Il deserto dei Tartari
Le Désert des Tartares
Die Tatarenwüste
The Desert of the Tartars
The Desert of the Tartars
The Desert of the Tartars
The Desert of the Tartars
Režie:
Valerio ZurliniScénář:
André G. BrunelinKamera:
Luciano TovoliHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Vittorio Gassman, Giuliano Gemma, Helmut Griem, Philippe Noiret, Jacques Perrin, Francisco Rabal, Fernando Rey, Laurent Terzieff, Jean-Louis Trintignant (více)Obsahy(1)
Mladý důstojník Giovanni Drogo byl přidělený v rámci své vojenské služby do izolované pevnosti Bastiano, která se nachází na pomezí velehor a rozlehlé pouště, odkud může kdykoliv přijít útok nepřítele. Očekávaný útok nepřátel ze Severního státu a vpád krutých Tatarů ovšem stále nepřichází a vojenskému oddílu v pevnosti nezbývá, než být neustále ve střehu před reálnou hrozbou. Předzvěst možného útoku může znamenat i zbloudilý kůň na hranicích pouště, proto velící plukovníci trvají na striktním dodržování všech předpisů a pravidelném střídání stráží. Někteří důstojníci trpělivě vyhlíží možného nepřítele, jiní hrozícímu nebezpečí přestávají věřit. Všichni ovšem ve své oddanosti Bastianu obětují své mládí a jejich bytí se proměňuje v nekonečnou nicotu... Tatarská poušť byla posledním snímkem italského režiséra Valeria Zurliniho (Bouřlivé léto, Děvče se zavazadlem, Rodinná kronika). Snímek vyniká úchvatnými scenériemi pevnosti a krajiny, které byly pořízeny v okolí citadely v íránském městě Bam. V rolích důstojníků a generálů se představí slavní herci z různých koutů Evropy (Max von Sydow, Vittorio Gassman, Jean-Louis Trintignant, Giuliano Gemma, Fernando Rey, Philippe Noiret a další). Bezvýchodnou situaci čekání a nicoty dokresluje podmanivý hudební doprovod Ennia Morriconeho. (Česká televize)
(více)Recenze (44)
Nesmírně podivné, nesmírně neuchopitelné, nesmírně pomalé, nesmírně vtahující, nesmírně komplexní, nesmírně nesoudržné. Film, který je v rámci dojmů tak protikladný, jsem snad ještě nikdy neviděl. Tatarská poušť je podmanivou podívanou, již umocňuje nejen přehlídka hereckých es v čele s Perrinem, Von Sydowem a Reyem, ale zejména znamenitá obrazová stránka a Morriconeho rovněž podivně neuchopitelná hudba. Nevím, jak to vstřebat. Je to dílo fyzické i abstraktní. Divák si musí zasloužit a poctivě vysedět každou minutu. Líné plynutí času postavy filmu nikam nesměruje. A v tom právě shledávám klíč k přijetí Tatarské pouště. Myslím, že chápu jeho přesah, ale z hlediska možné interpretace ho více ocení diváci starší. Nejlépe tak se na film podívat zjevně vícekrát a v různých fázích života. ()
Na první pohled tenhle film nabídne hodně slušně vybavenou pevnost uprostřed pouště. Na té poušti je vcelku slušnej regiment francouzských vojáků a tihle francouzští vojáci mají psychiku úplně v prdeli. Jejich jediný aktuální zájem je chovat se podle pravidel pevnosti. Nikdo nesmí pevnost opustit, nikdo nesmí ani ceknout. Kdo pevnost opustí a pak se vrátí, bude bez milosti zastřelen. Mohlo by se totiž jednat o zvěda, kterého Tataři zblbli a poštvali proti svým kamarádům. Kluci Francouzští jsou v takový schíze, že ačkoliv je od pevnosti na všechny světové strany alespoň tří kilometrový výhled do písečných dun, pořád si myslí, že Tatar přijde během minuty a celou pevnost, velikostí největšího pevnostního komplexu v Evropě, sestřelí jedním kanonem. A kanony? Ty v žádném případě nesmí použít. Kdyby kanon vystřelil, tak by se tím plukovníci mohli unáhlit a to by se šéfům taky nemuselo líbit. Psychologie jako prase. Klobouk dolů. Bylo mi z nervů na blití celé dvě hodiny. A to jsem ani nemusel být uprostřed pouště v pevnosti, se jejíž obranou by měl problém i generál „pouštní liška“ Rommel. ()
