Mona-Lisa

My Dearest, darling, treasured, cherished Wes, whom I worship. With respect, admiration, kisses, graditude, best wishes and love - Thank you for this masterpiece. As always. Čili, pět hvězd, jako vždy.

Punc srdeční záležitosti si vysloužilo hlavně obsazení s velkou porcí charismatu v čele s jarlem Lothbrokem - baví mě jeho "James Deanovská" jiskra a jistá nonšalantnost, se kterou vydává svůj osud do rukou bohů a zároveň SPOILER dosud budovanou pověst fér rodinného chlapa sestřelí ve vteřině cestou za mocí a pelešením se s první courou, která mu vběhne do cesty KONEC SPOILERU. Nečekané a přesto nepůsobící jako "z prstu vycucané" zvraty jsou pro mě hlavním stožárem tohoto eposu z produkce kanálu History. Když jsem přestala řešit historické nesmysly a děkovala aspoň za absenci helem s rohy, nic nebránilo tomu nechat se vtáhnout už démonicky podmanivou úvodní znělkou a být vpletena do osudů postav, jejíž počet a obsazení se na mém osobním "dead listu" hodně často mění a jedinou stálicí z party "good ones" zůstává Lagertha- TO je tak silná a nespoutaná postava přesně podle mého gusta. A hlavně je hodna držení palců od znělky po titulky v každém dílu.

Zatím, (a nevím, jestli tomu bude kdy jinak) se nepovažuji za zběhlou v americké politice vůči terorismu či fungování CIA. Ale tyhle záležitosti nejsou tím, co tvoří magnet tohoto seriálu. Tím je pro mě Claire Danes a její zazáření v každé jednotlivé epizodě, za něž si každoročně odnáší oprávněně ocenění. Sledovat ji ne - ztvárňující ale přímo žijící osudy agentky, která pro své přesvědčení udělá cokoliv, je dechberoucí. Fanatizující patriotické Američany bytostně nemusím, ale této ženštině její zápal žeru každý díl. První série ještě těžila z otázky "udělal to či ne" - a napětí hravě držela neustále. Druhé a třetí jsem se pak obávala, jak se ukázalo, naprosto zbytečně - místo na výsluní si udržely, Brody mi konečně přirostl k srdci a přibývající postavy též. Úvodní znělka je jedna z mých nejoblíbenějších vůbec.

Každá sekunda, každý záběr, všechna rámování i každá věta je přesně tam, kde má být. Jeden z mála filmu, u kterého nemám absolutně co vytknout a na součet top sekvencí z této šílené jízdy by mi nestačily prsty. Závidím Tarantinovi dar na vycítění momentu pro vkládání filmových odkazů a hudby, bezchybné střídání černého humoru/komičnosti/nezbytné brutality a mnohdy jejich promíchání, ale hlavně mu závidím objevení a přátelství s panem Waltzem - nemyslím si, že je někdo ve filmové branži schopen krájet hrozivějším způsobem sousto štrúdlu :-)

Zprvu těžko zpracovatelný zážitek s mnoha momenty, u kterých mě napadlo, že je těžko se stejným úžasem uvidím či prožiju u jiného počinu. Od prvotních minut patřících koncertu hereččiny mimické palety přes skenovací proceduru až k mateřskému citu, který přímo tryskal z pouhého pohledu, jsem jen zírala na Robin v němém úžasu. A vzápětí mě polil stud z představy, že ji pořád vnímám jen jako Princeznu nevěstu či Jennu z Forresta. Přechod do animované části potěšil moc. Chvíli jsem sice dumala nad časovými skoky, ale včas jsem to vzdala a jen se nechala hýčkat barvami pro dospělé oko a uchu lahodícímu hlasu Dona Drapera :-). Jsem moc nadšená (děsivé, ale je to tak :-D) z osudu lidí v budoucnosti - takovou, pokud mě paměť neklame, jsem ještě nikde nezaregistrovala a baví mě její věrohodnost.

Pseudo-existenciální problémy 16-ti letých puberťaček s výsledkem "pojďme se nechat zbouchnout" opravdu má hlava nepobírá. A i kdyby měla tendence dát prostor nějaké té sympatii k tomuto výtvoru, má ruka s neustávajícím tikem dát dobře mířenou facku ukňourané vůdkyni mamin by ji nedala šanci a radši bych si uštědřila ránu baseballovou pálkou. Hlavní problém vidím v tom, že jsem si nudou stihla spočítat všechny čmouhy na TV a ještě popřemýšlet, co budu další den vařit, a to i během scény nechutného promítání porodu - paradoxně jediné, aspoň nějakým způsobem "emoce vyvolávající" sekvence, spojené s danou problematikou mateřství v jinak zcela "mimo mísovém" počinu.

Akorátně ochucený mix nostalgie pro mou maličkost: banda pohádkových(?) sympaťáků s řadou odkazů na svou ikonnost; jeden "Vyvolený", co má uvěřit :-); záporák s charismatem a hláškami Scara; a jako třešnička kolíbříkovitá zubní víla chrlící hlasem s českým falsetem dabérky Kate Winslet "Jacku, Jacku!" v každé druhé větě. Promítání s načasováním na svátky dotvořilo potřebnou mašli kolem tohoto dárkového animáku přímo pro mě.

Jsem neskonale vděčná, že Wes v sobě zmrazil část svého dětského JÁ a v jeho režii (s přídavkem esence filozofujícího dospěláka oživlého hlasem Clooneyho) zplodil kousek pro nás stejně postižené jedince. Ať jsem vydávána napospas jakékoliv struně umělecko - výrazových nástrojů tohoto pána, vždy naprosto rezonuje nejen s mojí momentální náladou, ale rovnou s celým srdcem. Líbí se mi bizarnost jeho práce, která mi chybí v uhlazenosti Wallaců a Gromitů nebo až příliš pestrobarevných pixarovkách.

Momentovka s plochým scénářem.Jako procházka po galerii se skicami, nakukování pod prsty spisovateli nebo poslouchání za skladatelovými dveřmi - sledovala jsem nedokončené umělecké dílo. Výborně zvolení herci, kteří si užívali každou sekundu života a obyčejnou kytaru dokázali hladit s takovou vášní, až nutili člověka se červenat, mě nepřesvědčili na 100 procent. Ale tančili krásně a návštěva Mii orgie s kytarami vhodně přerušila a donutila mě děravý scénář akceptovat."

Forma v mých očích převálcovala obsah. Když vám nesedne postava, co stráví na plátně veškerý čas, není co řešit. Ani jsem se nesnažila přijít na kloub kouzlu Milese Tellera. Potencionálně dobrý scénář zmrazený výkonem hlavní postavy trošičku roztával s příchodem nadané Shailene Woodley. Takže s přivřenýma očima a mžouráním jen na jednu polovinu hrdliček dávám tři hvězdy.