Síla lidskosti - Nicholas Winton

V průběhu a po skončení tohoto dokumentu jsem definitivně přišel na to, jak nechutný člověk vlastně jsem. Nenapravitelný cynik s někdy velmi nehezkými myšlenkami. Nicholas Winton mi neuvěřitelným způsobem zahlodal ve svědomí. Jeho obdivuhodná skromnost po tak velké věci, kterou učinil, je takřka nepochopitelná. Nemá smysl se až tak zabývat kvalitou či nekvalitou samotného dokumentu po té filmové stránce - ta spíše nevybočuje (vyjma dokonale emocionálně nabitého závěru) ze zaběhnutého standardu. V tomto případě je důležitý obsah a ten je natolik vznešený, že snad každý člověk zapřemýšlí o morálních důsledcích svého konání... (21.09.2006)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)

Příběh je to opravdu neobyčejně úžasný a dojemný, ale ani dokument nemůže čerpat jen ze skutečnosti, chce to trochu nápadů ve zpracování apod. Kdybych hodnotila jen obsah, dám plný počet, jenže za zpracování si dovolím hvězdičku strhnout. Ovšem pár silných či zajímavých záběrů tam také je, takže moc nízko taky jít nemůžu. Myslím, že čtyři hvězdičky si zaslouží, přestože ty hvězdičky patří spíše Wintonovi, než tvůrcům. (16.02.2007)

Ze začátku jsem přistupoval k dokumentu s averzí. Říkal jsem si, že to bude jen další dokument, který hraje na city. Zahrál mi na city velice, až jsem se začal nenávidět, že se tomu pocitu dojetí bráním. Jsme tak nenávistní a sobečtí. Tento člověk pomohl tolika dětem bez řečí, bez nějakého profitu či reklamy na svou osobu. Dojemné jsou hlavně rozhovory s přeživšími, kteří si velice váží svého života. Jsou rádi na světě a svůj život zasvětili rodině, protože o ní během války přišli. Museli vybudovat novou rodinnou generaci z ničeho. I v nejhorší chvíli historie lidstva se najdou lidé, kteří pomohou. Takto emotivní dokument jsem ještě neviděl. (28.07.2011)

Je to už hodně dávno, co jsem tenhle počin viděl. Šlo o nějakou kinoprojekci určenou pro školy, a já jako obvykle (díky tragickému vkusu našich učitelů) stejně jako všichni spolužáci očekával strašlivou nudu, u které se hezky prospím. Nemohl jsem ale být více překvapen. Emocionálně neuvěřitelně silný dokument s veledůležitým poselstvím, který jsem sledoval se zatajeným dechem. U scény, kdy je pan Winton pozván do britské televize, kde moderátorka požádá, ať se postaví všichni, kterým zachránil život, a vstane celé hlediště, jsem to už nevydžel a vytryskly mi slzy. Po skončení promítání nechala uvaděčka zhasnuto a řekla nám, ať každý, kdo si myslí, že právě viděl skvělý film, rozsvítí displej svého telefonu. A celý sál se rozzářil. I ty největší cyniky to dojalo a nás všechny to přinutilo pohlédnout na naše životy úplně jinýma očima. Klaním se panu Wintonovi, byl a je to úžasný člověk. /90% a 5*/ (06.05.2012)