Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Sci-Fi

Recenze (288)

plakát

Dragon Age: Redemption (2011) (seriál) 

Jasný příklad projektu s příliš velkými ambicemi na svůj formát a rozpočet. Socio-kulturně-politické poměry světa Dragon Age (mimochodem v mnohém jasně inspirované ságou Song of Ice and Fire od George Martina), do kterých je Redemption zasazený, jsou silně zjednodušené a často překroucené nebo pořádně nevystižené. Už jen textová expozice prvního dílu na mě zapůsobila spíš jako nějaká mizerná fan-fiction než jako něco, co pravděpodobně odsouhlasili kreativní a marketingoví pohlaváři z BioWare. *** Felicia Day je jako Tallis sympatická, ale jako elfská assassinka nepříliš přesvědčivá - mimo jiné kvůli dost nerealistické „zbroji“, která po vzoru Morrigan, Leliany a Isabely horní část trupu opravdu příliš nechrání. Na to, že Felicia sama podle všeho psala i scénář, mi navíc počet okatých záběrů na její výstřih přišel dost zarážející. Qunarské masky a la Faunův Labyrint (včetně Douga Jonese v roli hlavního záporáka) nejsou špatné, ale v porovnání s modely z DA2 (které mají patrně emulovat) výrazně méně „namakané“ a znatelně disproporční (moc velké hlavy oproti zbytku těla). Obdobně dopadly i ostatní kostýmy a rekvizity, které jsou povětšinou ucházející, ale často očividně umělé (např. uřezané uši). *** Ve výsledku je tedy Redemption víceméně takový, jaký jsem čekal – na websérii s minimalistickým rozpočtem je to slušné, ale na něco, co má vystihovat svět Dragon Age, naprosto nedostačující. Po prvním díle 55%.*** Update po zhlédnutí celé série: Pokud si člověk zvykne na minimalističnost technické stránky a soustředí se na narativní podstatu, má Redemption celkem příjemně vzestupnou tendenci v kvalitě. Postavy jsou poměrně dobře napsané i zahrané, a gradace i konečné rozuzlení příběhu by určitě mohly být mnohem horší. Dokonce to možná byl první nekomerční počin u kterého mě více zajímalo jak to bude dál, než co všechno ještě tvůrci vykouzlí z minimálního rozpočtu - přinejmenším ve fantasy žánru rozhodně. Nakonec tedy 65%.

plakát

Šmoulové (2011) 

Od hollywoodských Šmoulů jsem se bohužel nepříliš překvapivě dočkal těžce amerického slepence filmových klišé, evidentně zaměřeného na děti do 12i let. Příběh je nezajímavý a předvídatelný, postavy jednorozměrné, humor převážně prostoduchý, a projevy živých herců buďto přemrštěné do trapnosti (Hank Azaria jako Gargamel), nebo mdlé a nezáživné (všichni ostatní, trochu překvapivě včetně Neila Patricka Harrise). Všechno korunuje naprosto samoúčelné (a mimořádně mizerně natočené) tanečně-vokální číslo a všudypřítomný product placement. Voice-acting samotných Šmoulů se nicméně celkem povedl, a u několika referencí (Pán Prstenů, 300, Brokeback Mountain, I Kissed a Girl…) a gagů („a local wizard…“) jsem se i s chutí pousmál. Vcelku pěkné byly i občasné náznaky o nějakou sebereflexní rovinu, které ale většinu času zanikaly pod návaly dětinských vtípků té nejlevnější sorty. Dohromady tedy raději „Smurf off!“ 40%.

plakát

Garfield ve filmu (2004) 

Možná to má něco společného s těmi dětskými kreslenými seriály, které jsem občas vídával když jsem po ránu náhodou zapnul televizi, ale s inteligentním suchým humorem původního komixu opravdu rozhodně ne. Hloupoučký příběh, infantilní dialogy, mizerní herci, podprůměrné triky a samoúčelné hudebně-taneční scény - nic z toho si Davisova klasika rozhodně nezaslouží. A několik slušně povedených vtipů ani výborný Bill Murray jako hlas nejslavnějšího kocoura na světě to bohužel nezachrání…35%

plakát

Divoké vlny (2007) 

