selfesteem

Byla jsem zvědavá na Janu Eyrovou v nové podobě, ale přišlo jen velké zklamání. Nezachránila to ani přítomnost přitažlivého Fassbendera, ani to, že to mezi ústřední dvojicí jiskřilo víc než dost. Já zkrátka nemůžu zapomenout na film Jana Eyrová z roku 1996, který dával mnohem víc smysl, tady je to všechno tak nějak podivně zplácané a nevysvětlené, původní verze filmu se mi vryla pod kůži mnohem víc.

Mrzí mě, že mě tento film nepotěšil. Připravovala jsem se na jeho zhlédnutí velmi dlouho a moc se těšila. Ve výsledku jsem se v něm ale ztrácela, řada věcí vyzněla mimo, nedařilo se mi dostat se do děje. Na druhou stranu ale obsahuje pár scén, které chytnou za srdce, které dojmou, ale spíš až překvapí. Mě samotnou totiž velmi překvapilo, jak v celé té nudě najednou dojatě brečím (2x).

Mohl by to být i vcelku dobrý film, kdyby se trošku poupravil scénář a člověk ze začátku moc netápal (prostě pár scén ukázat jako první a pak plynule pokračovat) a hlavně, kdyby někdo Stallonemu vysvětlil, že při erotických scénách mu žena nemá sloužit jako předváděcí žíněnka pro jeho muskulaturu, tím spíš, když je Stone takovej kusanec. Měl se spíš schovat za ní. To bylo tak příšerný, jak se po ní svíjel jako had a myslel si bůhví, jak nás to nedostává. Bléééé. Sprcha a výbuchy ale pěkný.

Po vizuální stránce opravdu překrásně propracovaný snímek. Já, jako skalní fanoušek hry Mafia jsem spokojeně vrněla blahem, protože jsem se neubránila srovnání s počítačovou hrou - auta, zbraně, domy, stavby, fontány, obleky, barvy a jako bonus vánoční atmosféra, která jen tak zmateně problikávala do toho všeho zápasení a potoků krve. Opravdu moc povedený film. Na pět hvězd ale nestačil, neprožívala jsem ho tak silně jako jiné filmy.

První půlhodinu filmu jsem protrpěla. Všechno mi přišlo příliš přehnané, rozmáchlé a neuvěřitelně nudné a bohužel i trapné. A použití současné hudby ve snímku, který je titulován do odbobí roku 1922 funguje snad jen u Lany Del Ray, jinak mě ten nápad moc nepotěšil. Jakmile se však KONEČNĚ na scéně objevil Leonardo DiCaprio, jakoby všechno špatné zmizelo a film se konečně rozsvítil také něčím jiným něž jen blýskavými efekty, ohňostroji, třpytkami, barevným oblečením a přehnaným nalíčením všech zůčastněných dam. Především schopností představitele hlavní postavy Jaye Gatsbyho hrát. Film rozhodně splnil svůj účel a jaké pocity v nás zanechal, každý víme. Ale neprozradíme. Rozhodně doporučuju! A na knihu se těším ještě víc.

Vůbec to nebylo tak špatné, ale výš hodnotit nemohu z pár důvodů. Prvním je začátek seriálu. Sledovat pokaždé přerostlého novorozence a zesnulou babku mě opravdu nebavilo, i když je to koloběh života. Také nemusím moc detailní záběry na tváře herců, zvlášť když jsou někdy opravdu nevzhledné, a že si pan režisér jednu obrýlenou tvář skutečně oblíbil. A taky nemusím opilé lidi. Jsem přecitlivělá na tyhle věci. Ovšem na druhou stranu seriál dokáže správně naštvat a otrávit, všechno je pořád špatné a špatnější a depresivní a není návratu a pak je to pro změnu ještě horší, do toho skutečně někteří excelují ve své roli, jako paní Eva Trejtnarová - Hudečková, v roli nechápavé, otravné bývalé milenky, tak maximálně, že tedy opravdu smekám, takhle naštvaná jsem na fimovou postavu už dlouho nebyla. Všechny postavy mají charakter, dá se předvídat, jak se zachovají, je to napsané opravdu pěkně. Jen mě zaujalo, jak Karel Heřmánek v podstatě ztvárnil totožnou roli s paní Hudečkovou, ale u jeho pokusů získat zpět svou lásku jsem se spíš usmívala a u paní Hudečkové jsem měla chuť vraždit - asi proto, že mě představa takové osoby v mém životě skutečně děsí. Hlavní postava, kterou ztvárnil Jaromír Hanzlík také není bez chybičky a občas mě ten jeho samolibý úsměv rovněž vytáčel. Ale o tom to je, správně se naštvat u seriálu, prožívat ho, nadávat, být smutný nebo se radovat a to se určitě povedlo, u mě tohle u Sanitky zkrátka fungovalo.

