selfesteem

Předně, tohle fakt nebyla pohádka. Kdybych to hodnotila jako pohádku, nemohla bych dát čtyři hvězdičky. Jsem asi měkká, ale potom, co se při téhle “pohádce” odehrálo u nás doma, bych ji zkrátka malým dětem nepouštěla. I moje desetiletá dcera po mně ze začátku házela udivené pohledy, posléze si ke mně sedla blíž, zakrátko už jsem ji měla na klíně a pak už jsem jí jen hlásila, kdy už se může dívat a kdy zase ne, protože kdyby to bylo na ní, už by se nepodívala a možná by i utekla. Popravdě, byli jsme všichni moc rádi, že to máme za sebou. My dospělí mírně otřeseni, s očima navrch hlavy, s tím, že něco takového jsme tedy nečekali a že to byl teda nářez. Chvílemi mi to připomínalo Kytici, pak Hvězdný prach, bojovala jsem s tím, zda to dokoukat (hlavně u čarodějnic), ale vůbec to nebylo špatné. Jen, říkat dětem, že setkání se smrtí je krásné? Možná je, ale děti by na smrt neměly ani myslet. To je můj názor. Pro dospělé to na druhou stranu bude opravdu zážitek, na který už nezapomenou. Tohle tu totiž ještě nebylo.

Myslím, že bychom všichni zvládli vidět tuto pohádku ve slovenštině a určitě by jí to pomohlo. Český dabing jí bohužel výslovně uškodil. Nevím, zda to bylo kvůli českým dětem, aby lépe rozuměly, ale takhle se to už opravdu nemají kde naučit. Stejně jako má dcera, co popravdě má se slovenštinou problém, a to mě docela mrzí. Prostě slovenské filmy nedabujte, je to zbytečná činnost! Jinak nemám jedinou výtku, krásná příroda, Juraj i Julie a zajímavý příběh cestování v čase.

Za mě tedy 100%. Dívali jsme se všichni na tu samou pohádku? Mám pocit, že ti, co ji zde kritizují se zřejmě více věnovali kapřím řízkům se salátem a rozbalování dárků než jejímu sledování. Za mě velmi vtipná, zábavná, v jednom bodu i napínavá pohádka, která mě upoutala a oslovila. Jen tomu pejskovi jste měli nechat to, s čím si tak rád hrál (a možnost jak, tu přece byla).

Tento dokument opravdu zahřál. Příroda léčí a bylo se na co koukat. Nádhera. Zajímavý postřeh Kašparovy ženy o jedli a lidumilství.

SPOILER. Opravdu hodně děsivý dokument. V tom smyslu, že nemám pocit, že by se pan Hollan závislosti zbavil. Nyní ji nahradil běháním, o kterém prohlásil, že když si nezaběhá, znovu se dostavují nepříjemné pocity. Také poslední záběr, tlačí kočár s dítětem a stejně kouká do mobilu. Ale moc mu fandím, určitě vypadá mnohem lépe, má rodinu, co je víc. Mám za to, že závislosti se lze zbavit, ano tím, že ji nahradím něčím jiným, ale pouze dočasně. Ale hlavní je si uvědomit, že tady je něco špatně. Když mě mozek, tělo nutí dělat věci, které mi ubližují, ať už jde o každodenní sledování porna (ze své zkušenosti vím, co je to hledat hodinu něco, co za to stojí, to je pak lepší se na to úplně vykašlat a představit si to, to snad ještě umíme, nebo ne?), užívání alkoholu, i pan Hollan řekl, že to spolu souvisí, (nedávno bylo v jednom seriálu ”kdo se ráno nestydí, ten se nebavil”) kouření (moje zkušenost, po 25 letech jsem toho konečně nechala), a jiné známé i neznámé závislosti. Dřív na porno lidé koukali na nějaké vhs, stokrát ohrané a simultálně nadabované, teď je toho plný internet, každá druhá zpěvačka nebo herečka se prezentuje jako lehká děva (kromě Madonny, u té jediné mi to pořád přijde jako umění a nic laciného), “celebrity” se prodávaji na OnlyFans, je to těžké s tím bojovat. Mě už pomalu ani ten sex ve filmu nebere. Je totiž v každém filmu a mě už nepřekvapí a “nešokuje” nic. Všichni se stejně dříve nebo později “odhalí”. Pořád na to všichni tlačí, přitvrzujou, chodí pomalu nazí a já se prám proč? Je v tom svoboda, ale je to už i nuda, všude samá koziska, rozkroky. Mě v dnešní době spíše příjemně překvapí, když vidím film, kde si to spolu nikdo nerozdává. Vítám i filmy, kde je to jen naznačeno. Prostě není to prvoplánové. Lidé jsou pořád nalepení na mobilu, nedávno jsem byla i svědkem toho, jak malá holka nechtěla pustit mobil z ruky ani v restauraci a rodiče místo, aby jí ho vzali, ji krmili! Asi osmiletou holku. Mám z toho všeho akorát tak depresi. Tam to totiž všechno začíná. Nejradši bych žila ve Světě podle Kašpara. Díky bohu šel tento dokument hned vzápětí.

