numi

Gejša je výborně technicky zvládnutý film. Od výpravy, kamery, přes kostýmy a herecké výkony silně nadprůměrná, v nasvícení a ozvučení téměř dokonalá záležitost. Exteriéry jsou kouzelně kýčovité, stejně jako barva očí hlavní hrdinky, interiéry naopak útulně hřejivé jako její tvrdohlavá touha najít svého vysněného prince. Příběh jako celek je však nudný, nezáživný, tuctový, schématický, bez náboje, atd., atd., atd... Některé scény mají své kouzlo, ale utápí se v profesorsky nezajímavém zbytku. Navíc děj nepřímo kopíruje film Nebezpečná krása, který divákovi přiblížil život jedné dívky ve středověkých Benátkách, která se stane kurtizánou, aby se dostala ke svému vysněnému protějšku. Společnost však musí dělat jiným mužům a o svých pravých citech musí mlčet. A právě v porovnání s tímto filmem (mnohem menším a levnějším) vychází Geisha jednoznačně poražena. Stejně jako v sumu (viz. film) a telekomunikacích (viz. reklama jednoho našeho operátora), i tady platí, že na velikosti nezáleží. [říjen 2006]

Alejandro González Ińárritu si vzal pořádně velké sousto. A dokázal ho navíc i zvládnout. Do jednoho filmu vecpal tři tak citlivá témata, že naprostá většina současných režisérů by neměla odvahu se vrhnout ani na jedno z nich. Ale on už Alejandro svou náturu naznačil v Amores perros, takže až takové překvapení to zase není. 21 gramů ve zkratce skrývá tři témata - ztráta nejbližších a jejich pomsta, anonymní dárcovství orgánů a vděk za něj, vina a trest. Všechna tři jsou navíc poskládána do jedné velké skládanky, která funguje na jedničku. Jediným mínusem celého snímku pak je fakt, že absolutní emoční vrchol přijde už po půlhodině filmu a ve zbytku stopáže už jej nic nepřekoná. Naopak nejvetším plusem jsou herecké výkony. Naomi Watts, Sean Penn a Benicio Del Toro jsou hmatatelně skuteční. Nehrají, ale jsou. Čtyři a půl. [říjen 2006]

Velká série zatraceně dobrých gagů, která je inteligentním způsobem propojena do zajímavého příběhu, který obsahuje nejen pointu, ale i závěrečnou myšlenku. A to ne jen jednu. Závěrečné tři úsměvy by vydaly za tisíce slov. David Ondříček má opět ulehčenou režii, neboť Macháček a Taclík jsou lůzři k pohledání, Pollertová-Trojanová je mrazivě dokonalá (stejně jako obě děti) a Trojana s Třískou režírovat není třeba. Možná že největším překvapením filmu zůstává fakt, že nejkomičtější není zmiňovaná ústřední dvojka smolařů, ale naprosto bezkonkurenčně poskládaná rodinka, ve které by psychiatr chrochtal blahem. Ostatně, stejně jako filmový divák... Samotáře Ondříček nepřekonal, ale tímhle snímkem minimálně dokázal to, že točit prostě umí. [říjen 2006]

Doba ledová je one-man show. No, "one-veverka show". Pravda, lenochod háže taky slušné hlášky, ale ty by časem omrzely. Veverka však navíc rozděluje vyprávění příběhu tak, že přesně v momentě, kdy by vás už vše přestalo zajímat, vás odreaguje a vrhne vás zpátky nažhavané a zvědavé na další pokračování. A ač má celý film všeho všudy nějakých osmdesát minut a je z něj jen asi pět minut věnováno oné malé na oříšcích závislé veveří potvůrce, tak je to právě její film. Bez ní by byl celý příběh nezáživný a fádní. I jako celek je přesto Doba ledová povedenou animovanou road movie z hodně dávné historie, která dokáže pobavit, rozesmát i dojmout - a to je docela dobrá vizitka. S veverkou zdarma! Tři a půl. [říjen 2006]

Vymítač ďábla možná není hororově děsivý, ale bezpochyby je mrazivý a silně znepokojivý. Stejně jako skvěle padnoucí ústřední melodie kytarového mága Mika Oldfielda z jeho geniálního alba Tubular Bells. Proměna Regan je téměř až hmatatelná a každičké sprosté slovo z jejích úst má tisíckrát silnější dopad než desítky mnohem peprnějších slovních spojení z "eSeM" hardcore porna. Brr. Herecké výkony jsou samozřejmě fantastické - o Lindě Ray netřeba diskutovat, totéž se dá říct o ztrápené matce v podání Ellen Burstyn, skomírajícím vymítači Maxi von Sydowovi či vinou se sžírajícím knězi Jasonu Millerovi. Jen jednou malou-velkou mouchou je až příliš natahovaný a nezajímavý rozjezd, který zabírá téměř polovinu filmu. Když si pak matka povzdychne, že už s dcerou navštívily osmdesát osm doktorů, má divák pocit, že viděl každou návštěvu. Skvělá vymítací scéna však dá na všechno zapomenout. Hororový klenot. [říjen 2006]