Špatně, všechno špatně, totálně. Nuda neuvěřitelná. Už jsem dlouho neviděla něco tak příšerného. Ačkoliv mám zásadu, dokoukat a pak hodnotit, teď jí moc ráda poruším a do konce se proklikám. Jsem ještě dost mladá na to, abych se snažila pochopit nepochopitelné a uvěřit neuvěřitelnému. Poté, co svou účast v tomto filmu „ukončil“ i Fassbender, rozhodla jsem se dobrovolně i já. Co mě nejvíc otravovalo je naprosto příšerná doprovodná hudba, která je zbytečná, nehodí se ke scénám a navíc je i možná nevědomky dělá legračními. K výrazu hlavní hrdinky a k odhodlání s jakým do tohohle filmu šla mi všechno ostatní přijde jen jako nějaká zkouška filmu a ne film. Nechápu dialogy, nechápu děj, nechápu na tomhle filmu zhola nic ani to, že je někdo schopen dát něčemu takovému 5 hvězd a chválit to. Mně osobně to vůbec jako nějaký film ani nepřipadá. Hrůza hrůz.

Tohle vůbec není špatný film. Ovšem jako komedie mi moc nepřipadá. Je v něm hodně pravdy, a proto se tomu nemůžu smát. Miniepizodku s prasátkem bych vynechala, protože to už bylo příliš i na můj vkus, a díky ní film dostal o jednu hvězdu méně. Ale je to francouzský film, tady můžeme čekat opravdu všechno a musíme být na to připraveni. I z toho důvodu jsem v Nevěrnících našla hloubku. Nejvíc mě oslovila příhoda manželského páru, který si jednou večer přizná svá skrytá tajemství - z toho by mohlo být klidně divadelní představení, zároveň oceňuji i styl zpracování povídek, nevadí mi, že nanavazovaly, nemyslím si, že to měl být účel. Konec filmu mě až zas tak nepřekvapil, tak nějak jsem to celou dobu tušila. 42% rozhodně není určující ukazatel pro tento film, dejte mu proto šanci.

Hodnotím vysoko, ale tento film už si znovu nepustím, nebo alepoň pár jeho scén. Zničil mě, rozebral a rozbrečel. To není na škodu, ale já jsem na tom s povahou podobně jako Roslyn a nehledě na konec filmu, budu se z něj ještě dlouho vzpamatovávat, a tímto se klaním všem jeho tvůrcům. V podstatě je dobře, že v reálném životě není mužský a ženský prvek tak vyhraněný, jako je to znázorněno v tomto filmu, a žena může na světě najít i chlapa, který má pro ni trochu pochopení. Buďme zkrátka rádi za to, že nejsme všichni stejní a je opravdu možné najít si k sobě vhodný protějšek. Velmi sugestivní film, který vás donutí se zamyslet a myslím, že i většinu z vás dokáže dojmout. PS: Výstava Marilyn, která právě probíhá v Praze uvítá své návštěvníky právě scénou z Mustangů, tancem Roslyn na zahradě pod stromem. Film jsem ještě neznala, ale spojení toho tance a dojemné hudby mi pořád znělo v uších celou výstavu. V podstatě jsem se dostala do deprese hned zpočátku, ani jsem nechtěla. A teď si představte, jak pak asi působí celý film.

Kdyby se pan režisér strikně držel knižní předlohy, možná by tento film tolik lidí neznalo a nezavzpomínalo by si na profláknuté scény, na jeho takřka romanticko pohádkové pojetí a na nádherné tělo Kim Basinger. Knižní předloha je mnohem syrovější, krutější, teče tam krev a hlavní hrdinka je přivazována pouty k nohám stolu, ale líbí se jí to. Je to zkrátka úplně jiný styl a já jsem jen vděčná za volné pojetí pana Lynea, který z bolavé hrůzy vytvořil lechtivou, zábavnou a vizuálně přenádhernou podívanou.