Eterninox

Vyumělkované bulvární povídačky v papundeklových kulisách, klteré se ale snaží tvářit jako skutečné a seriozní soudní procesy co by měly člověka poučít, překvapit, nebo snad dokonce morálně povznést. Sem tam se najde nějaká neúmyslná absurdní komedie, ale celkově je to naprostá tele-realitní žumpa. 10%

Citově vyděračské, hyperbolické, senzacionalistické, a zřejmě z velké části vymyšlené. Zároveň ale silné, až uhrančivě natočené, a sakra intenzivně zahrané. - 70%

Triumfální návrat na Pandoru či zklamání? Vlastně od obojího trochu. *** Největší posun oproti předchozímu dílu nastal ve vypravěčské stránce, ale pro mě spíše k horšímu. Zatímco v Avatarovi bych býval ocenil trochu více kontextu ústřední dějové linky (který částečně poskytla režisérská verze), druhý díl naopak servíruje všechno až příliš vrchovatou mírou. K pokračování boje proti lidským kolonizátorům přimíchává vztahová dramata hned tří rodin, včetně rozsáhlého nastiňování budoucích zápletek s Jakeovými dětmi. To ale ve výsledku  spíše rozmělňuje celkovou narativní strukturu, a Way of Water  by tedy paradoxně možná fungoval lépe jako výpravný seriál typu Game of Thrones. *** Scénář celkově filmu příliš nepomáhá, obzvlášť s ohledem na to, že Cameron na něj měl přes 10 let. Značná část expozice je překvapivě neobratná, a většina děje se zakládá na pochybných nebo přímo nesmyslných rozhodnutích postav na obou stranách. Charakterizace sice není tak černobílá jako v prvním díle, a především záporák je i trochu sympatičtější. Co ale říká a dělá zase nemá příliš konzistence, takže jsem nevěděl, čeho vlastně je a není schopen, což významně poznamenalo emoční náboj posledního aktu. Nejhůř asi dopadla ambivalentní postava Spidera, která má zřejmě být ze všech nejkomplexnější a nejrozervanější, ale scénář ani dialogy mu to rozhodně neumožňují. Jako jazykovědce mě zklamalo i "přeangličtění" na'vijského jazyka, který prvnímu dílu významně přidával na exotickém šarmu. Z hlediska divácké přístupnosti to ale je pochopitelné rozhodnutí. *** V čem Way of Water naopak naprosto vyniká je, podle očekávání, technická stránka. Řemeslně je film totiž naprosto excelentní, audiovizuálně opojný, a především podvodní scény vás (obzvlášť ve velkoformátovém 3D) opravdu vtahují do jiné reality. Výrazně v tom pomáhá i Franglenova hudba, která velmi dobře využívá a obohacuje Hornerovy motivy. *** Dohromady tedy je Way of Water vlastně učebnicovým příkladem toho, že i ve výpravném sci-fi méně může být více. V jeho třech a půl hodinách by se našel přibližně dvouhodinový film s ještě většímy narativními i emočními grády, než jaké měla jednička. Jen je trochu pohřbený pod hodinou a půl nepříliš záživné vaty. I tak ale nový Avatar stojí za shlédntí, ideálně v kině. *** Viděno poprvé ve 2D s Dolby Atmos a podruhé ve 3D, doporučuji spíše druhou variantu. 75%

Dělat z Addamsovy rodiny středoškolskou detektivku byl trochu zvláštní nápad, protože výsledek v rámci žánru velmi často naráží na tradiční přemrštěnost Addamsovského světa. Wednesday je například zhrozená z vraždy spolužáka, ale zároveň vtipkuje o tom, jak se se strýčkem natahují na skřipec a zálibně vzpomíná, jak na předchozí škole nasypala piraně do bazénu. *** Když se ale přes tento rozpor přenesete, kouká se na to překvapivě dobře. Burton evidentně ví, co dělá, a užívá si návrat ke své oblíbené estetice. Příběh i postavy se zajímavě rozvíjí, obsazení funguje slušně, a k tomu vám na nostalgickou notu hraje Elfmanova hudba. Pokud tedy bylo cílem potěšit fanoušky klasických Addamsových a zároveň zaujmout novou generaci diváků, prospívá Wednesday téměř na výbornou. 75%

Film s až překvapivě působivou akcí a speciálními efekty, jehož scénografie a designy jsou velmi okatě inspirované dražšími a lepšími scifkami, typu Edge of Tomorrow nebo Avatar. Vypravěčská složka je ale na úrovni mateřské školky, plná světaspásného pathosu jak z devadesátek, a s jednorozměrnými postavami, které vyjadřují své duševní rozpoložení skoro výlučně skrze emoční výbuchy. Pokud vám ale příliš nevadí přemrštěné asijské melodrama a rádi koukáte na futuristické rubanice s roboty, jsou rozhodně i horší volby. 55%

Faunův Labyrint pro mladší cílovku. Barevnější, akčnější, doslovnější a američtější. Náročnější diváky budou iritovat nedovařené greenscreeny, a kdo se těší na neochvějného sympaťáka Momou, potěšen taky nebude. Otravnost jeho postavy nicméně dává smysl z hlediska zápletky, a ve výsledku je vlastně středobodem narativního oblouku. Celkový dojem také zlepšuje obstojně silný (ač trochu předvídatelný) závěr, který stravitelně ale neuráživě završuje ústřední motiv pomíjivého dětství. Pokud někdy budu mít potomstvo, dokážu si představit, že až přijde čas konfrontace se strastmi dospívání, pustím jim Slumberland. 70%

Takový Michael Bay nebo Roland Emmerich v norském podání - jen místo amerických velkoměst norská krajina, a místo robotů nebo Godzilly kamenný trol. Jinak je to ale skoro jak přes kopírák - expozici vám odříkávají uniformovaní hlavouni s lejstry, zápletka je plná těžko uvěřitelných konspirací, o emoce se snaží heroicky-rodinný pathos, a o odlehčení zas nekompetentní a nuceně vtipné postavy. Určitým způsobem je to osvěžující, ale zároveň s podobným rozpočtem šlo udělat něco mnohem svébytnějšího a méně dementního. 45%

Papundeklová gender-swapnutá Popelka z 80. let. Čekal jsem v tom alespoň nějaké zajímavé úpravy založené na odlišných společenských normách a očekáváních, ale zmohli se jen na to, že ztracený střevíc byl všem moc velký a ne moc malý. Nicméně doporučuji pokud vás zajímá, jak Čeští před-revoluční literáti a filmaři zvládali kreativní kanibalizace klasik, na jaké jsme teď zvyklí od moderního Hollywoodu. - 30%

Takový trochu modernizovaný Kolja ve vánočnějším kabátě. Je to milé, kompetentně natočené i zahrané, ale příběhově velmi rozklížené a občas i dost nesmyslné. Mezi českými vánočními filmy i tak ale mezi lepšími. - 65%

Snaží se to tvářit jako seriozní, upřímné, a dokonce napínavé rozhovory, které mají rozkrývat temná zákoutí lidských duší a životů. Přitom jsou to ale vyumělkované bulvární žvásty, které sice sem tam mají dobře míněné morální poslání, ale skoro ze všech myslitelných hledisek představují naprosté dno televizní tvorby. Když si vzpomenu, že kdysi dávno jsem měl Musila za respektabilního talk-show moderátora, je mi z toho teď stydno. 10%