Filmové podobenství, které se tváří jako "tak trochu jiný" válečný snímek a přitom má nejblíže k mysterióznímu thilleru, byť bez jediné špetky nadpřirozena. Sice bych nedokázal dát dohromady jedinou scénu, ale stejně si mě to svou podmanivě hypnotickou atmosférou omotalo kolem prstu. Zvláštní na tom je, že ač všechny momenty jsou naprosto nedoslovné (a nabízejí tolik pohledů a vysvětlení, kolik to uvidí diváků), tak to působí naprosto soudržně. A nejdivnější na tom je, že to vlastně vůbec divné není. Po předloze se začínám aktivně poohlížet. Antikvariáty volají. ()
Jediná adaptace románu Dina Buzzatiho přinesla příležitost pro nevšední all - star film, který až v druhém plánu se s naprostou samozřejmostí proměnil v dusné psychologické drama. Za zmínku především stojí výkon Giuliano Gemmy, který skutečně nebyl jen Angeličiným Nicolasem, a Jacquese Perrina, který si tu prochází příběhem zmaru celého jednoho života. Perrinovu linii pak skvěle doplňuje Helmut Griem. Naprosto standardní, ale nikoli slabé, výkony odvádějí Jean-Louis Trintignant a Max von Sydow. Ovšem zdaleka největším překvapením je Rolf Wanka, který opětovně dokazuje, že není malých rolí. Jeho závěrečná etudka v sobě zrcadlí celý jeho profesionální život a na minimální ploše je z něj možno vyčíst příběh celého osudu člověka. V něco takového jsem ani nedoufala. ()
V životě je důležité mít dostatečně silný dalekohled.. d;-] ()
Velmi silný zážitek z perfektniho herectví mnoha evropských filmových hvězd minulého století.. tuhá atmosféra v osamocené vojenske pevnosti na pomezí "Severního státu" a rozlehlé temné pouště, odkud může kdykoli přijít utok.. musíte si k tomuto snímku pořídit patřičnou náladu a pak budete nadšení.!! :-) ()
Hluboce sugestivni filmova meditace ktera asi ne kazdeho oslovi. Ale ja jsem byl timto koprodukcnim pocinem se skvostnym obsazenim kteremu se muzou rovnat snad uz jen (velice se omlouvam za toto prirovnani) Dannyho parťáci velmi nadsen. Ubihajicim dejem snad sceny ztraci svou gradaci a pointu, na druhou stranu vysledna snaha v zaveru filmu si s ne zrovna nejlehci predlohou (i u nas vysli stejnojmeny roman Dino Buzzatiho) poradila podle meho dostacujicim zpusobem. Radost mi udelala i volba exterieru, kamera a tentoktat az subtilni hudebni doprovod od Ennio Morriconeho. Nejsilnejsi devizou urcite vsak zustavaji skvele vybrani herci. Kdyz se na platne ve filmu poprve objevi Vittorio Gassman ..., nebo sceny ticheho vzdoru v podani Maxe von Sydowa... a dalsi a dalsi. V zaveru filmu se v jedne ze svych poslednich roli objevi Rolf Wanka. ()
Kdyby byl v hlavní roli někdo charismatický, kdo umí hrát, mohl by klidně vypadat stejně tuctově jako Perrin. Místy silný snímek by potřeboval, aby se představitelé Droga a doktora prohodili. Pak bych možná lépe ocenila tíživou atmosféru citového vakua v pevnosti. ()
Od Dina Buzzatiho som prečítal iba vynikajúcu zbierku poviedok Sedm pater a román Tatárska púšť. Bol som mimoriadne zvedavý na jej filmovú adaptáciu. Výborní herci, výprava, kostýmy, to všetko vyzeralo spočiatku veľmi sľubne. Najviac mi však chýbalo to, čo oceňuje David82 - súdržnosť, konzistentnosť jednotlivých scén a atmosféra podporujúca to mystérium o neznámej hrozbe, ktorá prichádza v čase, keď už ochranca stratil schopnosť zabrániť vpádu. Myslím si, že existujú filmové prostriedky, ktoré by vyjadrili, že jediným skutočným nepriateľom, ktorému posádka neúspešne vzdorovala bol čas a zdanlivá fiktívnosť nepriateľa. S ohľadom na divákov, ktorí nečítali knihu som nútený ostať pri troch hviezdičkách. ()
