candy_daze

Nemůžu si pomoct, ale Greengrass sám sobě nastavil výbornými dva díly Bourna laťku tak vysoko, že ho už asi napořád budu soudit na jejím základě. Z toho důvodu je pro mě Kapitán Phillips velkým zklamáním. Mimo jiné i díky naprosto zbytečně dlouhé stopáži tomu chybí napětí. Hudební podkres je oproti atmosferickým Powellovým peckám z Bournea taky těžce nedostačující.

"Před úsvitem" jsem si pouštěla s velice příjemným očekáváním. Opravdu jsem se těšila na to, že se po dlouhé době podívám na slušný romantický film, což se ukázalo jako velká chyba. Možná se tvářím jako cynik, ale uvnitř jsem měkká jak marshmallow, tak co je špatně? Protože toto se opravdu nedalo. Film mi vadil už od začátku. Ač mám Ethana Hawkea poměrně ráda, přišel mi tu on i Julie Delpy přechytralí, nepřirození a zkrátka naprosto nesnesitelní. S genialitou zde oslavovaného scénáře si tedy dovolím nesouhlasit, protože nesnesitelní byli samozřejmě hlavně jeho vinnou. Dialogy se táhly, necítila jsem žádnou jiskru. Nedala jsem ani tu hodinu a půl, prostě jsem to psychicky nezvládla. Možná jindy... nebo spíš ne.

Na Truffautovo mistrovství už názor dávno mám, tady mě ale překvapil, a popravdě... naprosto položil. Hebká kůže je svým pojetím velice výjimečný film pracující s romantickým scénářem, využívající detektivní až hitchcockovskou formu, zakončený jako jedna velká tragédie. Je to naprosto nesrovnatelné s čímkoliv, co jsem kdy viděla. S rukou na srdci nemůžu tvrdit, že jsem v téměř dvouhodinové stopáži necítila pár hluchých míst, ale to je v porovnání s klady takového díla naprosto zanedbatelné :)

Vizuálně velice zajímavé, pitoreskní, temné a každopádně pěkně ujeté, což mám ráda a všichni víme, že to Gilliam umí. Přiznávám, že jsem byla skoro celou dobu dějem pohlcena, ale ke konci se to už poměrně táhlo, což je velká škoda.

Ultra hovadina. Pesci s Gloverem jako dvojice neuvěřitelně nesnesitelných retardů, kterým se podařilo ve mně probudit sadistu. Kdyby to bylo aspoň vtipný, ale většinou to bylo spíš "what the fuck?", a ne to pozitivní "wtf". Scéna s bleskem mě ale moc potěšila. Za tu hoďku a půl jsem oba hlavní protagonisty nesnášela natolik, že jsem si přála aby Pesciho ten blesk trefil ještě aspoň pětkrát... hm, to by bylo fajn.

Dokument, jehož smysl a hodnota mi jaksi unikají. Za necelou hodinu stopáže se tam objeví asi dvě scény, které mají nějakou sdělovací hodnotu, toť vše. Zbytek je jen nezajímavá vata, spousta nicneříkajících dlouhých scén, kterými se (snad) režisér snaží navodit atmosféru? Pětiminutovým záběrem na Novotného vyvaleného v trenkách na gauči, kdy má divák výhled přesně tam, kam ho mít opravdu nechce, to zabil. Ale je pravda, že se asi jedná o nejzapamatovatelnější scénu, bohužel. V podstatě je to celé o tom, že se Novotný neustále před kamerou obhajuje tím, že "to lidi prostě chtěj". Celé to má zachránit "šokující" scéna na konci, která mi připadá křečovitá a nahraná. Vohovně, seriously.

Kdo vhodnější by mohl natočit 451° Fahrenheita, než jeden z největších režisérů-knihomolů! Popravdě řečeno jsem se Truffautovy adaptace dystopické sci-fi knihy bála, ale už při první scéně jsem byla naprosto pohlcena. Zátah "hasičů" za zvuků burácející hudby byl děsivý a zafungoval na mě jako úvod téměř hypnoticky. Designová strohost a zpátečnictví ve společnosti, která popírá inteligenci a pálí knihy, připomíná vizuálně sci-fi jen matně. Navozuje univerzální atmosféru, jako by se to mohlo odehrávat kdekoliv a téměř kdykoliv. Symbolická dvojrole Julie Christie funguje výborně. Silná předloha v kombinaci s Truffautovým citem pro užití hudby ve filmu učinila z tohohle filmu jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků poslední doby.

Rozhodně přínosný dokument, jestli taky tak zábavný...to těžko říct. Téma je samo o sobě závažné a dramatické, ale zpracování ho právě snahou o další dramatičnost, která vyznívá ve výsledku hystericky, degraduje.

Na to, že je Plein Soleil letos už 60 let, působí v porovnání s jinými filmy té doby stále dost svěže, stravitelně a krásně se na něj kouká. Pokaždé, když si ho po letech dávám, se musím podivovat malebné kameře Henriho Decaë, ve které se kulisy Itálie, kterou miluji, krásně vyjímají. Plein Soleil mě baví. Baví mě vizuálně, baví mě jeho tempo a to, jak je tam budováno napětí. A brutálně mě tu baví Delon. Role Toma Ripleyho byla jedna z jeho prvních velkých a také ho katapultovala ke slávě. Naprosto zaslouženě. Musel to být asi zásah osudu, že mu do klína přistála role, která se k němu neskutečně hodí a zároveň mu musela být v té době výzvou. Tom Ripley je psychopat, svoje emoce moc neprojevuje. Ale reakci na stres, povýšenost či hanbu v sobě potlačí málokdo. Divák je vtažen do velice citlivě ztvárněného oscilování na hraně chladné netečnosti, kalkulu, triumfu, a na druhé straně momenty zoufalství a naprostého vzrušení. V mých nácti byl jedním z mých oblíbených filmů Talentovaný pan Ripley s Mattem Damonem, který je věrnější literární podobě. Přiznávám tedy zaujatost tématem, které mě táhne. Matt Damon je ale proti ďábelskému šarmu a chladu Alaina Delona pouze malý přicmrndávač v relativně zapomenutelném filmu. Zpracováním i feelingem stojí původní Plein Soleil minimálně o třídu výš.

Vítězství formy nad obsahem není občas na škodu. Obzvlášť pokud se jedná o dílo tak vizuálně uhrančivé, s výborně budovanou atmofsérou a charismatickým hlavním hrdinou. Melvillův barevně černobílý film mě dokázal jen vizuálem a tiše elektrizující atmosférou bavit víc než hodinu a půl i přes to, že ve filmu je minimum dialogu. A ten Delon :)