nirvanafan

S realitou nemá tenhle film nic společného, ale já na něj prostě nemůžu být zlá už jenom proto, že krasobruslení je pro mě jednou z nejlepších věcí na světě. A nebudu proto tvrdit, že jsem si nikdy v životě nepředstavovala, že si nazuju brusle a půjde mi to od začátku přesně tak jako hrdince v tomhle filmu. Takže na jednu stranu sice ve všech směrech průměrný film, ale zároveň guilty pleasure jako prase.

Film o chlapci s traumatem, na kterého jsou milí jak spolužáci, tak učitel. Postrádá to jakoukoliv dramatičnost. Film prostě tak plyne, plyne, občas se mihne nějaký vtip, až si tak doplyne do samého konce. Jediná zajímavá postava je Patrick, jehož vedlejší dějová linka mě bavila mnohem víc než ústřední dvojice. A na to, že jsou v devadesátkách, tak by mohli poslouchat jinačí hudbu. Tihle podivíni mi prostě k srdci nepřirostli. Edit: S odstupem času snižuji na dvě, protože když si na tenhle film vzpomenu, vidím před očima nudnou scénu, ve které parta lidí sedí a poslouchá hudbu. Zív.

Hobit nedosahuje dokonalosti pána prstenů stejně jako jeho knižní předloha. Hobit je především poněkud jiný. Vlastně vypadá jako mix zábavného dětského filmu a epických částí, které by bez problémů zapadly do pána prstenů. Nebere se zdaleka tak vážně jako jeho předchůdce/pokračování a sází na hravost, zábavu a nadsázku. Díky tomu nenudí ani minutu. Příchod trpaslíků do kraje by se snad dal zkrátit o pár minut, ale rozhodně není nějak neúnosně protahován. Od té doby se již neděje nic, co by neposouvalo děj dál nebo nepřetékalo nápady a akcí. Na konci se sice Jackson malinko utrhl ze řetězu a trpasličí útěk je jako vystřižený z nějaké plošinovky, ale zase to vyvažuje geniální pasáž s Glumem, která je pro mě nejlepší částí filmu. Výtky by se tedy našly, ale hnidopich může být člověk téměř u každého filmu. Na druhou stranu na co škudlit hvězdičky, když pán prstenů a s ním i hobit nemají na filmovém plátně ve svém žánru konkurenci?

Horor sledovat a to především Isabelle Adjani a její hysterické herectví. Nechápu, proč vůbec vznikla takováhle šílenost bez děje, ve které se celou dobu jenom ječí, vraždí a souloží. Většinu scén jsem buďto trpěla nebo mi přišly nechtěně vtipné. Zezačátku jsem měla pocit, že sleduji film o drogově závislých ale ne, v tomhle filmu jenom nikdo není normální. Je mi upřímně jedno, jak moc velké je to umění, a jakou symboliku v tom můžeme nalézt, protože tenhle film je v prvé řadě naprosto nesnesitelný a scény s Isabelle Adjani dvojnásob.

Bastardi 3 aneb nauka špatné filmařiny. Dlouho jsem neviděla film, ve kterém by každá scéna do poslední vyzněla trapně nebo nechtěně směšně. Nevhodně vybraná hudba společně s dlouhými záběry kamery, v nichž se nemluví, zjevně měla vyvolat dojem, že se jedná o umění. Magnuskova postava ve filmu téměř nemluví a tváří se stále stejně. Jestli si vážně myslí, že jeho film působí syrově a autenticky, tak asi neshlédl nic z dostupných materiálů, co na téma spratků na školách existuje. S tím, že se děti na pomocných školách chovají jako hovada, bych ani problém neměla. Problém mám s tím, že se film snaží tvářit naprosto nestraně, když dostane nácek od Magnuska přes hubu, ale to by nesměl do monologu Brožové napsat větu "on nezabil děti, ale zrůdy", které následně celá soudní síň tleská. A nejhorší je, že se najdou lidé, kteří berou film vážně a jsou schopní hlavní postavě fandit.

