Přepadení v L.A.

Michael Mann je talent, stejně jako třeba Spielberg. Kdybych srovnával Duel a L.A. Takedown, tak Mann vítězí na celé čáře. I když oba uměli skvěle prezentovat své trademarky, Mann pracuje se skvělým scénářem, který si napsal sám. Postava Vincenta je boží tady skoro stejně jako v Heatu, protože Plank je typově velice podobný Pacinovi. Ve srovnání s penězi a herci nabušenějším Heatem sice původní film podle starší verze scénáře nevyhrává, ale je to sakra skvělá jízda navzdory formátu, budgetu a horším hercům. Kultovní dialogy zazáří v ústech horších herců ještě více a kamera s hudbou a načančanou fazónou všech postav strhává celkovým osmdesátkovým feelingem stejně jako devadesátkový Heat. Tenhle film bych do Top 20 dal hned. BTW monolog v komentáři píše srance. (23.08.2014)

Zkušební verze Nelítostného souboje, to zkrátka musí být kult! Tenhle televizní prototyp (původně zamýšlený jako pilotní díl k seriálu) je téměř identický jako jeho o šest let mladší „plnokrevný“ bratříček (samozřejmě nemluvím o technickém zpracování), jen je příběhově ořezaný na kost (postrádá veškeré vedlejší linie) a liší se prakticky pouze méně emotivním a pozměněným závěrem. Do toho přidejte neokoukané herce, kteří chrlí tytéž repliky co Pacino, DeNiro a spol., jen rychleji, s menší dramatičností a ve skromnějších prostorách, díky čemuž to působí jako studentská, nízkorozpočtová adaptace výše zmíněného (a když to člověk zná, je strašná prča se na to koukat – viz scéna „We just got made“ nebo ztvárnění Waingroa). Což mě přivádí k myšlence, jaké by to asi bylo vidět nejdřív L.A. Takedown a pak až Heat… Třešničkou je béčkový osmdesátkový punc, jenž tomu dodává i řízný kytarový soundtrack, který je stejně „cool“ bez ohledu na vážnost dané situace. A hlavní přestřelka je furt boží, nehledě na rozpočet :-) Navíc je krásně vidět, jakou cestu od té doby TV filmy urazily. A pak ty „předzvěsti“ některých typických scén Mannových budoucích krimi-filmů (vrtulníkový POV průlet nad městem nebo taneční scéna jak vystřižená z Miami Vice) – no prostě lahoda. Perla Mannovy tvorby let osmdesátých a jasné „must see“. (05.01.2015)

Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych Přepadení v L.A. zařadil mezi snímky, o jejichž existenci se příliš neví. Už tehdy (1989) se ale projevovalo, proč občas Michael Mann vypadá mezi jinými akčními režiséry jako architekt mezi zedníky. Atmosférický televizní projekt, kterým si připravil půdu pro o šest let mladšího brášku, ve kterém všechny nešvary doladil a z Nelítostného souboje udělal filmovou událost roku. Nevyhlášená válka losangeleské policie a bandy geniálních zlodějů začíná stejně jako v Nelítostném souboji přepadením pancéřovaného vozu a rovněž se tu prolínají životy dvou mužů. I tehdy si intelektuál Mann výtečně hrál s formou, s ohledem na rozpočet sázel na neokoukané tváře, z čehož nejznámější je bezesporu Michael Rooker (JFK, Cliffhanger)!! 70% (02.06.2009)

Je na tom hodně znát, že je to pouze narychlo spíchnutý televizní film s nedokonalou vizuální stránkou a druhořadými herci (zejména naprosto nevýrazní hlavní představitelé to stahují dolů) a že ambice Michaela Manna s tímto námětem byly někde úplně jinde. O to větší má tento snímek přínos právě tím, že si na něm Mann mohl pocvičit, co ve scénáři bude a nebude fungovat, aby naplno svou vizi rozvinul a vybrousil o šest let později v remaku Nelítostný souboj. Přepadení v L.A. mu k tomu aspoň postavilo pevné základy. (16.03.2019)

Přidávám se k těm, co se jim víc líbí tenhle originál než slavnější remake z roku 1995. Samozřejmě je na tom znát nízkej rozpočet a holt tady nehrajou hvězdy typu De Nira nebo Pacina, ale ono to vlastně vůbec ničemu nevadí. Příběh je dobrej, film svižně ubíhá, herci sice nejsou tak slavný, ale nemůžu říct, že by snad hráli špatně. A snad i díky tomu obsazení méně známejch xichtů je film takovej syrovější a uvěřitelnější. Poctivý 4 hvězdy. (24.07.2023)