Eterninox

Po výborné Juno další spolupráce Diablo Cody s Jasonem Reitmanem, které však příliš nechybí k tomu, aby byla dokonalou antitezí Juno. Místo sympatické a předčasně vyspělé hlavní hrdinky se dočkáme do sebe zahleděné mrchy, která dospět jaksi ještě nestihla; pozitivní a optimistický přístup ke složité životní situaci nahrazuje slepá, avšak velmi cílevědomá intence všem kvůli svému vrtochu zkazit život; a místo příjemné komediální stylizace je to všechno podané brutálně realisticky. Ač je tedy Young Adult takřka po všech stránkách výborně provedený, pro mnohé bezpochyby nutící k hlubšímu zamyšlení, a Charlize Theron v hlavní roli vynikající (přinejmenším nominaci na Oscara si podle mého určitě zasloužila), nemůžu se zbavit pocitu, že od Jasona Reitmana jsem čekal něco jiného... 75%

Troufnu si tvrdit, že divácký prožitek u War Horse hodně záleží na tom, zdali má člověk vztah ke koním, a zdali byl významněji zasažen staršími výpravnými dramaty ve stylu Gone with the Wind. Já osobně nepatřím ani do jedné z těchto skupin, a proto mě dlouhé a pro mnohé jistě velmi emotivní záběry na slasti a strasti ústředního kopytníka spíše iritovaly, a mohutný pathos v zásadnějších dějových scénách ve mně spíše než dojetí vyvolával rozpačitost. Neměl bych nic proti retro/homage stylu, kdyby ovšem nebyl zhusta prokládaný scénami technicky i vypravěčsky značně moderními (např. poprava dezertérů, vyprošťování z ostnatého drátu). Pokud by se tedy člověk na War Horse díval jako na „konvenční“ historický velkofilm, budou ho velmi pravděpodobně rušit ony násilně slzavé momenty, a naopak divák hledající nostalgickou podívanou bude znechucen přehršlí silně nenostalgických výjevů. *** Příliš laskavý k dnešnímu divákovi není ani scénář, který většinu zajímavých lidských postav velmi rychle odpraví, nebo je nechá záhy z filmu zmizet. Mimo hlavního koňského hrdiny se tedy divák konzistentněji setkává jen se zoufale schematicky a sentimentálně ztvárněným Albertem, a jeho o nic méně schematickými rodiči. *** Po řemeslné stránce by se nicméně hledaly výtky docela obtížně. Spielbergovy neoddiskutovatelné režisérské schopnosti spojené s majestátní hudbou Hanse Zimmera dokážou vykouzlit ten správný tón a atmosféru pro každou scénu, ať už se jde o romantický západ slunce nebo hrůzný válečný výjev. Výborně je zvládnuta i kamera, střih, a vůbec celý „formální“ aspekt snímku. Vyzdvihnout je určitě třeba i výkony herců, kteří s nevděčnou látkou zápolí více než zdatně. Nic z toho však příliš nezmění na celkové nesourodosti filmu, která citelně snižuje jeho kvalitu, ať už je na něj nahlíženo z jakékoliv stránky. 65%

Snow White and the Huntsman je výborným příkladem toho, že i když se dají do filmu všechny „mechanické ingredience“ epické fantasy – familiérní příběhový vzorec, zajímavé postavy a jejich vzájemné vztahy, zvučná herecká jména, velkolepá hudba, působivé triky, imaginativní kostýmy a kulisy atd. – nemusí to znamenat, že z toho opravdu epická fantasy vznikne. K oné „epičnosti“ mi u Sandersovy Sněhurky totiž schází jakási vypravěčská „duše“, která by diváka pohltila a zajistila, aby ho zajímalo, co a jak se předkládaným postavám vlastně přihodí. *** Největší podíl na tomto nedostatku má především scénář, který načíná značný počet poměrně zajímavých témat (královnina emancipace, Sněhurčino Imitatio Christi, miyazakiovská esence života atp.), nicméně záhy je zase nadobro opouští, nebo jim nedává zdaleka takový prostor, jaký by si zasloužily. Velký kus stopáže je naopak promarněn celkem tuctovými bitkami, které nedovolují postavám řádně se „předvést“, neprohlubují zápletku, ani nezvýrazňují tematické prvky příběhu. *** Hodně tím paradoxně utrpěly obě dvě titulní postavy. Kristen Stewart nemá jako Sněhurka prostor, aby předvedla více, než úzkostné grimasy, zděšené výkřiky a dmoucí dekolt, a Lovec v podání Chrise „Thora“ Hemswortha je, obdobně jako britští trpaslíci, spíše rekvizitou než dějovým aktérem. Příběhu proto vévodí Charlize Theron, které role zlé královny ohromně sedne, ale jejíž nadějně začínající vypravěčský oblouk taktéž končí spíše zklamáním. *** Velkou devizou Sandersovy Sněhurky je naopak vizuální stránka – mimo už zmíněné kulisy a kostýmy je vcelku pěkně pracováno s kamerou a světlem, a všechny CGI potvůrky a scenérie jsou nápadité a oku lahodící. To však bohužel nic nenapraví na tom, že film jako celek téměř postrádá jakýkoliv hlubší rozměr nebo myšlenkové pojivo. 60% *** Update: rozšířená verze nijak zvlášť film neobohacuje a kupodivu ani neprohlubuje tématickou dichotomii krásy povrchní (královna) a vnitřní (Sněhurčino mnohokrát omílané "srdce"), na které by celá narativa měla stát. Škoda škoda...

