keoma26

"...po kolena" - pravý český stoicismus, nezlomné potěšení ze života ve všech jeho fazetách, vytrvalá láska k rodnému místu i k rodině... Tohle by se mělo pouštět na seminářích pozitivního myšlení (a vlastně místo nich).

Musím trochu pozvednout prapor tohohle filmu ... není to sice tak težkej kalibr, aby zanechal v bránici hluboký otisk podobně jako Něco na té Mary je, ale jako zábavná směs drastického humoru s romancí obstojí stejně.

Velké očekávání je matkou neúspěchu ... nejsem žádný velký fanoušek komiksových hrdinů (když nepočítám Conana, ale to je zase jiná ves;-)), zato mám rád vizuálně naturalistické i psychologické scifi, Dostojevského i existencialismus, jejichž tóny měly ve filmu mimo jiné vibrovat. Pro mě tam nezazněly asi dost silně ...

V mých filmových vzpomínkách lehce schématické, ale přesto anebo právě proto hodně strhující drama: člověk se díky šablonovité látce tolik nesoustředí na příběh, ale čistě na jeho mnohoznačné morální vyznění a na jednotlivé herecké výkony i hudbu, která, pokud si dobře vzpomínám, hezky využívala typicky tklivé dětské vokály. Rád bych se k tomuhle zážitku zase někdy vrátil ...

Po přečtení místních komentářů jsem se po pravdě nejvíc těšil na konec. Chápu rozladěnost někderých diváků, ale mně se pointa - asi i v očekávání něčeho mnohem horšího (např. polibku mezi Crowem a Balem;-)) - líbila nepřišla mi vůbec nelogická. Crowe byl už od začátku tak trochu jiný desperad, morálně dost unavený svou pověstí i skutky a už samotné jeho zajetí bylo podle mě takovou provokací osudu (Boha), on se přeci zajmout nechal, a jak tady někdo správně uvedl, měl pak i hodně šancí během cesty do Yumy uprchnout, ale on nechtěl, chápal tu cestu jako jakýsi svůj očistec a cestu za vykoupením, kterou završil právě zastřeleních svých bývalých společníků. Prostě na začátku využil situaci, která se mu líbila a poddal se jí jako správný křesťan, to že ho situace bavila a že ji i částečně "režíroval" dokazují i jeho kresby, jeho narážky na jednotlivé postavy a třeba také jeho hláška na Balea v závěru, kdy mu po jedné sérii výstřelů řekl, že už ho to přestává bavit:-). Jeho uvolněné jednání celou dobu kontrastovalo s chováním jeho "osvoboditelů" (aktivní a potměšilá odevzdanost Crowea x patologická nekontrolovaná krvelačnost Tudyka). Zastřelením bývalých parťáků si tak dokázal nejen, že je lepší střelec, ale že stojí ve vlastních představách a asi i ve skutečnosti jinde než oni, i když s nimi má společnou část minulosti, že on není jeden z nich (stejně jako není podobný ani P. Fondovi, který vraždil "ve jménu zákona" indiány a jejich děti). A to že nastoupil do vlaku přece neznamená, že se nechá soudit i světskou mocí, když se předtím vystavil takové zkoušce osudu a jako člověk obstál ... což elegantně naznačil úplný konec, kdy s úsměvem hvízdl na svého koně a začal plánovat opravdový útěk. Co pro mě tento film dělí od plného hodnocení je jedině jistý manýrysmus v zobrazení postav (např. až moc okatá a špinavá špinavost hrdinů) a menší režisérská jistota v některých scénách - zjednodušeně řečeno, kdyby to natočil Eastwood, byli by to Nesmiřitelní II. Příběh by asi chtělo srovnat i s předlohou Elmora Leonarda.

tady fincher překročil svůj stín ještě dřív, než ho vrhnul, stísněné podmínky vytvářejí stísněnou a inertní atmosféru strachu ... o výsledek filmu i o konec filmu.

Drak přichází je absolutní žánrový kánon mimo jakékoli kategorie hodnocení, dokonalá symbióza asijského myšlení a západního režijního knowhow, východní nekompromisnost v choreografii a vedení příběhu se prolíná s americkým blockbusterovým rukopisem ... To všechno nachází ideální ztělesnění a průnik v jediné osobě, v jediné hvězdě. Boj bez boje na moři se proměnil ve vrcholnou ukázku základního principu Jet Kune Do, které soupeře eliminuje nikoli jeho silou nebo energií, nikoli svou vlastní technikou, ale stejně jako voda zachycuje, pohltí i rozptýlí agresivitu ještě před jejím vyvřením, jednoduše, uvolněně, přirozeně ...Be water, my friend!

Křiklavě pohyblivá estráda násilí nenuceného, kreativního aranžmá, eskamotérského střihu a polopatického scénáře bez výchovného mentorování nebo bezvýchodných vizí ... El Mariachi byl lepší, upřímnější, ale začátky a konce kariéry jsou pořád takové - napočátku záleží na všech, ke konci už na nikom - a obě polohy jsou ty nejupřímnější.

o estetickém spojení lidí, věcí a přírody, z něhož se rodí energie a kouzlo každé situace, o erotickém opojení věcmi, které nemají žádný užitek kromě své vlastní existence, o zcela samoúčelném potěšení ze slov a gest, jídla, pití, pohybu, nicnedělání ... o rivalitě i symbioze světa v mikroprostoru životních zlomků jednotlivých postav, předmětů i míst. Toto intuitivní, radostné a otevřené prolnutí lidí a světa tvoří přímý protiklad primitivní spotřeby věcí, nevědomého konzumu, jednostranného monologu a jednání, je to samozřejmě idealizovaný obraz, protože v takto koncentrované podobě takový čistý protiklad nikdy a nikde neexistoval, ale každý, kdo toto cítí, si může sám v paměti sestříhat vlastní film z podobných momentů a slavit ... právě tím jsou Slavnosti jedna z nejpravdivějších idealizací, jaké jsem kdy viděl.

Taxikář je formou zde a duchem jinde, stejně jako hlavní hrdina.