Pořád jsem to já

Jeden z těch filmů, k němuž není co říct, neboť slova jsou málo a nedostatečná. Obsazením i herecky velmi zajímavé, dějově pohlcující. Scény po otevření složky Butterfly mě naprosto rozsekaly... Možná to k ní samotné není moc lichotivé, ale Julianne Moore patří k těm ženám, které čím starší, tím lepší (v mnoha ohledech). (23.03.2020)

Oscarová sezóna se pomalu ale jistě hlásí o slovo a tohle drama o rozkladu lidské osobnosti a kompletní ztráty kontroly nad sebou samým je poměrně silným výkopem, který z hlavy jen tak nedostanete - na to má až příliš reálné kontury. Julianne Moore zlatého plešouna pravděpodobně nedostane, ale minimálně ta nominace je jistá a z Kristen Stewart se vyloupla neskutečně silná herecká opora. (28.11.2014)

Dobrého půl roku jsem si hledala výmluvy, proč se na tenhle snímek nemůžu podívat. Ptáte se proč? Měla jsem docela strach, že to bude zase další ždímačka, kterou probulím. Neskutečným překvapením pro mě je, že to takhle vůbec nebylo. Nejde o to, že by film neměl hloubku, a nemohl zapůsobit, opak je pravdou. Jde tu o citlivé zobrazení života ženy, která mohla jen čekat, co s ní její nová společnice Nemoc provede. Silné, emotivní, a přesto jsem necítila, že bych měla jít skočit z mostu. Víc takových dramat. (19.11.2015)

Kvalitne spracovaná dráma so zaslúženým oscarom pre Julianne Moore, no herecky sa mi výrazne viac pozdávala Kristen Stewart, ktorá dokazuje svoj skutočný potenciál. Film je samozrejme predvídateľný, stačí si prečítať informáciu na obale DVD. Nie je to ale zbytočne precitlivelé, boj hlavnej hrdinky je statočný a inteligentný. Teda nečakajte prekvapenia, ale hodnotnú drámu určite. (26.01.2016)

Když jsem si přečetla pár slůvek o Richardu Glatzerovi a následně viděla boj úspěšné ženy Alice s diagnózou, kterou bych nikomu nepřála, tak mě zasáhl hlouběji, než bych předpokládala. Jaké to musí být, když se člověk dozví, že trpí něčím tak strašným? Jaké to je, pozorovat zpočátku všechny ty symtomy, které k této diagnóze patří? Jullianne zahrála Alici neskutečně přesvědčivě. Znala jsem jednu ženu, která touto nemocí trpěla a sledovala s odstupem času postupný rozklad takové osoby. Je to skutečně strašné a myslím, že je chvályhodné, že tady to utnuli tvůrci v pravý čas. Tady jsem se o dceři, která se o ní ke konci starala, tolik nedozvěděla, neměla jsem možnost vidět jí do mysli a jak to působí i na její fyzickou stránku osobnosti, když pominu jen ten obrovský psychický tlak. Já osobně obdivuji dceru, která se o svojí maminku starala až do její smrti, protože film zdaleka neobsahoval vše, co tato nemoc obnáší. Ano, takových lidí s touto nemocí je mezi námi víc a je to mimo jiné, tak trochu apelace na naši empatii a obdiv té neskutečně velké trpělivosti těch, kteří se o takové lidi starají a nebo s takovými lidmi přicházejí byť jen na chvíli do styku. Za Jullianne a Richarda jdu určitě nahoru. (10.12.2014)