Šin Zatoiči monogatari

Barva Zatoichimu celkem sluší (sama o sobě ale posun k lepšímu rozhodně nepředstavuje), stejně jako dramatická poloha připravující půdu pro následující díly. V kontextu série si zaslouží víc, než maximální hodnocení, sám o sobě však nefunguje úplně dokonale. Pokud jde o akční prvky, Katsu stále ještě nemá svůj pozdější vytříbený styl, rovněž ve výrazu a mimice zatím nedosáhl finální působivosti (tam je nicméně posun větší). Silný, důležitý díl, který definuje následný princip celého díla o Ichim - nemožnost utéct před osudem a zbavit se tak svých stigmat.. (21.05.2010)

První barevný Zatoichi. V barvě je to skutečně neuvěřitelná estetická podívaná, vizual je úžasný. Každopádně film má velmi pomalé tempo, což mu trochu ubírá, méně soubojů než předchozí díl a je vskutku hodně smutný. Z filmu vyplývá zejména zřejmě základní myšlenka osudu, který máme každý svůj a i když chceme, s těží se mu vyhneme ... Opět výborné, ale ne taková pecka jako druhý díl. (09.05.2009)

Treti diel zatoichiho a prvy vo farbe. Oproti minulym dielom je vyrazne odlisny a to hlavne tym, ze vo filme je minimum akcie (vlastne len povinna zaverecna vyvrazdovacka) a naopak pribeh je omnoho viac zamerany na samotnu postavu Zatoichiho a jeho tragicky, priam prekliaty zivot. Zatoici hovori: "Spravil som mnoho veci, co som nemal, ublizil som mnohym ludom , ktorym som nemal, zabil som mnohych ktorych som nemal. Hromadia sa predo mnou hroby. Dostal som sa to nebezpecnej situacie. Nastal cas lutovat co som urobil". Film je skutocne hlboko prepracovanou dramou, ktora ma aj ten efekt, ze Zatoiciho do hlbky prepracovany charakter dava jeho dalsim dobrodruzstvam hlbsi rozmer a pozadie.(9/10) (08.09.2007)

Mnohým samurajským filmům přechod na barvu nesluší (například ty od Goši Hidea), ale Zatojčimu sluší obrovsky, nejen, že záběrování je na mnoha místech skvělé, on i hlavní představitel působí ve své roli mnohem sebejistěji, než v předchozích částech. Krom toho má tenhle film i mnohé plusy v tom, že je postaven na výborném příběhu, díky tomu je Zatojčiho příběh spíš podoben melancholickému dramatu, než samurajskému rubání (byť i na něj dojde a je skvělé), trocha hloubání v minulosti, trocha osudovosti i fungující ´romantická´ linie - to vše v tempu, které se nesnaží zbytečně utíkat, prostě výborné. Nehledě na to, že se tu vypije spousta čaje, buhehe. (09.03.2015)

Prešli sme do farby. Toho som sa trochu obával. Čiernobiely formát pri starých samurajských filmoch milujem. Ale Zatoichi je natoľko zaujímavá postava, že tento prechod zvláda bez najmenších zádrhelov. V podobnom duchu ako jeho dva predchodcovia, je aj táto časť vizuálnym skvostom. Oldschool kameramanská tvorba. Nájazdy, odjazdy, švenky cez ramená a veľké celky. Prostredie rodného mestečka a jeho zákutí je tu rovnako využité na maximum. Je to už tretí film o Zatoichim a prostredie je zase raz iné. Tanaka veľmi umne zobrazuje vzťahy medzi postavami. Či už tie nové, alebo tie, zo Zatoichiho minulosti. Stret so starým učiteľom je v tomto smere dominantou. Rovnako ako aj ľúbostný motív. Všetko je podmienené logickému vývinu, a tomu ako charaktery reagujú na určité situácie aj aké sú ich túžby. To je základným hybateľom všetkých situácií. Žiadna postava tu nie je zbytočná! V konečnom dôsledku je to ale veľmi smutný príbeh. Kde je spoločenská hierarchia dominantná nad záľuby obyčajných ľudí. Funkčné aj vtedy, ak to porovnáme so súčasnou situáciou. Šintaró Kacu ako Zatoichi znova raz perfektný. (08.12.2020)