Lischai

První půlku jsem v kině zavíral oči, abych trochu schrupnul. Pak odjede sestra na dovolenou, začnou se dít věci, a já druhou půlku zavíral oči, abych neviděl ty strašidelné bizáry.

Musím přiznat, že podle názvu (Skeleton Twins - které zvíře dělá ty české překlady názvů?) a prvních pěti vteřin jsem se rozhodl, že se mi ten film bude prostě líbit, a to se taky nějak stalo. Je tam melancholie dětství, podzim a dva sourozenci, co dělají humory, i když nedávno chtěli spáchat sebevraždy -- za mě dobrý. Bill Hader je podloudně sympatický od první chvíle, a na Kristen Wiig je zábavné sledovat, jak se v ní pod vlivem jejího šáhlého bratra probouzí nějaká spontánnost -- takže vás baví koukat na jejich každodenní snahu utéct drobným smutkům, co je obklopují, a fandíte jim, aby konečně dali svoje životy do cajku. Rozporuplné pocity mám jen z konce, protože je přesně do puntíku takový, jaký zhruba od půlky filmu začnete čekat, že bude. Filmy s motivem sebevraždy jsou vždycky trochu laciný trik, protože dělat drama když máte strach, že se vám zabije hrdina, to jde samo; ale Skeleton Twins jsem to nějak odpustil. Asi mám až moc rád kostlivce, podzim a smutný historky z dětství.

Do půlky filmu jsem měl pocit, že to jsou jen střípky. Nesouvisející obrázky z Konga - tuhle vojáci na cvičáku, támhle paní co pašuje vzácné nerosty autobusem - ale jak film postupoval, všechno to do sebe nějak začalo zapadat a vykreslovat srozumitelný, komplexní obraz. Je tu vidět skvělá dramaturgická práce, takže dokument dobře vyvažuje historii, lidské příběhy, akci (!) a takovou smutnou krutost a marnost té nešťastné země. A hlavně obrovské wow patří McCabovi, který pobíhá s kamerou na místech, kdy máte chuť na něj volat: "Ježiš, kámo, já to nepotřebuju vidět, jdi domů, schovej se, nemluv s nima, VOLE, KAM TO LEZEŠ?!"

Viděl jsem to jako předfilm Incredibles 2 a bylo v tom víc emocí než v celých I2.

Já nevím, jestli se to kouzlo prvního Nema a Wall-E a Wreck-ti Ralpha někam vytratilo, zestárl jsem, nebo co, ale poslední dobou mi ty pixarovky připadnou takové ploché. Jasně, je to vizuálně krásné, má to vtipné fóry a trochu přesahu do života, ale celek působí jako odlitý podle formy. Mnohem víc než celí Incredibles 2 mě dojal předfilm Bao o asijské paní, co si udělala panáčka z knedlíčku.

Dřív jsem chtěl, aby mi akční filmy lhaly, že válka je super a elitní vojáci jsou frajeři. V úvodní scéně tohohle filmu čínský odstřelovač ležérně trefí z letícího (!) vrtulníku teroristu přímo do hlavy přes řadu stojících rukojmí. Teď už vím, že chci, aby mi akční filmy sice lhaly, ale zase ne tak moc.

Kdysi jsem viděl na internetu vtipnou fotku nějakého tinder profilu týpka, který měl tak dozadu posazenou bradu, že to vypadalo, až ji skoro nemá. A jako komentář k profilu měl: "Uh. Yeah. If you are into chins, probably not the best place to start." Celou dobu co jsem koukal na FP jsem na něj myslel a přál jsem si, aby na plakátu k tomuhle filmu bylo: "Uh. Yeah. If you are into movies with a plot..."

Těch 162 minut je smrtících. Kdyby ten film měl hodinu čtyřicet, nebo aspoň jen ty dvě hodiny, tak je to nádhera. Závěrečná scéna oslavy a všechno dál je ohromně super, i upřímné dojetí se dostavilo, ale dostat se k tomu chtělo sílu vůle.

Ten film se snaží sedět zároveň na židli "mnohovrstevnatý mindfuck s komplikovanou strukturou vyprávění jako Fontána" a na židli "sociální sonda do traumat lidí na předměstí". A já myslím, že mu to škodí. Začátek je super, to vás táhne ta narativní divočina - ale v půlce filmu už nejenže víte, co se stalo, ale bohužel i co se bude dít dál, a jen koukáte, až hrdinové dokončí oblouky, které si už ale sami dovedete domyslet. Po téhle první půlce by měla asi naskočit ta sociální sonda do traumat, ale ta na mě působila dost ploše, studeně. Postavy mají problémy, ale neprocítíme je, vidíme je jen z dálky. Místo toho, abyste si řekli "omg, on zažil XY, to je hrozný, ta scéna mě úplně rozebrala", si řeknete "jo, on zažil XY a proto odjel tam, čímž se propojí tahle linka s touhle, dobrý". A tím, že Sidneyho pořád někdo chválí za to, že je jeho psaní "upřímné a syrové a opravdové", je jen zřetelnější, že Christensenův náhled do závažných traumat není. On má tu lidskou bolest jako motivace pro posunování postav v příběhu, ne jako něco, co upřímně a do hloubky zkoumá. A to je pro mě škoda. Chtěl bych tomu moc dát 4* - obecně mě tahle témata a styly vyprávění baví - ale tady to prostě nějak není.

Padesátiletého pána, který se kvůli natáčení filmu naučil skakákat padákem, lítat s helikoptérou a při parkuru si zlomil kotník, nějak nejde nemilovat. Narozdíl od všech zaměnitelných CGI sci-fi kde tahají herce na strunách před greenscreenech, je tady vidět ta fyzičnost všeho a je to stejné, jak když v tom němém filmu visel týpek za ručičky hodin dolů do ulice. Čiže super.