selfesteem

Lákavá to řada. Ovšem někdy mi přišlo, jako by někdo ty lidi režíroval, říkal jim, co mají říkat, pořád měli všichni na zádech terč a kudly v zádech a podobně :). Každopádně opravdu se vyplatí, když sledujete Survivor, v té době nechodit na internet, nehledat, nezkoumat, nic, protože pak budete mít, jako třeba já ohromnou radost, že situace, která nastala v roce 2004, pokračuje s několika bonusy i v roce 2014 a pokud vše dopadne dobře, bude i nadále. Kdo viděl, nebo uvidí, jistě mi porozumí. Výhru bych přála umístěné(mu) na druhém místě, ale zklamaná pochopitelně nejsem. V reunionu si pak CBS připravila ještě jedno překvapení, a výsledek mě potěšil maximálně!

Když jsem se na csfd v roce 2009 zaregistrovala, byl Nae meori sogui jiugae film, o kterém se tu hodně psalo, vím, že mě až odradilo jak moc tu byl vychvalován a jak je vidět, řádně jsem si počkala, než jsem ho poprvé uviděla. Čekala jsem bombu a nejsem vůbec zklamaná. Potoky slz jsem prolila jen při jedné scéně (náhled do skicáku s kresbami v závěru filmu). Jak tady kamarád Davies182 psal, že je lepší sledovat tento film o samotě, než třeba s blízkým člověkem, já si myslím pravý opak. Právě když vedle vás sedí ten nejbližší člověk na světě, dokážete tím spíš naplno vnímat emoce, které jsou v tomto filmu a ta hrozná představa, že Vás postihne podobná věc, ve vztahu k Vašemu partnerovi, je pak mnohem silnější. O tomto filmu se tedy povídá, že je "neujubrečenější"? Vždyť je tam i dost humoru a tak vůbec, "nejubrečenější film" je pro mě Legenda o vášni nebo Madisonské mosty, tedy aspoň poprvé byly.

Na pochopení tohoto filmu zřejmě intelektuálně nedosahuji. Nevím, zda za to mohl dabing, ale jistou roli v tom určitě sehrál, protože se to nedalo vůbec poslouchat. Krampol četl text, který tak jako tak moc zajímavý nebyl, bez jakékoli změny intonace a to mě neuvěřitelně nudilo. Celkově byl film naprosto o ničem, nezaujal mě ničím, trpěla jsem u něj.

Pro mě jako toho nejméně trpělivého člověka na světě to byla docela slušná hra s nervy, ale to finále za to stálo!

Táhne se to jako ..., vždyť jsme u toho třikrát málem usnuli (ale to bylo i z jiných důvodů). Ráda jsem viděla Richarda Gerea v trochu jiné podobě, než jak je většinou obsazován a sedlo mu to pěkně. Moc se mi líbila kamera, místa, kde se točilo, vizuálně opravdu zajímavá podívaná.

Kevin Spacey mě tímto filmem vážně dostal. Ten člověk je frajer! Sám si to napsal, zrežíroval, odtančil a odzpíval a to všechno tak dokonale, že já smekám!

Narozdíl od panakreminka mně styl zpracování tohoto dokumentu moc neoslovil. Na můj vkus někteří herci zbytečně přehrávali, nepotěšilo mě ani jakým způsobem je zabírala kamera. Spokojila bych se například pouze s jejich hlasem a s fotografiemi skutečných lidí, které prezentovali. Na předčítání myšlenek MM bych zvolila jen jednu herečku a také by mi postačil pouze její hlas. Každopádně panukreminkovi moc děkuji za odkaz na tento jinak skutečně velmi povedený dokument a souhlasím s myšlenkou, že se jedná o jeden z nejlepších dokumentů o Marilyn.

Zbytečně bulvární a depresivní zpracování dokumentu, které je velmi nelichotivé až nevhodné navíc s řadou smyšlenek. Podívejte se raději na Love, Marilyn, bude se Vám potom také mnohem lépe usínat, Poslední sezení je spíš horor.