Je druhý den a já o Příchozích stále přemýšlím. Jsem ráda, že mi už konečně přestala znít v hlavě ta dojemná hudba, jež provází jejich začátek i konec, a kterou jsem předtím určitě znala i z jiných filmů (a sakra, zase je tu!). Je totiž tak neuvěřitelně dojemná, že by rozplakala, i kdyby doprovázela předpověď počasí. Dohromady s tímto snímkem se mi díky ní na hrudi usadil kámen, který mě tížil víc a víc, pohlcovala mě úzkost, smutek a zmar, bylo mi opravdu těžko. Rodičům bude vždy u takových snímků prostě hrozně. Určitě jde o jedinečný snímek, po všech směrech propracovaný, poskytující hluboký a intenzivní zážitek, ale vidět ho už znovu nemusím. Pocit bezmoci totiž není až tak příjemný.

Jsem asi staromódní, když ani v tomto seriálu nedokážu ocenit inovativní přístup pana kameramana. Uvítala bych, kdybych viděla místo kleneb a stropů také celé postavy herců. Kolikrát bylo vidět jen půl postavy, ale celý strop. Příchozí a odchozí postavy byly nevím z jakého důvodu umělecky rozostřeny a opět se zde objevila fascinace temenem herců, hlavně tedy Kláry Melíškové. Občas jsem si nemohla pomoci, abych nemyslela na úvodní znělku Macha a Šebestové, kdy Mach sjíždí po zábradlí a signalizuje svou odbočku červeným uchem. Skrz uši Kláry Melíškové sice krásně pronikalo světlo, jen nevím, zda je to pro pochopení zápletky příběhu podstatné. Přiznám se, že první díl mě dostal, druhý navnadil ještě více, ve třetím jsem trochu plavala a v tom posledním jsem se maličko topila, ale to je jen můj problém. Celkově musím říct, že všechno ohledně přílišného světla a záběrů klidně zapomenu, protože seriál mě opravdu velmi zaujal (i kvůli naprosto skvěle zahrané postavě pana Barana) a netrpělivě jsem čekala na jeho vyústění.

Přestože jsem zatím mnoho dílů Maigreta neviděla, povětšinou se mi velmi líbily. Tento však nad nimi docela vyčníval, a to především tím, že byl skoro nekoukatelný. Od Juraje Herze mám moc ráda Pannu a netvora, tam se všechny ty kamerové vychytávky hodí. Ale pro typ filmového díla, kterým je epizoda z kriminálního seriálu, jsou podle mého názoru zbytečné. Přejmenovala bych proto tento díl třeba na "Maigret ve špatném filmu". Bruno Cremer je totiž pořád tím skvělým Maigretem a i přes psí kusy kamery kolem něj si zachovává vážnou tvář. Kamera lítá ze strany na stranu, plíží se zpoza záclon, zabírá odrazy v zrcadle ... všechno tohle se krásně hodí např. do Panny a netvora, ale do tohoto příběhu ani ne. Navíc v kavárně je tolik českých tváří, že je to až rušivé, např. Pavel Bobek, myslela jsem, že se mi to zdá, když jsem ho viděla v tomto díle telefonovat. Častokrát jsou také zabíráni čeští herci spíše vedlejších rolí (Jiří Lír), ovšem bez valného významu pro děj filmu. Pořád jsem čekala na to, až ti čeští herci promluví, zda to bude jejich francouzština, či zda budou dabováni, zda v epizodě budou mít podstatnou úlohu, celé to však bylo takové zamotané, zbytečně překombinované. Líbí se mi, když si Maigret dává oběd nebo večeři v nějaké hospůdce, hezky se na to kouká, ale v kavárně to bylo pomalu jako na tržišti, samý shon a hluk. Je to škoda, ale tento díl u mě moc nezabodoval, přestože jeho téma vůbec nebylo špatné. A ještě musím dodat, že naopak epizoda Maigret klade past se mi líbila opravdu hodně, a to ji též režíroval Juraj Herz.

Dívalo se na to velice špatně, co si budeme povídat. Ten film se totiž přímo koupe v krvi a je plný dalších odporných věcí, jako přítomnosti šílenství, zla, drog a šikany. Otec si na pátrání po své dceři oblékne bílý oblek, který má celý film a vzhledem k okolnostem pak v závěru vypadá jako když se střídavě válel na jatkách a v popelnici, nepřidává tomu ani jeho alkoholismus. Sama se divím, že mě film vtáhl, netušila jsem, co všechno jsou lidé schopni natočit, že je vám z toho sice non-stop zle, ale zároveň si “užíváte” tu strašnou hrůzu, kterou někteří hledají třeba právě v hororech. Tohle je ale tím strašnější, že to může být realita. A mnohem hrůznější, pokud se na to díváte jako rodič a ještě ke všemu rodič dcery. Film byl sice vizuálně i obsahově hrůzostrašný, ale zafungoval a pokud se chce někdo upřímně vyděsit, vřele doporučuji.

Minisérie mě zaujala, a docela mě bavilo sledovat další vývoj, nicméně jednu výhradu mám. Vůbec totiž neberu jako přidanou hodnotu, že se tam každý druhý vyjadřuje jako dlaždič nebo dlaždička. Vybavuje se mi názor Zdeňka Svěráka, že sprostá slova ano, ale s mírou. Někoho vzrušují v jistých intimních okamžicích nebo při správném načasování dialog povznesou. Ale pokud je jich moc, je to jako by člověk procházel kanálem. A takový pocit jsem měla a i mívám ve svém okolí, když někdo vulgárními výrazy plýtvá. Je to únavné a zbytečné. Na druhou stranu, sérii jsem vnímala spíše jako humornou a byly momenty, které mě skutečně pobavily a to zejména scény s Jitkou Čvančarovou, netušila jsem že má takový komediální talent! Nápad určitě dobrý a potěšilo mě také, že jsem závěr nevytušila ani smykem, takže za mě, až na tu výtku, docela úspěch.