Vajonek

Námět lákavý, zajímavý, zkraje to vcelku i má takovou příjemnou napínavou atmosféru, resp. je tu takové to lehce napjaté očekávání toho, co přijde. Co ale bohužel postupně přichází, je spousta nelogičností až úplných blbostí, místo, aby to člověka napínalo, začíná to trochu nudit. Líbilo se mi každopádně, jak to bylo natočené a také např. herecký výkon Gabriely Marcinkové, bylo příjemné vidět ji v typově hodně jiné úloze než jako lehce trhlou zdravotní sestru od doktora Martina. S Vojtěchem Dykem mi k sobě vcelku pasovali jako herci, jako postavy už ale až tak ne. Každý byl úplně jiný, v máločem se potkávali, on mi byl vysloveně nesympatický. Což možná taky mělo vliv na to, že mě osudy tohoto manželského páru nebavilo sledovat moc dlouho, asi jsem měla trochu problém se s nimi "sžít". Rozuzlení jsem neodhadla, tipovala jsem, že za všemi těmi podivnostmi v luxusním přetechnizovaném domě stojí někdo úplně jiný. Za to tvůrcům bod k dobru. Celkově takový průměr za cca 55 %.

Tenhle film je taková zvláštní nevyvážená směs skládající se z prvků (velmi) povedených a (velmi) nepovedených. Na jednu stranu v něm nalezneme spoustu působivých (na dobu a stát(y) vzniku až překvapivě "světově") výpravných scén, které nás beze slov, jen za doprovodu někdy až dokumentární kamery a dobře sedící hudby, provázejí jak obdobím (relativního) klidu, kdy se seznamujeme s cizokrajnou kulturou, místními lidmi, tak následnou fází, kdy je vše zmíněné nelidsky pošlapáno. Prolínání časových rovin funguje poměrně dobře a i vědomí, že se díváme na něco, co je (bohužel) založeno na skutečnosti, prožitek posiluje. Na druhou stranu je zmíněné ale neustále narušováno až směšně umělými dialogy, navíc s nesmyslně volenými jazyky (proč na nás a spolu ty postavy prostě nemluví po celou dobu přirozenou řečí, ať už je to v konkrétních případech čeština, francouzština, khmerština atd. a není to prostě otitulkováno?). Dabing v některých případech působí až amatérsky. Vedle působivých výpravných scén s dobře sedící hudbou tu dále máme naopak takové, v nichž hudba naopak ruší a/nebo které působí dost bezradně či neuvěřitelně (hromadné střílení civilistů jako z nějakého školního představení s kuličkovkou; Tomáš neustále pobíhající sem a tam...). Milan Kňažko je typově podle mě do role Tomáše zvolen dobře a věřila bych, že se zamiluje a bude chtít usadit zrovna s Khemou v podání čarovně krásné Oum Sovanny. Neuškodilo by ale, kdyby občas projevil nějaké emoce (na to, jaké hrůzy zažívá, mi místy připadá příliš "v klidu")... Z filmu jsem tedy taková rozpačitá, překvapená. Připadá mi, že by možná stačilo málo ("opravit" alespoň ty hlavní do očí bijící "nedostatky") a Devět kruhů pekla by mohlo být velkofilmem (na který by lidé podobně jako já nenaráželi náhodou, když hledají něco na téma krutovlády Rudých Khmérů). Na druhou stranu to ale mohlo dopadnout i mnohem hůře, když přimhouříme všecky oči, tak to pořád za takový (na naše poměry) raritní neobvyklý velkofilm, který má více co nabídnout než "sebrat", asi můžeme považovat. Takové lepší rozpolcené tři a 60 % (po vajonkovsku zprůměrovaných z ke stovce i nule se blížících procent za jednotlivé dílčí aspekty).

