Krev Borgiů

Krátký životopis rodiny Borgiů od doby, kdy se Rodrigo Borgia stal papežem římským. Od té doby rodina ještě víc usilovala i o světskou moc a neváhala kvůli tomu i vraždit. Nejen nepřátele, ale i členy rodiny. Ze synů zůstal naživu jen bojovný César a jeho sestra Lucrezia, kterou rodina několikrát výhodně provdala. (31.10.2020)

Borgiové jsou s velkou historickou přesností (i když zase nijak zvlášť podrobně se v dějinách Itálie neorientuju) vykresleni jako správná italská mafiánská rodina, která se neštítí vlastně vůbec ničeho. Papež Alexandr VI. vypadá tak, jak by měl správný papež vypadat, tedy jako slizský úchyl. Z jeho děťátek nejvíce samozřejmě zaujme Cesar, který si myslí, že je slavný Gaius Julius Cesar. No a jinak se tu pořád souloží a vraždí a intrikuje, prostě řehole. I když je jasný, že takováhle křesťansko-mafiánská rodinná sága se nedá odbýt 65 minutami nebyl to samozřejmě žádný Kmotr ani Scarface, takže 140 minut bylo trochu hodně, hlavně proto, že ke konci mi to přišlo jako sled vražd bez přílišného vysvětlování nebo propracovávání jednotlivých událostí. Prostě provdáme dceru, pak jí odděláme manžela a pak jí provdáme znova a jedeme dál. Moc se mi líbila renesanční atmosféra, kostýmy, kulisy atd. Jsem na vážkách jak to hodnotit, protože po slibném začátku jsem se ve druhé půlce docela nudil a chyběl mi tam pořádně strhující závěr nebo tak něco. Na druhou stranu to bylo docela milé překvapení, protože na španělské filmy skoro vůbec nekoukám, takže mě Borgiové docela příjemně překvapili až na vytčené nedostatky. Takže takových přesných 70% (19.02.2014)

Kulantně vykreslené lapálie nejotravnější italské famílie. Má to vše, co má správný romantický doják mít - vraždy, loupeže, krvesmilstvo, požadování manželek bližního svého, pohrdání rodiči a snad jedině Boha měli furt toho samého (Ten už má holt asi definitivu). Rodrigo Borghia ukázal, jak zábavně se dá přistupovat k Desateru, když je jeden Oberkudlanka a ostatní papežové jsou proti němu jen nudní zástupci Ředitele. Jen ta dvouapůlhodinová stopáž způsobila, že jsem byl ke konci trochu otrávený. (23.11.2010)

Borgiové a zase Borgiové, poslední roky mě to jméno stále odněkud znělo v uších a stále proklouzávalo skrze prsty. Seriál jsem nějak míjel, ale z mysli mě to úplně nezmizelo. Chtělo to nějakou filmovou verzi a já zkusil tuhle a i když vzhledem k hodnocení jsem byl lehce skeptický o to víc jsem spokojen. Mělo to tu správnou atmosféru, výborné reálie a člověk se v kostce dozvěděl to nejdůležitější z období, kdy byl tento rod na vrcholu. Nic víc, nic míň. Precizně zpracovaný historický film a ty já rád. A tak trošku mě to přece jen navnadilo i na seriálovou verzi. Jen ten čas..... (10.08.2014)

Velebení i proklínaní Borgiové. V počátcích bývali jen bezvýznamným španělským šlechtickým rodem. Avšak ta „bezvýznamnost“ byla zcela zapomenuta… Rod Borgiů měl chrabré a cílevědomé muže, okouzlující ženy, které vychovány úctě k mužům, nebyly pouze loutkami svých pánů, brali svůj osud se vztyčenou hlavou a hrdě se hlásily ke svému rodovému jménu. To nejdůležitější, co jim bylo dáno do vínku byla „touha“, toto magické slovo měnící tužby ve skutky. I když je to cesta vykoupena: záludností, intrikami a krutostí. Dosažená moc, tak sladce opojná, kterou si rytíři meče skryti rouchem církevním vychutnávají plnými doušky. Prolitá krev bližních, je jen nízká cena; a nepřátelé ať se smaží na hranici. Po jejich boku chtiví odpůrci číhající na chybný krok(je tak únavné být stále ve střehu), jehož využijí; a bez skrupulí skoncují s chamtivými vládci, aby si i oni mohli dopřát ten slastný pocit „nesmrtelnosti“. Jen rod Borgiů si však může říci: „dobyli jsme Itálii“. (23.09.2010)