Jan Werich

Jan Werich se narodil 6. února 1905 v Praze do rodiny úředníka pojišťovny. Zprvu studoval pražské gymnázium v Křemencově ulici a odmaturoval roku 1924 na reálném gymnáziu na Smíchově. Krátce navštěvoval Právnickou fakultu na pražské Univerzitě Karlově, kterou opustil po jedné státnici v roce 1927. Už od mládí se Werich účastnil kulturního života a ve 20. letech byl členem Devětsilu. Se svým bývalým gymnaziálním spolužákem Jiřím Voskovcem (a později i s přítelem Jaroslavem Ježkem) vystoupil v Umělecké besedě ve vlastní „Vest Pocket Revue", jejíž úspěch všechny tři umělce inspiroval ke vstupu do avantgardního Osvobozeného divadla (1927 – 1938).

V tomto divadle se dvojce Voskovce a Wericha, zkracována na V + W, uplatnila jako autoři; hlavní představitelé svých her („Caesar", „Osel a stín", „Kat a blázen", „Balada z hadrů", „Rub a líc", „Těžká Barbora", „Pěst na oko", „Golem", „Nebe na zemi", „Sever proti Jihu", „Fata Morgana" aj.) v zásadách poetismu, dadaismu, autorského divadla, ve 30. letech i politické satiry; textaři dodnes oblíbených písňových textů („Život je jen náhoda", „David a Goliáš" nebo „Divotvorný hrnec").

Na rozdíl od Jiřího Voskovce, se Jan Werich k filmu dostal až v jeho zvukové éře na začátku 30. let. Nejdříve se oba uvedli jako konferenciéři v americké PARAMOUNT REVUE (1929). I přes některé nikdy nerealizované projekty (ONA A ONI, LOUPEŽNÍK, ROBINSON CRUSOE i DOBRÝ KUMPÁN GOLEM) si s Jindřichem Honzlem napsali scénáře a písně pro filmy PUDR A BENZIN (1931) a PENÍZE NEBO ŽIVOT (1932), kde Werich byl strážníkem a potulným Tondou.

Největšího úspěchu dosáhli s filmy (režírované Martinem Fričem) pro které napsali pod zkratkou Formen (s Fričem, Wassermanem či Steklým) scénáře a ve kterých byl Werich bohatým továrníkem Jakubem Simonidesem a kamelotem: HEJ – RUP! (1934) a SVĚT PATŘÍ NÁM (1937). Sám si ještě zahrál vykutáleného trestance č. 1313 Ferdinanda Kaplana v Cikánově komedii U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934). Užíval též jméno J. W. Rich.

Po odtrhnutí Sudet a před blížícím se nacistickým nebezpečím se V + W s Jaroslavem Ježkem rozhodli emigrovat do USA (1939). Zde hlavně pořádali česky a anglicky zájezdy pro krajany, realizovali tisíce rozhlasových relací pro newyorský Úřad pro válečné informace (1940 – 1944) a pro anglickou BBC, namluvili svůj komentář pro film MEMPHIS BELLE (1943) a hostovali („Bouře") v různých divadlech (Philadelphie, Cleveland, Boston, newyorské Divadlo Alvin na Broadwayi).

Nakonec se Jan Werich vrátil 10. října 1945 do osvobozeného Československa, hrál v Realistickém divadle, s orchestrem Karla Vlacha, v rozhlase a na zájezdových estrádách. Po návratu Voskovce založili spolu Divadlo V + W (1946 – 1948), kde Werich hrál („Pěst na oko", „Divotvorný hrnec" atd.) i po opětovném Voskovcově odchodu do exilu.

Werich už doma zůstal a stal se hercem, dramaturgem, uměleckým šéfem (1950 – 1952) Hudebního divadla v Karlíně (1948 – 1952), vedoucím dramaturgem výrobní skupiny na Barrandově (1949 – 1952) a v Ústředím televizním studiu (1952 – 1955), hercem a uměleckým ředitelem Divadla ABC (1955 až 1959) a opět hercem Hudebního divadla v Karlíně (1963 – 1968). V další práci mu zabraňovala nemoc hrtanu a politické poměry.

V této době hrál převážně ve filmu: dvojrole císaře Rudolfa II. a pekaře Matěje Kotrby (CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ), krále Já I. (BYL JEDNOU JEDEN KRÁL...), rychtáře (PSOHLAVCI), diváka (HUDBA Z MARSU), kapitána (BARON PRÁŠIL), kastelána Olivy a kouzelníka (AŽ PŘÍJDE KOCOUR) či pana Violy (PAN TAU).

Vystupoval v televizi (MEDVĚD, SLZY, KTERÉ SVĚT NEVIDÍ, KOČÁR NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI, KRÁL A ŽENA, USPOŘENÁ LIBRA, pořad CO TOMU ŘÍKÁTE, PANE WERICHU? atd.), rozhlase (např. „Kniha mlčen") a namlouval loutkové filmy (DVA MRAZÍCI, DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK), komentáře (KŘIK) a gramofonové desky („Fimfárum", „Osudy dobrého vojáka Švejka").

Několikrát hrál i v zahraničních filmech. Pilně rozvíjel i svoji spisovatelskou činnost. Psal např. pohádky „Fimfárum" (1960), „Tři veteráni" (1963), cestopisy „Italské prázdniny (1960), „Lincoln 1933" (1990) a též paměti „Jan Werich vzpomíná... vlastně Potlach" (1982). Jeho dcerou byla herečka a překladatelka Jana Werichová (1935 – 1981).

Získal Státní cenu (1952) za film CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ, titul Národního umělce (1963), Zlatého krokodýla (1967) a Medaili „Za zásluhy" II. stupně in memoriam (1995). Jan Werich zemřel 31. října 1980 v Praze ve věku pětasedmdesáti let. Podle jeho námětů vznikla řada loutkových i hraných filmů.

Jaroslav "krib" Lopour