Do Tatarské pouště jsem šel vysloveně jako do potenciálně pětihvězdičkového filmu. Na první pohled snímku není co vytknout, naopak možno obdivovat řadu nádherných vizuálních kompozic (odjezd i příjezd kočárem, pochod vojáků uprostřed hustých mrazů...) a vnímat hvězdné mezinárodní obsazení i na úrovni zcela epizodních rolí. Bohužel se dostavilo zklamání. V něčem mi to připomíná častý problém současné tvorby v podobě snímků s perfektní technickou a vizuální stránkou v doprovodu nevydařeného scénáře. Hlavní postava mladého vojáka Droga je sice hodně blízká mému věku, ale to bylo tak všechno co mne na ní zaujalo. Drogův představitel (Jacques Perrin) působil na mně jaksi úplně bez charismatu a neoslovil mne asi stejně jako "válečný" příběh bez války o jakémsi zjevu bílého koně a čekání na nepřicházejícího nepřítele. Silné scény (zejména s lékářem J. L. Trintignantem a pak dojímavá scéna se starým vysloužilcem v podání Rolfa Wanky) jsou střídany s dialogy i situacemi bez napětí, celkově to působí nekonzistentně a roztříštěně i navzdory tomu, že se pořád pohybujeme v tom samém prostředí. V té poušti slunce hodně svítilo, ale osobně mne Tatarská poušť mimo vizuál a několik herců oslnit nedokázala... 55% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) ()
Melancholický film. Natočeno podle románu Dino Buzzatiho z roku 1940 stejného jména. Shlédl jsem na České televizi. ()
Novopečený poručík Drogo, zrejme plný vskutku najrôznejších očakávaní, zrovna prichádza do akejsi pevnosti menom Bastiano, nachádzajúcej sa kdesi v odľahlej, tatárskej púšti, naprosto odrezanej od civilizácie, večne čakajúcich na príchod potenciálneho nepriateľa..., a čo ešte vlastne ďalej prichádza do úvahy, než sa len prizerať na akúsi egoistickú, šaržovanú spoločnosť, a to v celkom zaujímavých stvárneniach hereckými elitami, či povedzme zároveň k tomu i s celkovo fascinujúcou, vizuálnou stránkou, za to ale zas pre zmenu samotný príbeh akosi neustále stál na jednom mieste, trpel prílišnou ukecanosťou, a tak práve kvôli tomu som následne pocitovo vnímal, že namiesto 2. hodín a niečo extra naviac, napokon som netrpezlivo sledoval dianie asi o dobrú hodinu dlhšie, než teda v skutočnosti bolo, čiže tým pádom som začal úplne nepocitovo pociťovať určité „zaseknutie sa” v konkrétnom dianí, čo vôbec nie je ideálnym oznámením pre diváka, ktorému sa neuveriteľným spôsobom naťahoval čas... • Mimochodom, taliansky režisér v podaní Valeria Zurliniho, mi bol síce doposiaľ totálne neznámym, ale i napriek tomu si nemyslím, že ešte niekedy niečo od neho v budúcnosti uvidím... → klobúk dole aspoň pred tým, ako sa mu podarilo napchať do jeho posledného filmu toľko hereckých elít, pričom ak by trebárs predčasne náhle nezomrel, tak by bolo určite pozoruhodnejšie sledovať nasledujúci vývoj jeho režisérskej kariéry, čo by bolo nakoniec rozhodne oveľa zaujímavejšia záležitosť, než len na čosi stále vyčakávať, čo sa vzťahovalo na tento daný prípad, ktorý ma predovšetkým najviac oslovil prostredníctvom nádherného kompozičného obrazu Lucianom Tovolim, a už len najmä preto treba dať tomuto počinu, akú-takú šancu + ďalší významný Talian taktiež spadá do môjho záverečného skonštatovania v podobe hudobného skladateľa Ennia Morriconeho, a tak tri výsledné hviezdičky by som nasledovne rozdelil medzi: obsadenie, kameru a hudbu. ()
Naprosto uhrančivé mistrovské dílo. ()
Jestli to je tím mizerným DVD od Levných knih s kdovíproč francouzským dabingem, nevím. Ale film mne moc nevtáhl. Kulisy jsou úžasné, iránský Bam (v roce 2003 byl poničen zemětřesením) ve své slávě. Ale buď že tam bylo moc postav a na žádnou nebyl prostor, nebo se to hnalo kupředu až moc rychlými skoky a spousta věcí zůstala nevysvětlených (kdo se vetřel do pevnosti místo Lazaruse?), přišlo mi to celé takové nedořečené, nakousnutá věta bez konce. Chápu, že jde o alegorii, která by se dala vztáhnout na současné workoholiky, kdy je člověk obětí nesmyslných rozkazů vedení a čeká, ani neví na co, ale k dokonalosti mi u filmu zkrátka něco víc chybělo. ()
