Trumper

Chuck Norris jednou nakopl Rogera O. Thornhilla a přelomil ho vejpůl. Výsledek byl James Bond a Jason Bourne… Vím, je to hloupé (!), ale ti, co viděli North by Northwest, mi moji nemístnou poznámku snad odpustí.___ Hitchcock tímto filmem zcela popřel evoluční teorii. Vytvořil prototyp hrdiny, kterého jiní filmoví hrdinové dokázali napodobit, avšak málokterý se mu dokázal vyrovnat, natožpak ho překonat. Čekal jsem hitchcockovsky dokonale prokreslený psychologický profil hlavní postavy, místo toho jsem dostal maximálně zidealizovaného hrdinu, jehož charakterové rysy jsou dovedeny k dokonalosti. Tady bych mohl začít kritizovat, ale proč bych to dělal, když způsob, jakým Hitchcock tuto dokonalost prezentuje, je tak neuvěřitelně zábavný? Co scéna, to geniální nápad – počínaje jízdou v opilosti (možná až nechtěně komickou), přes všechny ty dopravní prostředky (auta, autobusy, vlaky, letadla…), až po Rooseveltovu bradu. /95%

Grady Tripp svými životními peripetiemi připomíná literární postavy Johna Irvinga, za což si také získal moje sympatie. Ani ostatní postavy nejsou k zahození – Downey se do role ulítlého nakladatele hodí lépe než kdokoli jiný, Maguire prakticky bezchybně vystihl poněkud „komplikovaný“ charakter talentovaného studenta a vlastně žádná z vedlejších postav tu není pouze do počtu, právě naopak. Každá má zcela svébytnou povahu a vlastní, uvěřitelný svět kolem sebe. Hercům navíc nahrává i to, jak se vyvíjí děj a jak se všechno kolem začíná komplikovat – geniální podhoubí pro ztřeštěné finále. O to více překvapí naprostá absence jakékoli gradace děje - film tak nějak vyšumí do prázdna (i když do doslovného prázdna) a ztřeštěné finále, které by vše jedním tahem a s irvingovskou elegancí vyřešilo, se zkrátka nedostaví. Nezbývá než se spokojit s výbornými herci v čele s Douglasem, který ani nepotřeboval bůhvíjak vtipné hlášky a dialogy na to, aby si mě získal. Celkově spíše průměrný film, avšak nadprůměrně zahraný. /80%

Tak tady jde veškerá logika stranou. Příběh slátaný z několika otřepaných nápadů a lá „potřebujeme najít to, abychom mohli udělat tamto a zachránit celý svět“ nespasí ani těch pár komických (někdy nechtěně komických) hlášek. Bay naprosto ztratil vkus - ty největší díry ve scénáři (a že jich je) pouze zaplácává orgastickými vizuálními efekty a když už neví jak dál, pustí do toho nějakou „srdceryvnou“ písničku od Linkin Park.___ Dal jsem si tu práci a spočítal, kolikrát je ve zdejších komentářích u tohoto filmu použito slovo infantilní, infantilita, infantilnost apod. – vyhledávač našel 63 položek. /40%

