Zločinec

Komentář obsahuje možné spoilery!!!! Kdyby tenhle film vysílali někdy kolem vánoc, řekl bych si, že to snad byla lepší pohádka než Tři oříšky pro popelku a pouštěl bych si ho třeba každý rok. Jenže Zločinec žádná pohádka není, je to kriminální drama, pro mě bohužel tak věrohodné jako zpěv Ivety Bartošové. Co se mi nelíbilo? Určitě v první řadě herci, Vala jsem nikdy neměl rád a ten jeho obtloustlý obličej, ten tomu vůbec nepřidal, Stephena, toho bych ještě skousnul, ale hlavního " padoucha" Harolda, to ani náhodou. Připomíná mi spíš Chrise Rocka a obsadil bych možná do nějaké komedie, ale ne jako sadistického dozorce, který si to ještě evidentně užívá před svými spolupracovníky. Ale co mně nejvíc vadilo, to byla obrovská spousta klišé, kterou jsem už teda hodně dlouho nikde neviděl. Jen namátkou- milující manželka, odhodlaná manželka, zoufalá manželka, ale nakonec napravená a u uvědomělá, dále potom např. nováček se skamarádí s masovým vrahem, dozorce vytáhne na vězně nůž a co mně úplně zlomilo vaz, kriminálníci a vrazi, kteří se každý den málem pozabíjí, kryjí spoluvězně vlastním tělem při střelbě, tak takovouhle peachovinu, tu hned asi tak někdo nevymyslí. Sečteno, podtrženo, to si opravdu raději pustím Mrazíka, i když jsem ho viděl asi už 50 x. (20.01.2015)

Doposud nevýraznému americkému režiséru Ricu Romanu Waughovi se podařilo natočit patrně jedno z nejlepších vězeňských dramat, které více než dobře rozvíjí železná pravidla a zákonitosti tohoto osobitého filmového subžánru. Vězeňské snímky jsou zpravidla hodně sociálně kritické a ani Zločinec netvoří výjimku ve své reflexi toho, jak zkostnatělý je systém. Prostředí subordinace si přímo zakládá na uplatňování a projevech moci, od čehož je už jen krůček k jejímu zneužívání, prostředí věznice je pak živnou půdou bujení toho animálního v nás. Režisér umně použil rastr syrovosti (bez zbytečně naturalistických scén), přičemž stěžejní úlohu hraje tíživá atmosféra. Asi je to film především pro muže, jelikož vypráví příběh z mužského pohledu a využívá mužské vidění světa. Zobrazované americké státní vězení je zdánlivým anachronismem, jakoby se tu zastavil civilizační běh v dobách patriarchálně řízeného středověku, jediné právo je právo silnějšího a jedinec tu má jen pramalou šanci (přežít). Felon je skutečně silný film, který umně nastiňuje to málo, co udělá ze slušného člověka zločince... Jak dalece je celý snímek realistický, to patrně pro většinu z nás zůstane celý život jen hypotetickou otázkou... Podobné filmy: Cela 211, Brubaker, Věznice, Prorok, R, Vzpoura ve věznici Carandiru (24.07.2009)

V kuloároch sa povráva. Stephen "Frost" Dorff sa už nechváli len špicatými zubami a armádou krvilačných zrúd, ale aj tvrdými pästnými hánkami prostredníctvom ktorých si navracia odobraný "pocit čistoty". Val Kilmer si ma v roli kriminálnika/otca omotáva okolo prsta a opruz Harold Perrineau tlačí moje rozhorčenie na max... Drsná väzenská lahôdka, ktorá (už aj podľa privátnych štatistík) oslovuje primárne mužov oceňujúcich podnetnú prácu s motívom rasovej neznášanlivosti a nástojčivého procesu premeny slušného občana na nekompromisného bijca. "Felon" má zavádzajúcu príbehovú kostru, ktorej neuverí ani ôsmak na ZŠ, ale má tiež ten hrdý apel na spravodlivosť a to mu už rozumie každý chlap bez ohľadu na vek. (07.02.2010)