Projedete štěrkovou poušť a dostanete se do opuštěného, polozbořeného města, kterému vévodí vojenská pevnost. Když vylezete na její nejvyšší ochoz, začne vycházet slunce a město pod vámi zrůžoví. Přivřete oči, a jako byste slyšeli jeho život, jemný cinkot korálkových závěsů v nichž pobíhá ranní vánek, stříbrné zvonění náramků na rukou žen a vzdálený ruch místního trhu. Ale když je otevřete, nad vaší hlavou se jen třepotá na stožáru vlajka a vy jen shlédnete na muže, dodržujících přísný vojenský řád. Tím lze také ubít nečinný, bezútěšný stav, kdy netušíte, zda se nepřítel objeví. A pevnost je obrovská, s tlustým vysokými zdmi a oblouky. V té nejlepší části najdete velení. Vittorio Gassman si svojí autoritou a Giuliano Gemma svoji tvrdostí kradou scény pro sebe, pozadu ovšem nezůstává ani tiše vzdorující Max von Sydow, či v roli lékaře zajímavý Trintignant. Noiret ve vcelku přehlédnutelné roli generála. A Rolf Wanka, ten kdysi krásný chlap z Plzně... Zůstane status quo? Hudba je tichá, skutečně jemně podbarvující a jen v závěrečných minutách, kdy nepřítel je konečně na obzoru, v ní od Morriconeho zaslechnete vzdálenou krásu pouště i zoufalství mužů, kteří třeba zrovna teď padnou. ()
Příběh (snad jen fantasma) jakoby podle Lovecrafta na jedné straně (obecné) a individuální (podle Kafky). Fundamentální zlo se formuje někdy v bezčasí, někde daleko, v nedozírné Tartarské poušti (neplést s pozdějšími Tatary, zde se zřejmě odkazuje na Tartaros, dle řecké mytologie bezednou propast, jenž vznikla z počátečního Chaosu a měla charakter pevnosti, železné zdi a brány; dle nových spekulací viz pevnosti ve Velké Tartarii.). Toto zlo se občas vynoří a opět zmizí. Kdo ho však spatří, a kdo o něm byť jen slyší, je jím fascinován jako pohledem hada. (Jak zde nevzpomenout na Kjošiho haiku "Had se odplazil/ jen oči co na mě upřel / zůstaly v trávě".) Příchod ZLA má zadržet PEVNOST, resp. její vojenská osádka. Ale zlo už do pevnost začíná prosakovat hadím pohledem. Nejde jen o zvláštní, málo logické a hodně zmatené příkazy a zvyklosti, ale především o smrtelnou chorobu (mor, coronavirus - dle příznaků), které nakonec podlehne i sympatický major Giovanni Drogo, který se ještě jako poručík domníval, že za tamtím kopcem začne nový život.... Daleko jsem se nedostal. Tady by mohla pomoci sémiotika. PEVNOST je zde systém, ve kterém se přenášejí znaky (klíčové jsou zřejmě hovory mezi důstojníky a jejich vlastní prohlášení). Tyto znaky mají význam (zřejmě také poukazují i na průběh bitvy a její vyústění). Je třeba to jen dekódovat. Obecné (zlo, osud) má paralelu v individuálném prožitku: neurčitost - zmatenost - posedlost - nemoc - ne(naplnění) - smrt. Mega-znakem je tu výchozí bod: Neurčitost lokální: "Nevěděl ani přesně, kde (pevnost (Bastiani leží) leží" (tato a další citace z románu Dina Buzzatiho). Neurčitost smyslová: "něco hloupého a nesymslného, jen takové tušení... Čert věř vojákům, jeden říká to a druhý ono.: Neurčitost časová (možnost odejít ihed, za čtyři měsíce, za dva roky, nikdy). Neurčitost pojmů (již zmíněný vojenský řád a jeho výklad důstojníky). A možná je to právě (ve filmu nepříliš akcentovaný, na rozdíl od vzpoury čety či sebevraždy kapitána Ortize, které v knize nejsou, a jsou v něm nejspíš zbytečné) dopis matce, při němž se Giovanni mění v samsovského brouka... Rozhodně pozoruhodná novela a pozoruhodný film. ()