Vlastně mě docela mrzí, že nemohu jít na více než tři hvězdy. Protože film má zajisté hodně pozitiv. Patří k nim samotný námět (hned po zhlédnutí mě snímek donutil dohledávat si více informací k prokletému § 175), nápad rozpracovat ho (trochu netradičně) v prostředí věznice a otevřít na něm otázky po hledání/udržení vlastní důstojnosti, potřebě být sami sebou a milovat a být milován, svobodě, která může být nalezena v nesvobodě, zatímco když jsme svobodní fakticky, najednou se nám jí (překvapivě) nedostává. K plusům určitě patří herecké výkony, zejména pak Franze Rogowského (toho borce má kamera opravdu ráda a právě on dělá z mého pohledu snímek o několik čísel poutavější než by byl bez něj). Sexuální scény mě nijak nepohoršovaly, ač byly někdy hodně explicitní (některé byly nadto naopak až překvapivě - vzhledem k prostředí věznice - velmi něžné). Někdo by asi mohl začít moralizovat např. nad pokoutnými (promiskuitními) chvílemi rozkoší na zaplivaných záchodcích. Nebylo to ale do velké míry něco, k čemu ty chlapy nutila doba, která lidem zakazovala být tím, kým se narodili? Nebylo právě tohle počínání spíše než ukázkou nějakého nezvladatelného chtíče či slabosti projevem touhy zůstat sám sebou navzdory okolnostem?... Proč nakonec jen ty tři hvězdy? Ačkoli asi chápu důvody (poctivé zobrazení syrového vězeňského prostředí, toho, jak pomalu v něm může v přítomném stereotypu ubíhat čas...), bylo to na mě příliš táhlé, dlouhé, s až moc scénami, kde se toho nedělo tolik, aby mě to zaujalo a nenudilo. A zejména to pro mě postupem času skoro až ubíjelo vyjmenovaná pozitiva. Možná kdybychom trochu více poznali alespoň hlavního hrdinu, trochu se pozměnil poměr scén beze slov a těch s nějakými dialogy, kdyby se snímek alespoň o trochu zkrátil, šla bych na čtyři. Tak jako tak je to ale určitě film zajímavý a nelituji, že jsem ho viděla. Už jen proto, že jsem se dozvěděla něco více o jednom bolestivém tématu z poměrně nedávné minulosti (o to horší, když si člověk uvědomí, že to vážně není nějaký středověk) a objevila nadějného herce, o kterém jsem dosud neměla potuchy. 60 %.

Hezký film o rodinné pospolitosti, lásce, odpovědnosti, sobeckosti, zraněních fyzických, ale hlavně duševních. Výborné civilní herecké výkony, zejména od mladého Leonarda DiCapria, ale rozhodně např. i Johnyho Deppa, kterého byste občas rádi viděli, jak svoje vnitřní frustrace, to, co ho "žere", taky někdy vyjádří (pořádně od plic) slovy, na druhou stranu to ale vlastně ve výsledku není až tak potřeba, protože to, co prožívá, dokáže dát najevo přesnými pohledy, mimikou, gesty. Zase jednou jsem si uvědomila, jak zásadní složkou filmu může být hudba (nebo i její absence), která v tomhle snímku dokáže opravdu velmi přesně nastínit atmosféru. Ať již na začátku, kdy nám zprostředkovává (zdánlivě) bezstarostná dobrodružství Arnieho a jeho ochránce Gilberta nebo pak později, když se nám čím dál více přibližuje, že bez starostí je tu opravdu málo co a málo kdo. Nedoufala jsem v happy end a byla tak na konci vlastně docela mile překvapena. I když ne vše se vybarvilo do růžova, myslím, že způsob, jakým se příběh jedné rodiny, která rozhodně neměla na růžích ustláno, uzavřel, do celého snímku seděl velmi dobře. Měla-li bych použít jedno slovo, tak výstižným, jakkoli zároveň vlastně docela krutým, by z mého pohledu bylo vykoupení. A ne jen pro hlavního hrdinu. 80 %.