Co se týče Felonu, tak ano, je to jedno velké klišé, ale příběh vychází částečně ze skutečných událostí, a hlavně – není život a realita také jedno velké klišé? Neměli bychom vinit spíše ty filmaře, kteří do svých příběhů, často nepřiznaně, přimíchávají kdeco a svým fištrónem balamutí diváky. Ke kladné odpovědi existují čtyři pádné důvody: (i) Za prvé jsou klišé a opakované stereotypy, spíše než údělem konzervativních filmařů, důsledkem tautologické logiky – pokud chceme například vědět, co určuje western a zařadit určitý film do žánru westernu, musíme analyzovat určitý počet určitých filmu, ale jak poznáme, jaké filmy máme analyzovat, pokud už neexistuje určitá definice westernu? (ii) Za druhé se každý tvůrce rodí do doby, kde klišé existují v tisících exemplářích a kde opouštět jedno klišé znamená pouze přimykat se ke druhému. Ano, jsou tu filmoví reformátoři, kteří chtějí modernizovat kinematografii tím, že ji zbaví všeho údajně zastaralého, všech klišé, a mají pocit, že představují avantgardu, která z kinematografie vymetá nepotřebné haraburdí. Mají cosi společného s reformátory neoliberálními – hovoří o modernizaci, ale myslí tím odbourání, nikoliv okysličení a oživení. (iii) Dále by se dalo namítnout, že i když kinematografie odpovídá potřebám publika, jež vyžaduje rychlou a snadnou rekreaci po odcizující práci, fantazijní únik před její monotónností, neměli bychom zapomínat, že umění nemůže být zdrojem poznání a krása (dle Tarkovského) symbolem pravdy, pokud dočista opustí realitu. (iv) A za čtvrté, byť jsou obecně klišé chápány jako něco hanlivého, jako řemeslničina stojící na protější straně vůči uměleckým počinům, domnívám se, že takové chápání filmů je mylné a nespravedlivé. Tenhle dalekosáhlý omyl a past, do které se lapili společně s publicisty i akademici, vychází z chybného ztotožňovaní filmů, pokládaných za svého druhu literární díla, s příběhem a z opomíjení filmového jazyka. Kritik tedy kupř. zmíní u filmu XY „staromilský styl práce, čili důraz na tzv. poctivý příběh a přímočarou režii“, ale dál to nerozvádí, nejde hlouběji, neptá se, jak je toho dosaženo. Zde nezbývá než vzpomenout Jana Němce, který si čtrnáct dní u střihacího stolu záběr po záběru pouštěl Bressonův snímek K smrti odsouzený uprchl, zapisoval si obsah záběrů, zkoumal, kde jsou celky, kde polodetaily, co rekvizity, kdy a kde se objeví ten který předmět, a tím se naučil filmovému jazyku. Filmový jazyk, filmová gramatika, je něco, u čeho ale vůbec nezáleží na tom, zda-li je film artový, nebo mainstreamový. Pokud natočí kterýkoliv kameraman úžasnou pětiminutovou scénu a umístí ji do žánrového filmu, nikdo tuto scénu nezaznamená. Naopak z rutinních scén poskládaný film, za kterým stojí vynikající scénář, to je něco, na co akademik, kritik i divák slyší. Ovšem to je fatální pominutí, které zdiskreditovalo už stovky filmů a které se táhne kinematografií, co je stará. (13.08.2009)

Hlavný kľadas, ktorého prostredie donútilo ku zmene, sekundárna postava - 50 na 50 kladný/záporný charakter, stará škola, väzenský veterán + jasne očakávaný happy end. Tak trochu klišé, že? A klišé nemá predsa nikto rád. Čas od čas sa však zrodia i svetlé prípady, v ktorých je filmová predvídateľnosť a ne-originálnosť podružná, niekedy úplne nepodstatná. Andrenalínová jazda, kopa testosteronu, zákon džungle, zákon mužov, pre mužov a od mužov. Dodatočné ocenenie za najtvrdšieho "bad-ass" získava pán Danny Samsom! Gratulujeme! (04.03.2011)