Vilniaus getas
Obsahy(1)
Litva, 1942. Posledních několik tisíc Židů přežívá v sedmi blocích vilniuského ghetta, dokonale izolovaných od okolního dění druhé světové války. V tomto malém světě šéfuje sadistický mladíček Kittel, nacista jenž rozhoduje o životě a smrti člověka prostým pohybem palce. Kromě toho má však v oblibě umění, a tak když v jedné z Židovek objeví bývalou operní hvězdu, neváhá nechat uvnitř ghetta obnovit divadelní soubor. O představení je obrovský zájem, ale atmosféra je kvůli přítomnosti Němců příliš napjatá. Někteří Židé z dění v táboře dokonce profitují. Když však Německo začne na východní frontě prohrávat, osud ghetta je zpečetěn... (dopitak)
(více)Recenze (27)
Inter arma silent musae a slavík v kleci nezpívá, na druhou stranu se pod praporem Thalie bojuje s větší nadějí než na poli Martově a slavík prý zpívá nejlíbezněji s hrotem trnu v srdci. Jakožto dle norimberských zákonů židovská míšenka prvního stupně jsem se obávala spíš o zbytky své objektivity než zklamání z kvality, ale naneštěstí se moje filmově kritické já opět změnilo v rozbitou desku, donekonečna omílající "proč je tak skvělej příběh tak zabitej zpracováním." U německé strany, vypořádávajícící se se stíny své minulosti pravidelně a se ctí, to zamrzí dvojnásob, o litevské kinematografii toho vím asi jako o obrábění kovů, ale tak jako tak mi podobné spoléhání na to, že silné téma odvede pozornost od diskutabilního odvyprávění, trochu připomíná doznání členů Beatles, že kolikrát na koncertech jen předstírali, že zpívají a mydlí do nástrojů, protože pro jekot fanynek bylo stejně houby slyšet. ()
Kromě prostoru divadla mají hrdinové vymezený i čas. Právě divadelní stylizací se Ghetto odlišuje od jiných filmů s židovskou tematikou. Za celý příběh vypovídá závěrečná scéna, ve které se mísí lačnost, hlad, touha, víra i zmar. Padlí hrdinové mi připadali pořád jako divadelníci a čekal jsem, že se zvednou a budou se klanět tleskajícímu obecenstvu. A kromě ústřední dvojice židovské zpěvačky a německého důstojníka je stěžejní tandem břichomluvce a jeho mimky. Vzlyk mimky v samotném závěru dává přes veškerou tragédii příběhu i jakousi naději – záchrany nového života. ()
Film, ktorý popisuje život vo vilniuskom ghete počas druhej svetovej vojny, pričom sa sústreďuje na vzťah nemeckého dôstojníka Kittela (Sebastian Hulk) a židovskej speváčky Hayi (Erika Morozsán) až do osudných dní konca vojny. Film sa ale dá označiť za čajíčkový odvar Schindlerovho zoznamu, možno vinou svojho lacného skôr televízneho spracovania slabo využíva svoj potenciál a disponuje množstvom zbytočných a zďlhavých pasáží. Ani po stránke hereckého obsadenia nijak nevyniká, snáď jediné čo ma na tomto filme trocha zaujalo bolo duo židovských hercov muž+žena, pričom tá vyzerala ako bábka a v dojemnom závere (snáď iba kvôli jeho pôsobivosti dávam 3*) svojimi hereckými kreáciami obetovala a zachránila tak životy mladého páru a ich dieťaťa. (1. komentár k filmu) ()
Dnes se můžeme jen domýšlet jestli jde o skutečný příběh nebo smýšlený, který se odehrává na pozadí historické události. Tyto příběhy mají vypovídající hodnotu o své době, ve které se staly. Vždycky zasáhnou člověka na pravém místě. Faktem zůstává, že bylo okolo litevského Vilniusu povražděno 55.000 Židů. Přežilo jich 15.000 a ti byli deportování do malého ghetta, kde se tísnili v sedmi uličkách. Jejich osud už byl předem zpečetěn. Divadlo bylo jen jakýmsi útěkem z kruté reality, malá naděje jak si prodloužit život. Vilnius padl v červnu 1941 do rukou německé armády. Osvobozen od okupantů byl v červenci 1944. ()
Film má několik silných momentů, ale v celkovém kontextu je neurovnaný, buď neumělý nebo odbytý, to se mi nepovedlo rozeznat. Není uvěřitelný po historicko-dokumentaristické stránce a jako fabule právě tak. Možná, že je pro toto téma nešťastná už kombinace: německo-litevský. Dá se to vidět, neodpuzuje, ale zázraky nečekejte. ()
Reklama