Stejně jako u Pussových scén ve Shrekovi 2-4 a reklamním spoofu Cat Haz Swagger jsem se u Three Diabolos skvěle bavil. Výrazně více, například, než u vlastního filmu Puss in Boots. To mě bohužel vede ke smutnému závěru, že přinejmenším v pojetí Dreamworks nejslavnější obutý kocour na světě funguje spíše jako komediální poskok něž jako ústřední postava komplexnějšího příběhu. Třeba se toho chytnou i samotní autoři, a udělají mu cameo v druhém How to Train Your Dragon :-) 75%

Spousta lidí má u Promethea, zdá se, ohromný problém s faktem, že určité příběhové prvky filmu nejsou na první pohled jasné, nebo že zůstanou nedořečené (a nedořešené). To mě osobně zároveň trochu mrzí (musí dnes film být na 100% explicitní, aby měl divácký úspěch?) a zároveň mate (zapomněli všichni na Kubrickovu Vesmírnou Odyseu?). *** Na jednu stranu je třeba připustit, že scénář opravdu obsahuje pár těžko napravitelných lapsů v logice (nejhorším z nich mi přišla být scéna "něco na nás padá, takže poběžíme tím směrem, kterým se to řítí“), a že některé střihové skoky v druhé polovici filmu jsou poněkud zkratkovité (moc se těším na Director’s Cut, pokud bude). Jedním dechem je však nutno dodat, že většinu z oněch prvoplánově nejasných věcí lze vcelku snadno vysvětlit s nasazením trochy té mozkové hmoty, a že v mnoha ohledech je narativní stránka filmu vskutku zdařilá. Tématika stvoření nového života a víry v cosi vyššího je například do děje i dialogů vsazená velmi šikovně, a především na rtech famózně zahraného Davida (tedy bytosti, která si je velmi vědoma svého "umělého“ charakteru, a která má své stvořitele přímo před sebou) je ohromně působivá. *** Za největší triumf Promethea však považuji Scottovu místy až dechberoucí práci se scénikou a atmosférou (třeba výjevy s galaktickou mapou nebo s provizorním "potratem“ mě opravdu přišpendlily k plátnu), a celkově imaginativní i impozantní vizuální stránku filmu. Tomu všemu navíc napomáhá i velmi pěkné herecké obsazení, v čele s už zmiňovaným Michaelem Fassbenderem, kterému nicméně zdatně sekundují emotivní Noomi Rapace, ledová mrcha Charlize Theron a "cool“ kapitán Idris Elba. Přinejmenším pro mě tedy i přes nemálo much zatím sci-fi událost roku, která s přehledem zastiňuje nejen všechny Alieny versus Predátory, ale i poslední dva Alieny. 80%.

Čekal jsem kvalitní superhrdinský pastiš, ve kterém jednotlivé postavy předvedou to, co na nich mají diváci nejraději, a k tomu ještě vystřihnou pár společných momentek. Toho jsem se dočkal, ale i mnoha víc. Akce je efektní, přehledná, ale především velmi zábavná (už dlouho jsem se u žádného filmu takhle nenasmál, a po duelu Hulka s Lokim jsem byl mimo skoro celou další scénu). Dialogy jsou navíc obdobně dobře prohláškované a pěkně odsýpají. Trochu překvapivě mají poměrně slušnou hloubku i postavy, zvlášť na to, kolik se jich vlastně bije o divákovu pozornost. *** K dokonalosti Avengerům ale přece jen něco málo chybí – většinu času mě film nedokázal „pohltit“ emocionálně (jako to dokázali třeba Singerovi a Vaughnovi X-Men nebo Nolanův Batman), a cítil jsem se tedy jen jako pasivní pozorovatel velmi pěkné podívané. Určité scény a jejich sekvence mi navíc přišly trochu samoúčelné – nastrojené a pospojované tak, aby se všechny postavy objevily a ukázaly, co umí, popřípadě aby se odbyla nějaká expozice. Trochu mě také mrzelo, že Whedon nezakončil film svým oblíbeným „hořkým triumfem“, na který to už už vypadalo. Na druhou stranu by ho za to asi fanoušci i hollywoodští producenti nenáviděli do smrti smrťoucí… *** To všechno ale mění pramálo na tom, že Avengers jsou vysoko nad průměrem superheroického žánru, a dohromady rozhodně jeden z nejlepších „popcornových“ filmů, jaké si pamatuji, ne-li ten nejlepší. Svědčí o tom i fakt, že na konci mé první projekce doprovázel titulky nadšený potlesk z publika, což se mi snad ještě nikdy předtím nepřihodilo, a určitě ne na komerčním blockbusteru v multiplexu. 85%.