Proč něco tak hloupého vůbec vzniká? Nebýt tam roztomilý Ryan s čepičkou na hlavě, tak ani těch pět minut nedám.

V rámci teenagerských fimů rozhodně špička, jako zpracování za svou starší a slavnější verzí krapet pokulhává, ale to vůbec nevadí. Navíc ta Bittersweet Symphony na konci byla vážně fajn :)

Keira Knightley je božská a to nejenom svým půvabem. Hereckým výkonem mě nezklamala v žádném filmu, ale pro roli Anny Kareniny se snad vážně narodila. Způsob, jakým ztvárnila ženu zmítanou svými city a ochotnou postavit se proti měřítku tehdejší společnosti, hodně hlasitě volá po zlatém plešounkovi a já bych jí ho z celého srdce přála. Jude Law jí zdatně sekunduje a transformace jindy pohledného muže do zcela asexuálního Karenina proběhla vskutku dokonale. Dokonce ani Aaron Johnson, který vypadá spíše slizce nežli sexy, tak vedle něj nepůsobí jako pěst naoko. Johnson sice jako jediný trochu herecky zaostává, ale jakmile se přestane snažit o osudové pohledy, tak je docela v pohodě. Celý film je neskutečně podmanivý a vtažení do děje pro mne tentokrát fungovalo na sto procent, protože jsem celé dvě hodiny neodtrhla oči od plátna. Zároveň se musím přiznat, že takhle mocně jsem se nenechala dojmout snad od Moulin Rouge. V kině se nebrečí, takže se těším na to, až si to znova pustím doma a šíleně to na závěr ořvu.

Obecným problémem povídkových filmů je nevyváženost jednotlivých částí. Totéž se nevyhlo ani Allenovi, který nám servíruje na jedné straně vskutku vynikající, a troufám si říct, že jednu z nejlepších povídek vůbec s Robertem Benignin a na druhou stranu dosti slabou povídku se sice sympatickou Ellen Page, ale dosti bezdějovým scénářem a předvídatelným koncem. Mezi to se ještě zvládly nacpat dvě povídky, které se nachází na škále od výborného k podprůměru někde veprostřed cesty. Povídka, v níž si zahrál Allen sám, se mi líbila moc, ale...tohle už bylo v simpsnech! V první chvíli jsem Allena odsuzovala za neoriginalitu, ale nakonec jsem si uvědomila, že se jedná spíše o úmyslný odkaz nežli o kopírování, protože celá povídka má i doslova simpsnovskou stavbu (minispoiler: to, co se děje na začátku, vůbec neodpovídá tomu, jakým směrem se bude příběh ubírat dál). Poslední z příběhů s Penelope Cruz je dobrý hlavně proto, že v něm hraje Penelope Cruz, která by v červené měla chodit pořád a jeden z momentů je tu vážně vtipný, ale celkově se jedná spíše o průměr. Povídkové filmy mají však kromě nevyváženosti rovněž pozitivum, které platí dosti obecně, dobře se na ně dívá. Takže přestože v tomhle filmu něco vyšlo Allenovi výborně a něco se povedlo méně, pro zvednutí nálady rozhodně doporučuju pustit.

Hodnotím příkře, neboť nejsem schopna oprostit se od předlohy, a než-li prznit dobrou knihu tak raději netočit nic. Nejvíce to zabíjí asi vyhrazený čas, který neumožňuje prostor prakticky na nic kromě holé kostry příběhu ještě porůznu upravené (= zprzněné), Postavy, které jsou v knize důležité se tu tak objevují naprosto nelogicky, zčistajasna a v jednom případě doslova padají z nebe. Jediný, kdo se tu snaží skutečně hrát je Jeremy Irons (a moc bych mu přála, aby se mu alespoň jednou za život povedlo hrát ve skutečně dobrém fantasy), ostatní neumí hrát nebo nebetyčně přehrávají (zdravím pane Malkovich). Sečteno a podtrženo musím říct, že hloupější adaptaci fantasy jsem neviděla a doufám, že ani neuvidím.