Zatímco Happy Feet se s tučňáky pokouší o co možná nejrealističtější pojetí a moc dobře nefunguje, Surf’s Up mnohem účinněji využívá stylizaci a nepokrytou antropomorfizaci zvířecího zasazení. Jednotlivé postavy mají svůj vtip a charakter, a celkový pseudo-dokumentární rámec je nápaditý, vtipný a osvěžující. Potěšilo mě i hlasové obsazení, které výborně dotvářelo "reality TV“ atmosféru (např. nevidění "dokumentaristé“, trojice tučňáčat se svými dětskými postřehy, a v neposlední řadě i Shia LeBeouf jako "reálná“ ústřední postava). Osobně mi přišlo, že Jeff Bridges použil prakticky ten samý druh hlasového projevu pro Big Z’ho jako pro Flynna v druhém Tronovi, ale to určitě není žádná vada. Spíš mě celkem zklamal příběh, který přes veškerou žánrovou subverzi ve výsledku nenabízí nic než zaběhnuté hollywoodské vzorečky. I tak pro mě ale Surf’s Up rozhodně byl příjemným překvapením. 75%.

plakát

Kazatel (2011) 

O něco méně stupidní a nevydařené než Stewartova Legion, ale stále značně podprůměrné. Celkový koncept a over-the-top zasazení ve steampunkově-theokratické dystopii jsou celkem zajímavě vyvedené, a Paul Bettanny a Karl Urban v rolích hlavního hrdiny a padoucha nejsou špatní, nicméně ostatní elementy filmu už na tom tak dobře nejsou. Příběhová linka je nevysvětlitelně povrchní a hloupá, postavy jsou citelně jednorozměrné, vedlejší role (včetně té Christophera Plummera) jsou hrány tuctově a nezajímavě, dialogy často vyvolávají okulární kolumnaci a speciální efekty vypadají docela retro. Celkově tedy určitě ne dobrý, ale ani ne beznadějný kousek. 35%

plakát

Rio (2011) 

Kdyby tvůrci dokázali udržet tragikomickou atmosféru prvních asi 15i minut, myslím, že by Rio byl (přinejmenším pro dospělejší diváky) mnohem atraktivnější. Film namísto toho bohužel přechází k hodně ohraným vzorečkům rodinných animáků. To by nicméně nemusel být takový průšvih, kdyby proměnné, které do nich dosazuje, nebyly nebývale nevalné. Zvířecí postavy mi například k srdci nepřirostly nepřirostly, a ty lidské byly až bolestivě jednorozměrné. Příliš zajímavá nebyla ani hudební čísla, a z tématiky návratu do přírody po pohodlném životě v zajetí se toho dalo vytřískat podstatně víc. *** Herci, kteří postavám propůjčují své hlasy, nejsou špatní, ale ani nikterak zvlášť neoslňují. Jesse Eisenberg jako domestikovaný „nerd-bird“ v hlavní roli je zpočátku celkem nápaditý a osvěžující, ale poměrně záhy začíná spíš iritovat. Anne Hathaway má jako rázná papouščice své silné chvilky, nicméně vzhledem k tomu, že nemůže pořádně uplatnit svoje osobní charisma, dopadá její hlasový výkon jen o kousek lépe než tuctově. Nijak zvlášť mi neimponovali ani ostatní voice-actoři, ač mezi nimi jsou i jiná poměrně zvučná jména. Ve výsledku tedy bohužel jen snadno zapomenutelný lehký nadprůměr. 55%.

plakát

Zdrojový kód (2011) 