To, že Zoe Saldana vcelku dobře funguje jako akční hrdinka, je už nějakou dobu dobře známo. V Colombianě však (ač se jí filmaři zhusta snažili "pomoct" sporými a přiléhavými kostýmy) neustále bojuje s tuctovým příběhem, podprůměrnými hereckými výkony, nezajímavou režií, a především se stupidním scénářem. Ten totiž vrší nelogičnost na nelogičnost a trapnost na trapnost takovým tempem, že se téměř vyrovnává průměrné Bay-ovině. Zdráhám se tedy uvěřit, že ho napsal stejný člověk jako před nějakou dobou Leona. 40%

Hunger Games jsou - především ve své první polovině - působivou hyperbolickou kritikou "reality TV" kultury, a vlastě i celého moderního světa. Film výborně kontrastuje nejenom přemrštěnou opulenci "civilizačního centra" se zbídačenými periferními oblastmi, ale také senzace-lačnící otupělé masy s osobním a velmi silným prožitkem hlavní hrdinky. Na scénu se "Sklizní" nebo na výjev před nástupem do arény si například budu pamatovat ještě opravdu dlouho. *** Dalo by se nicméně poukázat na fakt, že jakožto relativně vysokorozpočtová Hollywoodská produkce se tím pádem film stává jakousi satirou sebe sama. Díky citlivé režii, kameře a střihu, a především díky skvělému výkonu Jennifer Lawrence, však zůstává intimní perspektiva Katniss vždy v popředí a "supr řežba" je jen kulisou. Za naopak asi největší slabinu Hunger Games považuji občasné logické lapsy v průběhu samotných her (asi nejhorší z nich jsou zaminované životně důležité zásoby), které diváka nepříjemně vytrhávají z autentického pohlcení v dystopické realitě filmu do onoho nevěřícného stavu mysli, kdy si říká "co to je za blbost?". *** Jako někomu, kdo nečetl předlohu, by mi také určitě nevadilo, kdyby film trochu lépe divákovi předestíral premisu svého světa - proč jsou tam ta podivná zvířata se zvláštními jmény, jak je možné v aréně tak snadno manipulovat s realitou, jaký je význam toho znamení rukou atp. Bez ohledu na tyto nedostatky pro mě však byly Hunger Games velmi silným (v pozitivním slova smyslu) filmovým zážitkem, a pokud bude nějaké pokračování, rád na něj opět vyrazím do kina. 75%

Na Cronenberga překvapivě krotké, avšak stále velmi podnětné, neotřelé a bravurně ztvárněné drama, které navíc historicky vcelku věrně popisuje postavy a ideje jež zásadně ovlivnily myšlení 20. století. Ohromně zajímavý námět a precizní režii doplňují skvělé herecké výkony (nejen) ústřední trojice, atmosférická hudba i velmi evokativní ač poměrně minimalistická výprava. *** Podstatnější výhrady bych měl snad jen se scénářem. Celkový koncept "příběhu o konfliktu pudovosti a rozumu na pozadí výzkumu o konfliktu pudovosti a rozumu" funguje výborně, ale některé časové skoky v ději jsou uvedeny poměrně zvláštně (kupříkladu scéna "I'm back"), což škodí pocitu uplynutého času a tedy i celkovému tempu filmu. Postava Keiry Knighley mi navíc, obzvlášt v prvním dějství, přišla překvapivě výmluvná ohledně svého stavu, vzhledem k její zjevné psychické narušenosti. Mohl to sice být plně autorský záměr, konzistentní s psychoanalytickými talenty, které později rozvine, nicméně jako na diváka to na mě působilo rušivě. *** Dohromady je však Nebezpečná Metoda po všech stránkách velmi zdařilé dílko, které sice není úplně pro každého, ale přinejmenším nadšenci do psychologie a psychoanalýzy u něj budou na vrcholu blaha. 85%

Nemůžu se zbavit pocitu, že Tintin je takový rodinnější Indiana Jones - jen s menším důrazem na ústřední postavu a větší dávkou lehkosti, vtipu i spektáklu. Spielbergova režie a Williamsova hudba totiž nejsou zdaleka tím jediným co mají Indy a Tintin společného - od dobrodružného ladění, lehce střihnutého fantasknem, přes vědecky-mysteriozní tématiku, až po dosti liberální využití historických a kulturních reálií. *** Přinejmenším pro mě ale sdílejí i jednu dosti zásadní slabinu - přes výbornou režii a po všech stránkách skvělé technické zpracování postrádají jakýkoliv hlubší rozměr příběhu, který by s divákem zůstal potom, co vyprchá vzrušení z propracovaných akčních sekvencí a speciálních efektů. U Tintina to bylo nejcitelnější asi s ohledem na postavy - během celého filmu jsem k žádné z nich nezískal jakýkoliv vztah, natož abych se o ni strachoval nebo ji naopak přál to nejhorší. *** Navíc mi přišlo trochu otravné, že v rámci své přístupnosti pro mladší obecenstvo je každá zápletka, každá dedukce i každá implikace jasně a zřetelně divákům sdělena (občas i několikrát), což značně ubírá na atmosféře tajemnosti, která je pro "Indyovský" žánr značně důležitá. 70%.