Mona-Lisa

Páni tvůrci, marně jsem doufala, že nebudete na dospělého diváka sem tam mrkat, ale že se mu pořádně podíváte na zoubek. Zatím jsem zklamaně seděla a byla svědkem Karkulky koktavě irutující a zbytečně natahované a hlavně kolovrátkové linky Marušky. Přepírání starých známých pohádek bych odpustila, kdyby tvořily menší místo v ději a většího prostoru by si ukouslo třeba sympatické špičkování bratrů při cestě do světa nebo neprobádaná kapitola - jak to bylo po svatbě. V případě písniček se obávám, že si žádnou nebudu pobrukovat do kroku, snad jen za půl roku u rádia budu marně dumat, odkud tu dívku spící znám...

Od dokumentu očekávám rozdmýcháni mých mozkových závitů o pár obrátek navíc, pokud možno objektivní a smysluplné názory a v rámci možností ne moc uspávací pojetí. Zde všechny body uspěly na jedničku a navíc jsem zahlédla i navýsost sympatické lidi mluvící se zaujetím a jiskrou v oku o svém oboru a spolu s protínajícími záběry na města a hlavně lidí v nich mě i donutili zamyslet se nad mým cupitáním v uličkách a zhodnotit, jak je mé okolí uzpůsobeno pro socializaci a do jaké míry řídí růst a následnou tvář města korporace a ne lidi, co v nich opravdu živoří. Příjemná délka, vkusné zpracování, názory od odborníků, co nesedí na zadku u přednášek na univerzitě, ale chodí v ulicích se sešitkama v ruce, kde dělají čárečky o projíždějících rikšách a stojí si za délkou chodníků - prostě sympaťáci s větami hodných ne učebnice, jako spíše sbírky citátů o životě.

Mohla bych se tady rozplývat nad impozantními hereckými výkony zaslouživšími do jednoho Českého lva, či opěvovat brilantní nápad - zasazení všeho do industriálního prostředí továrny, případně se stavět na stranu vhodných doplňků samotné hry - příběh otce/syna, baletní číslo,loutkové divadlo....To vše jsou důvody pro zařazení do kolonky CHCI VIDĚT! a někdy v budoucnu to možná I splnit. Ale proč to zhlédnout právě teď? Proč strávit dvě hodiny s hlasitě mluvenými odstavci z povinné četby? Protože právě tato parta z Dejvického divadla těmto slovům dala duši, dala jim právě tu váhu, pro kterou se i donutím v budoucnu probrodit 500 set stránkovým Dostojevským s představou střapatého Trojana na stole, jak křičí, že všechno bude dovoleno.... P.S - A ta hudba od Jana A. P. Kaczmareka - Pane Bože, ta byla úžasná! Vlastně Bůh není...anebo je? :-)

Nemám zdání, jak to ten Tom dělá, ale máme spolu problém. V civilu mu nemůžu přijít na jméno (zásluhou jeho chování, víře atd.), zato během jeho pohybu na plátně se převážně držím, abych ho nahlas neskandovala! V tomto případě mezi záchvaty smíchu a sbíráním brady z krku z úžasu nad efekty a akčností celého snímku. Všechny prvky bych tu vyzdvihla: od obsazení, délky stopáže, řízného zvuku, vkusného konce...až na...ne, opravdu bez chyby = pět hvězd jak vyšitých.

Sympatický nápad, ještě sympatičtější herci a TADÁ! nejsympatičtější nejvyšší hodnocení se dává samo. Stejně jako Láska nebeská se neomrzí ani po x-tém zhlédnutí. Nejvíc sice zapadá do škatule- přeslazené s hřejivým pocitem k tomu, kdy se člověk cítí, jako po požití kbelíku horké čokolády. Ale proč se bránit a sem tam si nedopřát pauzu od oscarových těžkých gurmánských zážitků, že?

Těžko se mi hodnotí s odvracením pohledu od prvního dílu, jenž mi přijde ani ne tak propletený či často odkazuhodný, jako spíše tvořící jakýsi základ/platformu pro kostrbatou dvojku. Mé oči jen zářily při intru trikově špičkového opičího světa a napětí mělo ty správné grády u úvodních střetávacích scén a člověk jen trnul, aby nepřišlo něco, co sesadí dosavadní laťku. A to se v mém případě událo celkem rychle v závěsu s příchodem nýmanda, jenž měl očividně působit jako nejbližší lidský článek k Ceasarovi = tudíž druhá nejfrekventovanější osoba na plátně. Bohužel, jaksi mi nesedl jak samotný herec, tak jeho nesympatická kýčovitá rodina, která působila příšerně "navíc"(nemohla jsem setřást dojem, že zde byla jen z důvodu, aby si rychleji padli kolem krku ve stylu "Jsme si vlastně taaaak podobní"). Proti mrazivému záporákovi nemám námitek, to samé platí v případě dynamického finále. Škoda jen Francova záskoku, no.

Velká láska s neustálou pachutí nevyhnutelné smrti, náhled na pozitivní rozdmýchávaní zárodku vztahu a dramatický skok do rychlé tečky před vším, co mohlo být. Dostala jsem, co jsem čekala - připitomělý úsměv a pár slz. Ale chtěla jsem víc. Snad nějakou radu nebo náznak co dělat pak. Dopad - jako cihlou z pátého patra přímo na hlavu - to mělo stejně jako kniha, ale možná nechci být jen omráčená a přidušená slzami, ale spíš něco po čem......až na to přijdu u jiného podobného filmu, dám vědět :-)

U X-Men: První třída to byl Awwwwwwwwwwwwww moment od začátku do konce, naprostá nadšenost a pocit štěstí jako u dítěte, kterému stavějí před očima mistrovské dílo z oblíbených kousků lega= brilantní herci a skvělý nápad k tomu. Nyní se mi s výtvorem netrefili ani ne tak do nálady, jako spíše do vkusu. Trhá mi to prsty psát tyto slova, ale za pouhé čtyři dokonalé a dech beroucí momenty nemůžu a nechci dát vyšší hodnocení.

Zvláštní to 2 hodiny. Strachu z klaunů, způsobeného promítáním TO od Stephena Kinga v deseti letech, jsem se zbavila až nedávno a přešla do fáze, kdy mi je jich líto a vyvolávají ve mně nepotlačitelnou nostalgii. Tento kousek to ještě umocnil. Mám moc ráda pana Kaisera i Lábuse a zvuk francouzštiny možná ještě víc, což o to, i pár minutek na konci mi přineslo vyhlíženou vkusnou tečku, ale pátá hvězda se mi odkutálela po kostrbaté lince nevyváženosti toho všeho ve finálním pohledu na celý snímek jako celek.

Citová drtička - označení zaslouživší nejen díky scénáři reflektujícího dobu, ale především díky výkonům skvělých herců, kteří vypudili záblesky upírů a maníků z romantických komedií hned po pár minutách jejich přirozeně působících dialogů. Celkově to na mě zapůsobilo civilněji a nějak osobněji než ve své době Crash (2004). Posledních deset minut za doprovodu kousání nehtů, poklepávání prstů a vymýšlením komentáře za zásluhy místa v topce filmů bylo opravdu působivých, ale ani na sekundu (a to platí i pro zbytek stopáže) jsem se necítila citově vydíraná. Topku jsem ale posléze zavrhla z důvodu příliš depresivní společnosti, která se v ní již nachází. Ale i tak jeden z mých filmových zážitků roku."