Na tomhle pořadu si lze vypěstovat slušnou závislost. Pořád mi hlava nebere, že by ti hosté mohli být skuteční lidé se skutečnými problémy, zajímalo by mě, jak to doopravdy je. Většina těch lidí jsou totiž podle mě učebnicové příklady (díl s narcistními osobnostmi - druhý host, nebo zákeřná tchýně, žena, která tvrdí, že má v sobě několik identit a pod.), okolnosti jejich chování a projevy jejich chování jako by někdo obšlehl z encyklopedie. Pan Phil McGrawe je určitě chytrý člověk, který ví co je správné. Co mi nevyhovuje, je neustálá propagace jeho knihy, kterou doporučuje každému ze svých hostů a někdy i fakt, že neobjasní všechny příčiny problémů svých hostů (třeba násilník, který neví kdy přestat) a někdy jim neposkytne alespoň částečně radu, jak z problémů ven. Většinou jim jen nabídne léčbu v jednom z center, které se konkrétním problémem zabývají. Jako jeden z nejlepších dílů považuji ten s názvem Baby Obsessed, jeho druhou část. Po tomhle díllu jsem si dokonce i já chtěla jeho knihu koupit. Obecně lze říct, že Dr. Phil se snaží ukázat lidem, kteří jsou milí, hodní, naivní a nezkažení, že existuje skutečné nebezpečí kolem nich, kterému je nutné čelit a nenechat se jím převálcovat. Hlavně, naučit se naslouchat svým smyslům, těm, které máme v sobě každý a pomohou nám odhalit zlo kolem nás (znáte to, ne, stojíte v metru, někdo si k vám stoupne a vám začne být z ničeho nic nepohodlně, já to mám, dokážu vycítit, že je ten člověk prostě špatnej). Další dobré díly jsou Confronting Narcissistic Personalities (ta první holka je hodně vtipná), Obsessed with Love a Young Online & Out of Control (brutus). Dá se říct, že je to ještě pořád trošku na úrovni, není to takový ten vyloženě bulvární pořad, kam se zvou skuteční magoři, co mají IQ tykve.

Proč jsem si z Terapie nesedla na zadek má hned několik důvodů. Předně, jak i paradoxně sama seriálová postava Dita prohlásila, psychoterapeuti nejsou lékaři. Pak tedy nechápu pojmy „pacient“ a „ordinace“. Vhodnější by byli klienti. A jak nazvat místnost ve které spolu klient s psychoterapeutem hovoří je už vedlejší, ale ordinace to asi nebude. Druhak, nevím, jak to pan scénárista myslel, jestli sám tak mluví normálně, ale pokud klienti hovoří s psychoterapeutem o sexu, ať je klient mladý, starý, to je jedno, vždy použije to slovo od „š“ a ještě ve tvaru, který jsem používala naposledy někdy na základce. Jestli to mělo přilákat nějaké nadržené publikum, to nevím, a ani nejsem takový puritán, ale nedává mi to smysl. Proč před cizím člověkem takhle mluvit, byť je to člověk, kterému mohu říct všechno. Měla jsem z toho pocit, že až na pár výjimek tam většina postav sex chápe čistě jako živočišnou „věc“, přitom má mimo již zmíněné i řadu jiných podob ne? Navíc, to, jak klienti na svého psychoterapeuta ječeli, uráželi ho a dohadovali se s ním a to nejen tehdy, kdy jim odhalil příčinu jejich trápení, přišli mi prostě jako stádo nevychovaných fracků – ten člověk jim chtěl pomoct, měli by mít nějakou úctu. Třetí, chápu, že jména jako Geislerová a Roden pomohla učinit tento „projekt“ zajímavým a svým způsobem i ta otevřenost s jakou se klienti prezentují, ale přiznám se, že první polovinu seriálu jsem se opravdu nudila, ani ti lákaví herci tomu nepomohli, když jsou dialogy tak prkenné. Stále jen Proč si to myslíte, Jak jste reagoval/a, Možná, Snad, Nevím, a ty rozsypaný korále, uf, chrrrrrrrrrr….Roden měl prezentovat chlapa co se nevyzná v kafi a vůbec nesportuje. No, kávě určitě rozumí, navíc si pan Herec evidentně na své postavě zakládá, je to hodně vidět a ty lehké košile a záběry na jeho ruce tomu moc nepomohly. Měli jste ho navléct do nějakých neforemných svetrů, vycpat mu břicho, trochu ho rozcuchat a dát mu brýle a pak už bych tomu snad uvěřila. Jenže ono je to těžké, má-li se do postavy, kterou představuje, někdo zamilovat. Tady mi prostě nějak nešlo vidět Karla Rodena jako postavu, kterou hraje. A to už jsem mu v minulosti xkrát uvěřila jinačí charaktery. Každopádně, druhá polovina seriálu mě upřímně zaujala, s napětím jsem čekala na odhalení skrytých příčin potíží a dotažení nakouslých problémů a situací. Byla jsem naivní, čekala jsem samé happyendy a místo toho jsem se v pár případech sama dostala do deprese. Na jedno zhlédnutí to není špatné, je to určitě nové, odvážné a tak podobně, ale na mě to nezafungovalo, asi, bohužel. Kdo má zájem, nechť navštíví můj bazar.