(1) Montmartre: Ta trivialita a zdánlivá bezvýznamnost mě docela okouzlila. Nejlepší výpověď o jednoduchosti lidských pohnutek. 80%___ (2) Quais de Seine: Spíše malá televizí moralitka než součást filmové mozaiky. Neurazí, ale na „kraťas“ s překvapivou pointou to nestačí. 60%___ (3) Le Marais: Asi druhá nejabstraktnější povídka, pod kterou si člověk může představit ledacos, i když konkrétní odpověď se přímo nabízí. Mě však nijak zvlášť nezaujala. 55%___ (4) Tuileries: Buscemiho postava sice pobaví, ale mezi ostatními povídkami se tato poněkud ztrácí. 70%___ (5) Loin du 16e: Asi nejtíživější obrázek života v Paříži. Emotivně nejpůsobivější ze všech 18 povídek. 95%___ (6) Porte de Choisy: Možná je to geniální, ale já jsem to teda nepochopil. 35%___ (7) Bastille: Vzpomněl jsem si na helsinského taxikáře z Noci na Zemi. Velmi dobré. 85%___ (8) Place des Victoires: Matka se snaží vyrovnat se ztrátou syna – přesvědčivá Juliette Binoche. 80%___ (9) Tour Eiffel: Kouzelné, na můj vkus až příliš. 75%___ (10) Parc Monceau: Cuarón si vystačil s jediným záběrem. Zaujme spíše jako experiment než svojí pointou, avšak na rozdíl od ostatních povídek nabízí příjemné odlehčení. 80%___ (11) Quartier des Enfants Rouge: Povídka natočená s dobrým úmyslem, u mě však nedosáhla kýženého efektu. Nevím proč. 60%___ (12) Place des Fêtes: Pro mě nejlepší povídka z celé osmnáctky. Zaujme přímočarostí a jednoduchostí. Nenutí člověka hledat skryté významy - o to uvěřitelnější je výjev z pařížské ulice, který předkládá. Velká lidská tragédie jako součást krátké kapitoly lidského života. 95%___ (13) Pigalle: Malá konverzační povídka, která by mohla zaujmout, kdyby poodhalila více z minulosti obou postav. 60%___ (14) Quartier de la Madeleine: Jako stylová žánrová odbočka dobré, dějově však bez nápadu. Na druhou stranu chápu ty, kterým se to může líbit. 50%___ (15) Père-Lachaise: Spíše podprůměrná povídka s nepříliš přesvědčivě napsanou dvojicí (co by tyhle dva mohlo svést dohromady, jsem opravdu nepochopil). 60%___ (16) Faubourg Saint-Denis: Během jednoho telefonního hovoru se v hlavě slepého mladíka promítne celý jeho vztah s talentovanou studentkou konzervatoře. Stačí jedna jediná věta opakující se pořád dokola v nekonečné smyčce, avšak nabývající stále nových a nových významů, aby vystihla vztah dvou lidí „od jara až do zimy.“ Povídka má jednoznačně nejlepší finále, které vlastně trvá déle jak polovinu její stopáže. Úchvatná jízda s výborným hudebním doprovodem. 95%___ (17) Quartier Latin: Velmi podobná třinácté povídce Pigalle. Kromě sarkastických poznámek nemá příliš mnoho co nabídnout. 55%___ (18) 14e arrondissement: Od začátku jsem si myslel, že se povídka bude ubírat úplně opačným směrem, než kde nakonec skončila (čekal jsem vystřízlivění, nikoli okouzlení). Zpětně si uvědomuji, že to bylo poněkud naivní vzhledem k tomu, že jde o závěrečnou povídku filmu. I tak si myslím, že se tento úhel pohledu na život v Paříži podařil. V podstatě vám říká, že Paříž si můžete zamilovat i přesto, že pro vás není tím, pro co ji milují ostatní. 75% /// Nemusíte (vlastně byste jen těžko mohli) milovat celou tuto mozaiku lidských osudů a každou postavu v ní, bohatě stačí, když vám v hlavě utkví jedna nebo více povídek, které se nakonec nejvýrazněji podepíší na celkovém vyznění filmu. A ty ostatní? Pokud nic jiného, pak alespoň splynou v jedno pestrobarevné pozadí, na kterém se ty vaše povídky (u mě jednoznačně vítězí povídky 5, 12, 16) budou pěkně vyjímat. /75%

Takhle to dopadá, když se do rukou puberťáka dostanou nejmodernější technologie. A tím puberťákem nemám na mysli LaBeoufa… /60%

Velmi příjemný film s nápaditým scénářem, inteligentními dialogy a výborným obsazením. Audrey Hepburn zkrátka sedí role po boku charismatických herců – spolu s Grantem vytváří stejně geniální filmovou dvojici jako v předchozích filmech s Peppardem nebo Peckem. Jako žánrová směska funguje film nečekaně hladce. Naprosto s přehledem kombinuje romantickou komedii s krimi thrillerem a přitom nenudí ani v momentech, kdy balancuje na hranici obou žánrů. Děj se neustále posouvá kupředu, a i když se na plátně zrovna nic neděje, o zábavu se spolehlivě postarají vyšperkované dialogy (vtipné, trefné, mírně ironické a hlavně takové, jaké se už v dnešních filmech prakticky nevidí). Celkově velmi dobré 4*, ale kvůli mé oblíbené Audrey Hepburn musím jednu hvězdičku přidat. /90%