Zoolander je naprosto zvláštním filmovým (vý)tvorem... Nasadí laťku svého humoru tak nízko, že vás donutí se této laťce přizpůsobit. A jakmile podlehnete, začnete se hodně dobře bavit - až na výjimky jako "opice" a "jablko" (Apple)... Ben Stiller a Owen Wilson jsou komici k pohledání, takže se není čemu divit, že hodí pár skvělých gagů a šklebů - i když ty od Bena stillera jsou všechny STEJNÉ;), ale překvapila mě Christine Taylor, která funguje jako skvělý humorný hromosvod. Jediná normální postava, která tvoří pomyslnou hranici mezi dvěma světy. Věřil jsem jí každé slovo - a to je, ve filmu jako je Zoolander, opravdu neobvyklé. Easy peasy: Nadprůměrná zábava od "nadprůměrně krásných" chlapíků. [říjen 2006]

Lolita je jedním z nejpůsobivějších příběhů, který kdy byl vyprávěn - na čemž má zásluhu samozřejmě ruský klasik Vladimir Nabokov, ale Adrian Lyne dokázal přetavit jeho písmena v obrazy s takovým citem, že každá postava, každé gesto i každé slovo působí neuvěřitelně skutečným dojmem. Samotná přeměna Lolity je pak provedena s bravurou nejvyšší. Ve chvíli kdy si člověk uvědomí, že už je Lolita jiná, si také teprve zpětně začne uvědomovat každičký detail a důvod její proměny. Což mě přivádí k hereckým výkonům. Jeremy Irons je skvěle obsazený a naprosto bezchybný, ale Dominique Swain je nepopsatelná. Pod pojmem lolita si už jednou provždy budu pamatovat právě ji. Svým způsobem mě donutila s Jeremy Ironsem soucítit, protože copak mu to může mít člověk za zlé? Film navíc v člověku zanechá velké množství morálních otázek - a to i přesto, že každičká postava v příběhu je ve své podstatě neuvěřitelně špatná. A tohoto paradoxu není jednoduché dosáhnout. Plný počet nedám jenom proto, protože ho můžu nedát. Asi mi drobek něčeho chyběl. Čtyři a půl. [říjen 2006]

25. hodina pro mě dozrála až napodruhé. Poprvé jsem ji nepochopil. Nevěděl jsem, co se mi Spike Lee snaží říct. Možná je jenom vyčuraný pokrytec, který si myslí, že když před úvodními titulky nechá drogového dealera zachránit zraněného psa, tak divák tomu samému dealerovi pak bude v závěru filmu fandit. A možná to chce jen trochu nadhledu a uvědomění si sebe sama jako malinkého kolečka společnosti. Nic víc a nic míň. Edward Norton je přesně opačným (téměř až zrcadlovým) obrazem své postavy z Klubu rváčů a přesto je i tentokrát neuvěřitelně přirozený. Stejně jako Philip Seymour Hoffman a stejně jako Barry Pepper a stejně jako Rosario Dawson a stejně jako Anna Paquin a stejně jako... Někdy se hvězdy sejdou a vy vyhrajete jackpot ve Sportce. A někdy se taky sejdou a Spike Lee udělá z průměrného námětu nadprůměrný film. [říjen 2006]

Co je na filmu vlastně špatně? Přílišna zdobnost a patrná úpěnlivá snaha šokovat za každou cenu. Taková cesta do cizí mysli se dá zobrazit jen jedním krátkým zábleskem a nebo taky jako v tomto filmu - rozmanitými barevnými a tvarovými variacemi, střídáním filtrů, otáčením kamery do různých úhlů, zrychlenými nálety, úsečným střihem, atd. Kdyby už nic jiného, tak už jen to, že tyto cesty postrádají kompaktní vizuální styl, působí rozpačitým a roztěkaným dojmem. A tato neřest se rozrůstá do celého filmu. Každá scéna je jinak pojatá, jinak střižená, na začátku se film snaží diváka vyděsit neočekávaným střihem, v polovině jen brutalitou a nakonec od této snahy upustí zcela. Samotná rutinní thrillerová linka přitom nepostrádá náboj a napětí - právě ona totiž vysloužila Cele alespoň ty dvě hvězdičky. A Vince Vaughn sice nehraje špatně, ale jeho místo je jednoznačně v jiném žánru. [říjen 2006]

Tak mi to připadá, že se jednou Jerry Bruckheimer ráno probudil a během ranního kafíčka mu před očima bleskl obraz auta, které se rozjíždí na rampě k obřímu skoku. A řekl si, že z toho udělá film. Rampu umístil na most, jako auto vybral Shelby Mustang GT 500 z roku 1967 a tuhle minutovou scénu opatřil další stodesetiminutovou vatou plnou nesmyslných, nicneříkajících a nezáživných dialogů. A asi deseti pětisekundovými záběry na "svůdně" se tvářící Angelinu Jolie (no dobře, měla tam během nich asi ještě tři věty ve stylu "jdeme na to"). Tohle je ale hodně laciný pokus o zábavu. Od filmu, ve kterém má Cage během jedné noci ukrást padesát aut bych čekal, že půjde o prvotřídní akci plnou dramatických honiček, krásných ženských a krásných aut. Honička se našla jedna, ale neuvěřitelně natahovaná a přepálená, ženská taky jedna (okomentováno dříve) a pokud čekáte, že uvidíte nějaké auta, tak jste na omylu. Užijete si akorát hlavního Mustanga. Je to film, který má jediný klad a ten je zároveň jeho největším mínusem. Je to film o autech, ale je bez aut. Jedna a půl. [říjen 2006]