Na tenhle film jsem se strašně těšila a zároveň se obávala, abych pak nebyla vzhledem k velkým očekáváním zklamaná. A nevím, jestli je to tím, že jsem nečetla předlohu a tudíž nejsem zatížena srovnáváním, nebo (také) tím, že mám docela slabost pro režiséra i hlavního herce, ale jsem se Smrští velmi spokojena a zklamána vůbec ne. A docela se divím místnímu poměrně slabému hodnocení. Sledujeme tu kombinaci psychologického vztahového dramatu, mysteriózního příběhu, thrilleru i hororu. Už jen takovéto mísení žánrů se v našich končinách hned tak nevidí a zaslouží si pozornost, tahle směs je navíc podle mě velmi zdařilá. Všechny aspekty důležité v předestřených žánrech tu fungují, jak mají - máme tu zajímavé téma, postupně odhalovaná tajemství a záhady, napínavou atmosféru, která by se místy dala krájet (osobně jsem se při sledování několikrát lekla, až jsem sebou trhla, a to se mi fakt moc často nestává - ani u filmů, které se přiznaně označují jako horory), možná trochu překvapivě je to místy (v dialozích) i docela vtipné (nikoliv nějakým nuceným "tupým" způsobem), práce s retrospektivami/prolínání časových rovin se tu také daří dobře. K tomu sledujeme v ústředním páru skvělé herce, kteří dobře fungují dohromady i každý zvlášť, působivou kameru, střih, interiéry i exteriéry, práci se světlem a stínem, hudbu (tu bych obzvláště vyzdvihla - je sice poměrně minimalistická, ale úderná přesně v místech, v nichž má být, což k tomu celému sedí jak p*del na hrnec). Všechny vyjmenované složky dělají z filmu atmosférickou, místy dosti děsivou podívanou, při které ty (jmenované) jednotlivosti (které kolikrát v jiných snímcích řešíte, dumáte, jak se vydařily nebo ne) prostě přestáváte řešit a jen si užíváte snímek jako celek. A když se mi (ne úplně často) něco takového při sledování filmu stane, je to pro mě (mimo jiné) známkou toho, že se povedl. Snad jediné, co bych vytkla, je občasná horší srozumitelnost při dialozích (a ne, neříkám to proto, že bych měla problém s porozuměním slovenštině - naopak jsem ráda, že se to třeba celé nepředabovávalo do češtiny a postavy mluvily svým přirozeným jazykem) a možná trochu moc neuzavřený, resp. přinášející příliš mnoho otázek ponechaných bez odpovědí, konec. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak ten závěr do toho možná právě takto sedí víc než cokoli jiného a ta otevřenost mě až tak neruší. Třeba mě to přiměje pustit si film někdy znovu a v průběhu hledat vodítka pro lepší/jiné pochopení vyústění. Celkově bych film hodnotila někde mezi čtyřmi a pěti hvězdami, vzhledem k tomu, že je tu podle mého názoru silně podhodnocen, nakonec dávám 5 a k tomu minimálně takových 80-85 %.

Tohle je jeden z těch poměrně vzácných případů, kdy to, co se dočtete v anotacích, při sledování skutečně až fyzicky prožíváte. Jako kdybyste plachtili, projížděli se na motorkách nebo bděli celou noc v té Normandii v létě roku 1985 taky. Cítíte jak to prostředí, tak roční období, tak to osmdesátkové retro. A hlavně první velkou lásku, do "osudového zvrtnutí" přesně takovou tu, na kterou si každý rád zavzpomíná nebo si představí, jaké by to bylo ji prožít, pokud se mu náhodou nepoštěstilo. Co na tom, že je to provázeno i spoustou bolesti a postupně třeba zjistíte, že jste si své milované tak trochu vybájili. Celkovému vyznění pomáhá přesná (či spíše v tomto případě přesně "sekavá") kamera, kostýmy, skvělý soundtrack, herecké výkony (zejména Félix Lefebvre je tak přirozený, kouzelný, vnitřně i zevnějškem takový čistě krásný, že byste ho chvílemi chtěli obejmout a naplno s ním sdílet jeho radostné i strastiplné pocity). Ve filmu bylo hned několik silných scén, u kterých se bez přehánění člověku až tajil dech, jak byly po všech stránkách působivé (např. zasněné pohupování do rytmu nádherné dnes už ryzí klasiky Sailing linoucí se ze sluchátek, která dal Alexovi uprostřed davu na uši jeho milý). Ačkoli jsme se hned v úvodu dozvěděli, že přijde tragédie, příběh byl vyprávěn za pomoci střídání časových rovin a postupného poodhalování podrobností chytře tak, že bylo stále nad čím přemýšlet, mohli jste být vlastně každou chvíli v mírném napětí, kdy a co přesně se odehraje, jestli Alexisova úloha v celé věci bude skutečně tak zásadní (nechci úplně spoilovat, kdo viděl, ví), jako se jeví na začátku. Nebýt toho, že po úplném odhalení oné tragédie snímek sklouzne do trochu moc velké doslovnosti a trochu tomu už chybí to zvláštní napětí a kouzlo, které měl po celou předchozí dobu, s radostí jdu na pět hvězd. Protože je to opravdu moc hezký film, takový emocemi nabitý dotek, který budete na sobě cítit ještě dlouho po zhlédnutí. 80 %.

