Mona-Lisa

Pro mě až moc cukrblikové a naivní. Kde byla ta slibovaná "courage" co furt zaznívala na prázdno? Ještě, že to jistila Cate s chameleonským darem zahrát absolutně vše, škoda, že už má za sebou dívky, co ztrácí střevíčky, to by bylo panečku jiné pokoukání...

Tak prostá a přitom dech-beroucí animace, příjemný děj, často až nápadné asociace k Mijazakimu (ale proč nevyseknout poklonu mistrovi, což o to). Vadil mi ale konec a nedostatečné vysvětlení motivací jedné z postav, to mě hodně naštvalo. Pořád ale převládá pocit nadšení ze zbytku filmu, který si za skvěle odvedenou řemeslnou práci zaslouží čtyři hvězdy bez debat.

Najít spojovací linku mezi postavami chvíli trvalo, ale proč ne? Nepřijde mi, že by Alice chtěla být uctívána pro házení berliček nechápavému divákovi. Z hereckého ansábmlu se mi nejvíce páčila vdova s dojemným cynismem a znuděný Bolek. Z řad andělů bych vystřihla nemastnou/neslanou dívčinu a z fleku nahradila herečkou, co tuto postavu krásně uchopila v divadelní hře ve Zlíně před pár lety. Hudební doprovod byl uchvatný a vysloužil si po opětovném shlédnutí hvězdu navíc.

Odhlédnutím od historické pravdivosti, jejíž vychloubačnost a zdánlivou pevnost můžeme sestřelit u mnoha filmů a i tady by se jistě o zásluze převážně jedné osoby na tak velkém objevu dalo polemizovat, nemám co vytknout. Ten, kdo je schopný vytvořit napětí rovné tomu, když člověk stojí s Jackem a Rose ve vestě na zábradlí nebo otevírá krabici s Bradem Pittem způsobené jen zíráním na rotující kolečka by si zasloužil zlatou sošku. Nezáživné momenty často doprovázející životopisné filmy jsem nezaznamenala. Keiru jsem stále nepřekousla natož s potěšením vychutnala jako zbytek osazenstva v čele s panem "naprosto-zářícím-ve-všem-na-co-šáhne" Benedictem, ale potěšilo zjištění, že jsem přestala být alergická aspoň na její hlas, takže s přimhouřenýma očima u jejích monologů a plně si užívajíc zbytku Oscaru hodného počinu jsem ráda, že mám komu držet palce.

První polovina si říkala o rovných pět hvězd ale ta druhá už pro mě byla až moc ve znamení vizuálního a akčního zážitku na úkor vtipu a smysluplných zvratů. Škoda.

Stejně dlouhé, jako nechat se ze začátku vtáhnout do této jízdy bez střihu, byla i doba jejího zpracování po závěrečných titulcích. Ani v nejmenším neupírám snahu o mapování vyhořelosti spojené s fantasmagorickými přeludy nebo jakýsi pokus o vzkříšení slávy a odtrhnutí nálepky blockbusterového super hrdiny. Někdy až existenciální či filozofické kecy se mi do nálady trefily, ale na můj vkus bylo mé oko podrobeno příliš "one man show", ostatní mohli dostat víc prostoru. Přesto, hvězdy si zaslouží dialogy na střechách, opeřený hlas děsící neohlášenou úlisností způsobujíc ježení chlupů, neuvěřitelný sex-appeal pana Nortona a comeback Keatona.

Když už chci natočit něco, co se má odehrávat z 90% na uzavřené ploše a všeho všudy tvoří náplň dialogy mezi pěti herci v uzavřeném prostoru, tak je aspoň vložím do úst hercům, co na to mají, ne? Zní to drsně, uznávám. Ale když už jsem režisér, co má (jako jeden z mála - přiznejme si) možnost natočit si více - méně co chce a hlavně VYBRAT si k realizaci ze široké škály možností, tak si dám záležet! Miluji tvorbu pana Hřebejka až na pár drobností a je mi líto, že z těch dosavadních "pár" se stává čím dál větší skupinka....Nemám vůbec ze samého zklamání sílu zkoumat, v čem má tento počin jádro pudla, proč jsem přemýšlela, kterou z mdlých protagonistek bych dřív nechala zamknout venku na dešti, abych se v klidu dodívala na občas problikující hokej v TV nebo jestli jsem vlastně trpěla u (rádoby) dramatu či komedie. S mistrem Hřebejkem to nikdy nevzdám, ale naštvaná jsem pěkně.

Ale když já nechci u filmu nechápavě zírat v transu. A tento stav nebyl jistojistě způsoben dojetím, radostí, strachem, hnusem či napětím, tzn. správnými parťáky k plátnu. Ve 102 minutách v režii pana Krobota to bylo jen útrpné čekání na odpověď, co tím chtěl vlastně mistr říct. A jestli to má být ukázka stereotypu, znuděnosti či jakéhosi vegetování a přežívání v díře (ze které je těžko se vyhrabat) až do smrti, tak uctivě děkuji, ale toto si pod slůvkem FILM, co mám doslova vyryté pod kůží, nepředstavuji.

Paříž promine 'cause' New York, I love you more! Byl jsi víc sexy a odvážný v těch správných dávkách a držel pozornost u roztroušeně těkavého historkového formátu až do poslední minuty. Mými favority se stali rozhovory nad cigaretou. Hned bych si zapálila.

Jakmile po plátně pobíhá divný kluk a morbidní holka, mluví se neustále o sýrech a při některých scénách jsou jinak otravně hýkající a šustící ratolesti v kině jak přikované na svých místech s touhou zmizet ze sálu - jsem nadšená a dusím v sobě jásot. A navíc po tomto zážitku se v mých očích vyšvihla na trůn mezi animacemi ta ruční - krásně na ni, na krasavici, dívá.