Mona-Lisa

Pro mě nejen vizuální podívaná, ale i zážitek po příběhové stránce! Jsem nadšená i hodiny po opuštění kina. Konečně jsem po dlouhé době viděla animák, který neobsahoval ani jednu scénu extrémně pokleslého humoru pro zavděčení se nejmenšímu divákovi. Užila jsem si to a těším se na další zhlédnutí už v originále. Potěšily filmové odkazy a hlavně kupa momentů, při kterých jsem mapovala nejbližší únikové východy (jen pro případ :-).

Wes se trefí do každé mojí nálady, nekličkuje, vše zabírá zpříma ve vší barevnosti i pochmurnosti. Písničky, křižující jeho práci, jsou skvosty samy osobě. Nemám jediný záběr či herce na zkritizování. Toto vše bych ve vteřině mohla zkopírovat pod všechny jeho dosud viděné skvosty. Prostě má spřízněná duše mezi režiséry.

Za účelem toho, aby se z vět obsahujíc slova jako svoboda nebo pravda nestaly jen prázdné fráze, nikdy nebude natočeno dost počinů. A tento se výsostně povedl. Castingem začínaje a hudbou konče nemám, co bych vytkla.

Collateral ví kam vás chce dostat a přes předvídatelné zvraty vyvážené několika wattovým charismatem Toma vás doprovodí k posledním deseti minutám filmu, při kterých by se jednomu krve nedořezal. Pro mě Cruisova nejlepší role.

Zaskočení pohledem herce do kamery, rozpoznávání neurotického otisku tvůrce, tolerování hlavní postavy a jejího okolí k finální radosti, že můžu přidat další dílek do mozaiky osobnosti geniálního newyorčana s brýlemi - takhle doposud probíhala má setkání s Woodym. Zde byl ale tento vzorec rozdrcen výkonem Cate a její ztracené Jasmine. Oproštěna od tlaku přeplácaných dialogů plných psychologický, filozofický atd. nesmyslů (které skrytě ze srdce miluji) doposud vždy přítomných při našich setkáních, jsem jen bez dechu seděla a fascinovaně držela Jasmine palce v každé chvíli jejího příběhu a v závěru se skláněla před brilantním výkonem Cate a její one woman show :-)

S každou notou blíže finále stále hutnější atmosféra a k tomu rostoucí knedlík v krku. Tom s gradující věrohodností minutu po minutě více a více nutí diváka věřit spolu s ním každé větě "Everythings gonna be fine" mířené k jeho osobě ze všech směrů a zároveň počítat s tím, že každou sekundu se může něco pokazit. Až jsem po těch dvou hodinách chytla mořskou nemoc a je mi blivno. Od filmu jsem dostala, co jsem čekala a ještě více v podobě celé pirátské posádky s jejich velmi věrohodnými výkony.

Na papíře Lustigovo odcizení a popis potencionálně emočních scén s jeho typickým odstupem chápu jako bezpárdónové právo člověka, co zažil, přežil a musí se zpovídat jen sám sobě. Ale film mě minul, velkým obloukem. Nejdřív jsem vinila s přibývajícími léty rostoucího cynika ve mně, ale, s každým záběrem na Mádla a jeho (pro mě) absolutně nevěrohodný výkon a s příšerným dabingem hlavní hrdinky, jsem už jen odevzdaně vyhlížela konec. Lustig dokáže bez patosu a pompéznosti vykouzlit úsměv a celou další paletu emocí, během těchto dvou hodin se ve mně nedělo zhola nic.

U počinu, který je plný mimo jiné jižanských klišé si dovolím taky jedno, a to o "šálku mého čaje", jehož je mi dopřáno po litrech každým dílem. Hlavně v podobě Matthewa a jeho vět hodných tesání do kamene: " Lidský vědomí je podle mě tragickej přešlap v evoluci. Až moc si uvědomujeme sami sebe. Příroda vytvořila oddělenou stránku sama sebe. Náš druh by podle přírodních zákonů vůbec neměl existovat. Jsme stvořeni žijící v iluzi, že nám naše pocity a smyslový zkušenosti dodaly jedinečnost. Když přitom nikdo nejsme nic. Úctyhodný pro náš druh by bylo zapřít naše naprogramování, přestat se množit a jít ruku v ruce vstříc vyhynutí." S černočerností jeho rolích z poslední doby jsem ráda, když vidím i barevné odstíny Mathewa v civilu. Nerada bych, aby dopadl jako třeba Mr. Ledger. Sem s dalším dílem :-)

Strašná nuda. Taková, že se mi ani nechce psát tento komentář. Vůbec nechápu nadšení nad dílem, kde Christian pobíhá zadýchaný z jedné scény do druhé a za ním Amy hlídajíc, aby ji něco nevypadlo. A Bradleyho labilní psychopati mě začali nudit už v polovině Silver Linings Playbook, kde to zachránila Jesicca. I zde byla jedním z důvodů, proč se nepřestat dívat už po prvních deseti minutách. Tedy Jessica + soundtrack = 2 a 1/2 hvězdy.

Phenixovi jsem věřila každou buňku jeho romantika a Scarlett každý "bite" její osobnosti. Budoucnost se mí líbila ve vší její barevnosti (díky rukopisu Hoyte Van Hoytema) a uvěřitelném pokroku. Nepřiletěl ke mně ale dostatečný proud jisker z jejich nefyzického vztahu. Ale za těch pár pousmání, Joaqinovo posouvání brýlí a Amy Adams nehledám další důvod pro odebrání hvězd.