Duncan Jones opět ukazuje, že i ve sci-fi mnohdy méně znamená více (a obzvlášť dobře to vyznívá, když se Source Code srovná s o pár měsíců novějšími Transformers 3). V rámci poměrně minimalistického zasazení roztáčí dynamickou a svižnou akci, která ale nepostrádá slušný myšlenkový rozměr. Narativní tempo filmu udrží diváka celou dobu napjatého a v očekávání, co přijde dál, ale není nikterak krkolomné a umožňuje vkládat i meditativnější sekvence. Dobře vybraní jsou i herci - Jake Gyllenhaal velmi sympaticky zvládá roli kapitána Stevense, a kvalitativně pozadu nezůstávají ani Michelle Monaghan a Vera Farmiga. Moc mi na druhou stranu nesedl Jeffrey Wright, který jakoby své repliky zrovna poprvé četl, a trošku zbytečné mi přišly občasné patriotické vložky a také sentimentální konec. Zatím ale rozhodně jedno z nejlepších letošních scifek. 80%.

plakát

Templář (2011) 

Sympaticky syrová a nekompromisně drsná historická řežba, na které ale až na velmi pěkné obsazení (které bohužel až tolik nevyznívá) není nic výrazněji zajímavého. Nejméně zdařilé mi přišly asi dialogy, kterými zřejmě scénáristé nechtěli příliš čeřit všechny ty záběry usekaných končetin a špinavých odhodlaných tváří obránců Rochesterské tvrze, a raději je tedy zkrouhli na nejnutnější (a značně tupé) minimum. Obdobně jako v loňském Solomonu Kaneovi (se kterým toho má Ironclad společného až překvapivě dost) bylo také často znát, že na lepší podívanou zkrátka nebyly peníze. O to víc je ale třeba uznat, že se tvůrcům s dost omezeným rozpočtem (třeba v porovnání se Scottovým obdobně laděným Robinem Hoodem) podařil udělat vcelku slušný film. 65%.

plakát

Království nebeské (2005) 

Učebnicový příklad toho, jak může špatně obsazená hlavní role zdegradovat jinak skvělý film. Nevadí, že příběh je mohutně výpravný, že scénografie je lahůdka pro oko, že soundtrack je opus magnum Harryho Gregsona-Williamse, nebo že vedlejší role na výbornou zastávají zvučná herecká jména. Stačí, když ústřední postavu ztvární Orlando Bloom, a filmový skvost je tatam. Bloomův extrémně jednotvárný herecký projev zabíjí pomalu každou scénu ve které se objeví, a navíc naprosto zbavuje pochopitelnosti některé klíčové momenty, které by v podání schopného herce mohly být materiálem pro zlatý fond filmu. *** Na Kingdom of Heaven je také pozoruhodné, do jaké míry film vylepšuje režisérská verze. Mnohem komplexněji jsou v ní například rozvity postavy princezny Sibilly a jejího syna (kteří v kinoverzi sloužili spíš jako kulisy) i malomocného krále (famózně zahraného Edwardem Nortonem). Celkově pak Director's Cut z filmu dělá méně "Gladiátora střiženého Pánem Prstenů“, a více úvahu nad rolí víry a náboženství v historii západního světa. Kterýkoliv studiový hlavoun, který tyhle scény nepustil do kina, by zasloužil o tu hlavu přijít. Kinoverze 75%, rozšířená verze 90%.

plakát

Hotel Rwanda (2004) 

Hotel Rwanda je často přirovnáván k Schindlerovu seznamu moderní Afriky, a rozhodně ne neprávem. Oba filmy (inspirované skutečnými událostmi) sugestivně ukazují, že člověk je schopen spáchat neuvěřitelná zla ve jménu absurdních ideologií, ale také schopen riskovat vše co má pro dobro ostatních. Hotel Rwanda má ale mnohem akutnější poslání – sděluje totiž, že i dnes, kdy je nacismus prakticky všeobecně zatracován a kdy ohromné prostředky jdou na mírotvorné účely, je stále možné, aby probíhala obdobná zvěrstva jako za Třetí Říše. *** Z hereckého ansámblu nejde než nevyzdvihnout výkon Dona Cheadla, který výborně ztvárňuje hrdinovu rozpolcenost mezi starostmi a povinnostmi, a mezi vlastním strachem a nutností jít příkladem pro ostatní. Trošku mimo mi ale přišel Nick Nolte jako velitel mírových jednotek, který jako by hrál akčního hrdinu v hlavní roli. Filmu to ale na celkové kvalitě ubírá pramálo. 90%.