Osvětim

Film, pojednávající o životě v nejhrůznějším místě na světě - Osvětimi, byl natočený už dva roky po skončení války. Možná i proto se jedná o film se silnou dokumentární a velice realistickou hodnotou, žádný z pozdějších filmů takto věrně nezachytil úskalí vězňů (v tomto případě především vězeňkyň). Poláci, kterým se během války stala největší křivda, dokázali mistrně zachytit hořkosti Oświecima, jiný národ by se jen těžce mohl do takovéto atmosféry vžít. Poláci nehráli, oni to prožívali (a někteří možná i vzpomínali, co před dvěmi lety zažili na vlastní kůži). (01.10.2012)

Vzhledem k době vzniku filmu jsem předpokládal, že vše vyobrazené bude podpořeno autentičností v atmosférickém hávu, který se jen těžko bude srovnávat se současnou tvorbou na toto téma, leč výsledek byl poněkud jiný. Každodenní život v Osvětimi je sice vykreslen, nicméně totálně bez patřičných emocí, nejistoty a strachu, zkrátka bez všeho, čím vězni procházeli. Příběh je těžce nudný a ukvapený závěr taky nic moc neřeší. Zub času si dal zde celkem záležet. 10% (27.07.2015)

Rané zpracování tématiky koncentračních táborů právěm patří k nejsilnějším zobrazením nezobrazitelného. Určitě je to krátkým časovým rozestupem, který přenesl mnohé z traumatické zkušenosti na plátno. Jakubowská se vdala cestou polodokumentárního zachycení, které do značné míry obětuje dramatickou zápletku a vykresluje celý mikrokosmos tábora. Neopomíjí přitom hierarchické vztahy mezi vězni ani důraz na absurdní momenty. Přesto nakonec získává převahu tradičnější zápletka s tajnou odbojovou organizací a i přes působivé ztvárnění prostředí a atmosféry přeci jen film využívá řadu zjednodušujících prvků a kontrastů - především v pojetí postav německé elity. V dobovém kontextu určitě má určitě film místo na vrcholu evropské kinematografie, přesto musím vzít v potaz, že jen rok předchází Daleké cestě, která téma pojala daleko radikálněji a i přes výraznou stylizaci vyzněla jako autentičtější výpověď, která skutečně stahuje hrdlo. Přesto je výborné, že existují dva téměř bezprostřední obrazy této temné temné kapitoly moderní civilizace - civilní zachycující skrze pronikavé detaily vnější pravdu a expresivní uchopující otázku holocaustu skrze ponory do nejvnitřnější zkušenosti. (04.05.2014)

Hned dva roky po konci 2. světové války se nám nabízí možnosti podívat se do jedné z mnoho hrůz, které tato válka nabídla, koncentračního tábora. A rovnou do toho nejhoršího, Osvětimi. Místo, ve kterém se bude odehrávat nespočet dalších snímků v letech následujících. Mít tedy šanci podívat se na něco, co je tolik blízké době, kdy se události opravdu odehrály, považuji za jedinečné. Celkově tu máme pohled na ženský tábor, ve kterém přímo režisérka pobyla. Film sice příliš nezaujme, není v něm taková distance, odpor k nacistům, jaký bych čekal, přesto se jedná určitě o zajímavou zkušenost. Sledujeme hierarchii tábora, to jak funguje vedení, vztahy mezi uvězněnými děvčaty, a nejvíce zarazí to, jak se k sobě mohou chovat i přes fakt, že v tom jsou všichni spolu. 70% (06.10.2021)

Je až neuvěřitelné sledovat polský film o tematice holocaustu již z roku 1947! Navíc takový, který byl natočen ve skutečném prostředí koncentračního tábora Auschwitz II. - Birkenau, a ještě k tomu zde údajně hráli skuteční občané nedalekého města. Hlavní postavou je Marta (Barbara Drapinska). Je to polská Židovka, která umí perfektně německy. Právě proto si ji samotní nacisté vyberou jako překladatelku pro ženskou část tábora. Kdokoliv, kdo byl schopný práce, mladý a vytrvalý, měl v táboře větší šance. Pracovat přímo pro Němce však znamenalo mít výhody, které ale mohou být dle zákona kyvadla nemilosrdně vyváženy. Marta sice nestrádá fyzicky tak jako její kolegyně, ale za to byla svědkem neskutečných událostí, které otřesou lidskou psychikou. (10.06.2017)