Vizuálně moc hezké, nápadité, hlasovým doprovodem - tónem i skladbou vět (v češtině a podle všeho i originální angličtině, do které jsem si to na chvíli pro srovnání přepla) možná cílené spíše na mladší diváky. Některé informace, které zazněly, pro mě byly známé, těch nových na vymezenou stopáž ale bylo také poměrně hodně. Za velké minus považuji skutečnost, že polovinu i dvě třetiny už tak kraťoučkých dílů zaplácali relaxacemi/meditacemi, které nadto byly pořád prakticky stejné. Nic proti nim jako takovým, asi mohou být mnohdy pro mnohé dobrým pomocníkem pro zklidnění i zkvalitnění spánku. Dávat jim v minisérii tohoto typu takovýhle prostor je ale docela přestřel, navíc ne každý a ne vždy si jednotlivé díly bude pouštět před spaním, přitom ty meditace jsou zejména pro usnutí modelované. Lepší variantou by za mě např. bylo udělat jeden díl zaměřený celý na meditace, v ostatních částech na něj jen upozornit a na "uvolněná" místa krásně doplnit více zajímavých info z výzkumů, studií, praktických tipů atp. 60 %.

O případu Asunta jsem poprvé slyšela až v souvislosti s touto minisérií. Tragický příběh mě zaujal, do seriálu se mi ale zprvu úplně nechtělo, protože mi nějaký chytrák hned v nadpisu článku o případu prozradil vraha. Říkala jsem si, že už to nebude tak zajímavé, napínavé, když člověk zná hlavní pointu. Ještě, že jsem se nakonec nenechala odradit, protože člověk při sledování zjišťuje, že to všechno nakonec asi nebude tak jednoznačné. Líbilo se mi, jak tvůrci postupně odkrývali jednotlivá důležitá fakta, jak si pohrávali s možnými verzemi události - díl, kde se nám jednotlivé možné scénáře přehrávají, považuji za asi nejlepší z celé minisérie. Ráda jsem si poslechla španělštinu, podívala se na neokoukané herce. Už méně ráda, ač mě to po zhlédnutí vícero krimi z Jihu až tak nepřekvapovalo, jsem sledovala tu "divočinu", která provázela celé vyšetřování na straně orgánů činných v trestním řízení - pokud je aspoň z poloviny založeno na pravdě, jakým způsobem se opatřovaly důkazy, jak se s nimi pracovalo, jak se vyhodnocovaly, tak to tedy potěš. Minisérie se určitě dala zkrátit, měla by pak asi o něco větší spád, i takto mi to ale vyhovovalo. Po zhlédnutí mám asi více otázek než odpovědí a tipuji, že i když si sama trochu zapátrám, příliš se to nezmění. Ale to až tak nedávám k tíži tvůrcům, o to to možná v člověku zanechá výraznější stopu, bude nad seriálem déle přemýšlet (byť se asi dalo některým dílčím neosvětleným otázkám pověnovat více). 75 %.

Tenhle film vlastně není příliš dějově bohatý, některé motivy by se jistě daly rozpracovat více, snesla bych více oné neposlušnosti a z ní pramenících střetů a osobně by mě třeba potěšil i trochu jiný závěr. Líbila se mi ale atmosféra - ty základní konflikty, emoce, které nás budou filmem provázet, se daří poodkrýt či přímo navodit s minimem prostředků hned v úvodu, když Ronit po letech vstupuje do známých dveří a potkává známé tváře. Výborné jsou herecké výkony, zejména obou dam, kterým jsem beze zbytku věřila vše. Takový nenápadný, ve výsledku povedený film o extrémech, jinakostech, ale taky jedné vlastně docela obyčejné hluboké lásce. 75 %.

Romantická komedie, která je dost předvídatelná, obsahuje spoustu klišé a má opravdu hodně přestřelený a přeslazený závěr. Z podprůměru/průměru do lehčího nadprůměru ji zvedá výběr představitelů ústředního páru, jejich herecké výkony, vzájemné napojení a některé docela vtipné či příjemně milé slovní výměny (ne že by tedy vedle nich ve filmu nebylo hodně přesně opačných dialogů). 55 %.