Vždy, když si říkám, že už mě ve filmu nemůže nic překvapit (…že všechno, co za něco stojí, už bylo dávno natočeno), objeví se film (možná jeden ze sta), který mě naprosto vyvede z omylu. A přes to všechno mám v momentě, kdy ještě ze setrvačnosti (…té setrvačnosti, která se dostaví právě u jednoho filmu ze sta) dočítám závěrečné titulky, pocit, že právě tenhle film zaplnil tu poslední bílou mezeru, která zbývala. ___ Prakticky bezchybná Reitmanova režie jenom podtrhuje výborný námět (pro mě asi nejlepší za poslední dobu) a skvěle napsané role. Clooney, Farmiga a Kendrick se ani nemuseli příliš snažit, aby se jejich postavám dalo věřit. Přesto si myslím, že nominace na Oscara jsou namístě. Avšak nejvíce si na tomhle filmu cením toho, že všechny ty stokrát omílané (a tudíž notně sračkoidní) životní hodnoty, nad které se postava Ryana Binghama dokázala tak sebevědomě povznést, dostanou nečekaně pravdivý nádech až se závěrečným vyzněním filmu. A přitom se nekoná žádné „mami, tati, sestro, bratře – tak jsem se konečně vrátil domů“, ale právě naopak. Překvapivě působivé. /85%

Fascinující, úchvatné, děsivé a smutné... a hlavně zatraceně dobře zahrané. První půlka filmu patří Williamsovi, druhá De Nirovi – lepší herecké obsazení tento film nemohl dostat. Dech beroucí nahlédnutí pod skořápku lidské mysli, které poodhaluje její křehkost a nevyzpytatelnost tak věrohodně, až člověka zamrazí. /95%

Tarantino udělal z válečného filmu western – teda v první kapitole. Ta si v ničem nezadá s Leoneho mistrovským uměním a zároveň pro mě zůstává vrcholem celého filmu. Bohužel přišel příliš brzo. Quentin má filmařské řemeslo samozřejmě v malíčku, avšak jeho neustálá potřeba někoho (nebo něco) citovat (nejlépe sám sebe) působí ve filmu jako pěst na oko. Přesto jsou dlouhé dialogy a minimum vystřílené munice (s výjimkou Daniela Brühla – „díkybohu“ za něj) tím posledním, co by mi vadilo. Největším problémem zůstávají postavy - jako by si Tarantino nedokázal ujasnit, o kom tenhle film vlastně bude. Film by se klidně mohl jmenovat Operace „Kino“, Brad se svojí bandou panchartů mohli zůstat doma ve státech a nejen že by to filmu neuškodilo, ale docela by mu to i prospělo. Samozřejmě že se postavám Hanebných panchartů nedá upřít jistý zábavný potenciál (a nemusí jít nutně o plochou a klišovitou zábavu béčkového ražení), avšak tím, kdo táhne tento film je šílený plukovník Christoph Waltz a neméně šílená majitelka kina Mélanie Laurent. Nic proti Tarantinovi, ale v rukou takového Leoneho by soukromá válka těchto dvou vydala na čtyřhodinový opus... V kombinaci s tarantinovským nadhledem by pak vznikl skutečně geniální film, takto jsou Hanebný pancharti jen zahozená příležitost – i když v efektním a tarantinovsky zábavném podání. /80%

Po nějaké době jsem si celou bourneovskou trilogii pustil znova a pěkně od začátku a musím uznat, že v rámci žánru momentálně nic lepšího neexistuje. A Bourneovo ultimátum je nejspíš tím nejlepším možným zakončením, jaké tato série mohla dostat. Pokud má poslední díl trilogie nějakou chybu (a jakože nic není dokonalé), pak vám zběsilé tempo filmu nedovolí si ji uvědomit. /91%