Moj prvy Valerio Zurlini. Z talianskej kinematografie mi teda Zurlini vela nehovori, a po tomto filme tomu este dlho tak aj bude. Nicota a miestami aj nihilizmus dostava az neprirodzene vela priestoru, z hercov je pre mna znamejsi snad len Noiret. No nic, Zurlinimu sa budem vyhybat, a ostanem verny Filmom Sergia Corbucciho, Antonioniho, Stena, Felliniho .... 30 % ()
Tohle buď mělo být kratší a údernější, nebo stejné dlouhé s více prokreslenými (a více rozpoznatelnými) postavami, nebo to mělo být postapo, protože pak by stísněná atmosféra pevnosti uprostřed ničeho fungovala naprosto bezchybně. Tatarská poušť je film, ze kterého bych hrozně rád byl nadšený a ještě radši bych ho všude doporučoval, když má tak geniální námět, ale nedá se nic dělat, pro mě se výsledek utopil v špatně využité, dvouapůlhodinové stopáži. Celé to čekání na Godota, pardon, na údajné nebezpečí ze Severní země, které stále nepřichází, možná ani není a možná ani není nebezpečím, je dost poutavé, když se mu film zrovna věnuje; a celá ta myšlenka ohledně toho, že jsme v životě předem škatulkováni do určitých rolí, kterým když podlehneme, tak v nich můžeme prožít celý život (navzdory tomu, jak prázdná a nesmyslná role ro může být) a ani si během něho nemusíme uvědomit, že se z těch rolí dá vystoupit (skvělá (a značně depresivní) scéna s osamoceným Velitelem (abych nespoileroval)), je více než nosná a v závěru i velkolepě uzavřená, ale i tak mi těch 140 minut utíkalo pomalu a nejedna scéna mi ve výsledku přijde zbytečná, hlavně vše s osudem Lazaruse. Možná to časem docením víc, ten film rozhodně má hodně co říct, ale teď ho buď nejsem schopný plně docenit, nebo mě svým zbytečně pomalým podáním prostě neoslovuje tak, jak by mohl. I tak jsem ale rád, že jsem to viděl a po pár hodinách od dokoukání cítím, že to ve mě ještě rezonuje, takže se klidně může stát, že časem navýším hodnocení, ale zatím nebudu předbíhat. Nejvýraznější na celém filmu je rozhodně úchvatná Morriconeho hudba, která z toho filmu místy dělá až transcendentální zážitek, ale upřímně, nakolik se mi ona a scény s ní líbily a jako jedny z mála dokázaly u mě vyvolat silnou atmosféru, tak mi osobně přijde, že z toho filmu zbytečně dělá něco, čím není. Není to tak monumentální a rozsáhlé jako třeba filmy od Tarkovského (Nostalgie a Solaris obzvlášť), do kterých by se tahle hudba naprosto hodila. K mínusům ještě musím bohužel přidat herecké výkony, protože mimo jako vždy geniálního, hereckého boha Maxe von Sydowa, tu nikdo nic výraznějšího nepředvedl. Ale to je spíš vina scénáře, který se postavám moc nevěnuje (vzhledem k tomu, kolik jich tu je) a tak tu nikdo nemá co hrát - a Max von Sydow to zvládl jen proto, že dokáže svým hereckým talentem dát své postavě mnohem víc, než scénář dovoluje. On by klidně mohl hrát jen mrtvolu v rakvi a zvládl by to tak jako nikdo jiný na světě. 3* ()
Méně známější italský literární bratříček Mannova Kouzelného vrchu. Zurlini se velmi profesionálně snaží neztratit ani píď z myšlenkové stavby románu, přičemž mu pomáhá jak herecký ansábl v čele s Maxem von Sydowem, který přesně vystihl muže živícího se do poslední chvíle nadějí, že přijde vysněný cíl jeho života - útok tatarských hord -, cíl, kterému obětoval celý svůj život a duši, tak Morriconeho hudba geniálně vystihující duši mužů čekajících na vysněný okamžik jejich životů, čekajících týdny, roky... ()
Neviem, čo je horšie, či to, že na vojnový film tu nedôjde k žiadnej bitke, či aspoň jednému výstrelu, alebo to, že všetko je fiktívne - fiktívna pevnosť, fiktívna príslusnosť k nejakej krajine, nejaký pofidérny Severný štát, tatarská púšť bez Rusov a Tatárov atď. Remeselné spracovanie nie je zlé, ani atmosféra mysteriózne pôsobiacej "ničotnosti", herecké výkony sú ok, ale chýba tomu viacero vecí, nielen nosnejší príbeh či vysvetlenia. Postupne začína dej dosť nudiť. ()