Vyznání Anny Elliotové

Ačkoliv jsem posmrtně vydanou knihu Jane Austen ještě nečetla, měla jsem dle pozitivních čtenářských ohlasů větší očekávání než např. u Pýchy a předsudku (četla), přeci jenom je toto dílo považováno z její pozdní tvorby za nejvážnější. A velká očekávání následují adekvátní zklamání. Film je jako jednotné kontinuální dílo natočen poutavě, hudba vytváří atmosféru jakou má a herecké obsazení neurážející. V potaz beru také to, že u takové tematiky všichni dopředu ví, kam děj bude směřovat a jak bude končit. Ale neubráním se pocitu, že ta Anna, která má být tahounem příběhu a nehynoucí láskou kapitána Wentwortha by měla i na plátně přeci jenom vykazovat více známek života? Jinak nechápu kam námořník oči dal, spíš mi většinu filmu připadala jako chudinka, co v podstatě celou dobu ani nehlesla. A její konečná maratonová scéna mi připadala až směšná (vážně takhle v knize celé poledne sprintuje?:-), nehledě na ten minutu přibližující se polibek na veřejnosti! I přes to přese všechno se Jane rozhodně nemusí otáčet v hrobě a Sally Hawkins mě přesvědčila, že není jenom holka na zabití (Happy go Lucky). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Kniha přečtena. Film je dramatizován až běda, pobíhající scéna je skutečně jen dílem scénáře, stejně jako jiné nepochopitelné lahůdky (nemocná, do té doby nehybná přítelkyně najednou vstane Annu honit po ulici s klíčovým vysvětlením na 3 s), které mi tam neseděly už při shlédnutí prvém. 3* (10.05.2010)

Austenovské romance, to je moje krevní skupina, ty já můžu. Tato nepatří k nejzdařilejším a to nejspíš proto, že ji lze srovnávat s jinými kvalitněji natočenými díly této autorky. Působivá hudba, příjemná atmosféra, přitažlivé prostředí starých anglických sídel a krásné přírodní exteriéry – nic tu nechybí. Jednoduchý klasický příběh ztracené a znovu nalezené lásky a zvolna plynoucí děj pokazil na tu dobu nevhodný a zbytečně uspěchaný závěr. Hlavní hrdinka by podle mých představ měla být pohlednější, energičtější a sebevědomější i když v tomto případě neměla mezi ostatními ženskými představitelkami příliš velkou konkurenci. Asi v Anglii krásky došly. (03.01.2012)

Vybavil se mi jeden starý nápěv s novými slovy: Plytká, plytká, plytkááá. Anna připomíná životem unavenou ovci, jejíž herecký rozsah se pohybuje od tupého výrazu s pootevřenými ústy a skelným pohledem upřeným směrem k oknu, aby její zornice získaly zdání záblesku (= láska) po tupý výraz s pootevřenými ústy a skelným pohledem upřeným směrem od okna, aby její zornice zdánlivě potemněly (= zármutek). Objekt jejích vybledlých tužeb budí soucit a působí, jako kdyby si před každým setkáním s ní musel šlehnout dávku sedativ. A mě vede soucit k tomu, že se zdržím výčtu dalších hrůz. Řeknu jen, že tento film drží hned dvě malinová prvenství. Nejhorší adaptace Jane Austen ever a nejstrašnější filmový polibek – taky ever. (04.02.2020)

Více než „Pýcha a přemlouvání“ choulila se v Anně Elliotové naděje a doufání a světlo prozření svitlo kapitánu Wentworthovi po jeho osmileté zatvrzelosti a uražené pýše odmítnutého nápadníka. Opětné setkání po letech rozbouří vlny jejich dřívější důvěrné náklonnosti, byť exsnoubenci se rozsvítí až v posledních sedmi kapitolách. Váhání jeho však zcela ospravedlní upřímné vyznání a vylití citů v dopise milostném plném vášně, rozervanosti, nejistoty a doufání a nakonec odzbrojujícího vyznání lásky, kdy s adresátkou viktoriánské Anglie zatočí se svět a čtenářkou 21. století též. Ta musí na chviličku knihy odložiti a přemítat a doufat v to, že milostný dopis není muzejní vycpaninou a stále se v době iPadů internetů esemesek Ufounů tabletek a dalších šíleností vyskytuje a není druhem vyhynulým. Protože pak by tento svět opravdu nestál za nic. * Film představil Annu utípnutou, takovou chudinku bez názoru a naprosto zchvácenou maratonem závěrečným. Koukaje vyjeveně na ten výkon sportovní, pochopení zám(v)ěru tohoto moderního jaksi se nedostavilo. Sapristi – a polibek na veřejnosti? Zhola nemožné! Divačka udivená s očima vytřeštěnýma musela vydýchávati... Dopis milostný utekl scénáristovi zcela, což je ovšem velká škoda a absence zásadního nedosáhne na plné ohodnocení. Doplňkem k filmu je zcela nezbytně kniha... (Navrch místo bruneta urostlého kapitán byl blonďák hmm mm.....) (14.12.2015)

Musím nejprve přiznat, že na rozdíl od verze z roku 1995, se mi oba hlavní představitelé více líbili. Škoda jen toho dýchavičného závěru, jako kdyby si režisér uvědomil, že má málo času a po rozvláčném a klidném ději vše nahustil do posledních 10 minut a jako bonus přidal veřejný polibek, což možná měla být pomoc po ztátě dechu. Trochu více mohla být zviditelněna ješitnost baroneta Elliota (jedno podívání do zrcátka nestačí a běhání za věhlasnou známou působilo spíš nepatřičně než směšně), a Anna také někdy působí více jako chudinka než jako rozumná bytost. Ale i přes tyto výhrady to považuji za celkem zdařilou adaptaci. (26.10.2009)