Síla lidskosti - Nicholas Winton

Emocionálně velmi silný dokument, který dozajista zaujme každého člověka byť jen s posledními záblesky lidskosti v jeho duši. Zabývá se tak prostým tématem a přece se jeho námět zdá v konci tak všeobjímající, tak plný moudrosti a poučení. Právě tyto dvě věci jsou také ty hlavní, které by si lidé měli odnést z hodin historie, to jsou dva důvody, proč jsou dětem ve školách přednášeny dějiny lidstva. Aby se lidé poučili z dávných chyb, aby nabyli moudrosti z každého kroku do temnoty, dobré nebylo zapomenuto a staré chyby neopakovány. Film Síla lidskosti je dojímavý především proto, že co popisuje je skutečné. Můžete vymyslet mrazivou tragédii, co zasáhne srdce na pravém místě, nebo sepsat lahodný sonet pln slov o lásce a smutku, nicméně nikdy nestvoříte ten vpravdě lidsky krásný příběh, pokud jej neprožijete. Příběh Nicholase Wintona, stovek zachráněných dětí a jejich rodin je pravdivý. Divák je provázen dávnými událostmi jak podstatu vystihujícím komentářem, tak poutavým sledem obrazů a střípky archivních záběrů starých časů, takřka s pocitem jakoby se jich sám tehdy zúčastnil. Na mě nejvíce zapůsobily výpovědi lidí. To se nedá zahrát, v tom je to tak krásné. Nedivím se jaké množství ocenění tento film získal, vskutku právem. Podobných snímků, které si berou za úkol přiblížit divákovi více o hrdinství nebo lidskosti, není tolik. A právě tento má díky své „skutečnosti“ moc oslovit, zapůsobit, říci lidem, že opravdový hrdina není tou kreslenou postavou v komiksových knihách, ale může se jím stát kdokoliv z nás – s dostatkem odvahy a v krušných dobách i s prostou lidskostí. (01.11.2005)

Když jsem vyšel z kina, tak jsem si připadal jako dospělý. Nevím čím to je a né že bych dospělý nebyl, ale pocity jaké ve mně vřely byly dost divoké. Když jsem se dozvěděl, že jdeme se školou do kina na dokunent, tak jsem zakýval hlavou a šel. Připadal jsem si jako jedna malá bezvýznamná ovečka z velikého stáda, které pasáci nahnali do sálu s plátnem a kde je šlechtí aby měli lepší vlnu a maso a věřtě, že já po takovémto zážitku opravdu mám (nechci si protiřečit, tudíž si jestě stále připadám stejně tak dospělý, jako ovečka!). Celý zážitek o dost umocnilo následné povídání si s průvodcem našeho pestrého programu, debata s jedním dítětem zachráněným Nicholasem Wintonem (nebýt jeho, tak nikdo z 669 dětí by dnes nežil - dost zdůrazňováno) a na závěr velice zajímavý pohovor se samotným režisérem filmu "Matějem Mináčem", který vyprávěl o natáčení, jak to vše začalo a zodpovídal nám spousty zajímavých dotazů jakožto studentům filmové školy. Určitě si najdu čas shlédnout si dílo ještě jednou a pořádně zruinovat zásobu čistých kapesníků. (31.01.2006)

klaním se tomuto muži, který zachránil téměř 700 dětí a přišlo mu to tak samozřejmé, že to ani nikomu neřekl....a ani ta nejdojemnější scéna ze všech holywoodských scén nemůže být dojemnější než, když všechny ty ,,děti,, vstanou.....Ještěže se mu alespoň po tolika letech dostalo poděkování. On je neuvěřitelnej - 101 let, plnej síly a lidi chodí a děkujou mu a on na to kouká jako blázen a říká: ,,vždyť jsem nic zvláštního neudělal,, (10.10.2010)

Zajímavý příběh, zejména z důvodu, který zde byl několikrát zmíněn, totiž že se na čin Wintona a jeho přátel postupně zcela zapomnělo. Winton o tom nikde s nikým nemluvil, nepovažoval to za důležité a samy děti po tom nepátraly, že přežily často jako jediný člen původní židovské rodiny nacistickou genocidu. Silné, dojemné. (28.10.2016)

U dokumentárních filmů o lidech je nedůležitější, jestli je ten příběh zajímavý a když je, tak snad ani nejde hodnotit negativně.Tenhle příběh je hodně zajímavý a navíc je nutno zmínit pěkné zpracování,výbornou hudbu(teda spíše jednu stále se opakující melodii) a také únosnou délku.Určitě bych sice tenhle dokument neřadil do top 200 filmů, ale ve svém žánru si svých poctivých 80 % zaslouží. (12.05.2011)