ABCD Marta

Dne 19.7.2012, den před čundrem, jsem zřel celou sérii Šíleného Maxe a nutno tvrdit, že první díl jrdz originální, zábavný, věrohodný, takhle by to klidně býti mohlo.

VEČER S LIDSKÝMI HOVADY (čtvrtek 14.7. 2012) - II. část /// Názor, vyjadřující mé pocity po zhlédnutí pokračování filmu House of 1000 Corpses, zní asi takto: The Devil's Rejects je, dle veřejného mínění, nejlepším Zombieho počinem, a proto jsem k němu přistupoval lehounce vhlký, leč opak se ukázal být pravdou a já myslil, že po dvaceti minutách stopáže to vypnu, koliko hloupostí, křeče a klišé jsem zřel. Neukvapil jsem se však, a po chvíli přemýšlení, zda pokračovat či nikoli, jsem zvolil možnost první a ve stopáži pokračoval, což se ukázalo být správným rozhodnutím. Náhle totiž na mne vybafl tam vtip, tam zábava a tam překvapení, až se mi zdálo, že sleduji úplně jiný film, toliko entuziasmu se zjevilo. A když se pak pomalými kroky snímek blížil ke konci, nechtělo se mi věřit, že to pro tentokráte vyjde a Zombie dorazí do cíle jako vítěz. Ovšem nejspíše jsem to zakřikl moc brzy, neboť v okamžiku, kdy se režisér objevil v cílové rovině (cíl chápaje jako něco, na co si většina tvůrců netroufne a když už, nedopadne to dobře, avšak Rob Zombie ukázal, že na to koule prostě nemá též, takže namísto, aby film zakončil důstojně a především nekorektně, to podělá a nasere tam klišé o sto sedm), přičemž zbývalo jen několik málo metrů, se stalo něco, co bez diskuze změnilo můj celkový dojem, takže se konečné hodnocení zúží na prosté...blink, za dvě teda.

VEČER S LIDSKÝMI HOVADY (čtvrtek 14.7. 2012) - I. část /// U všech filmů, které Rob Zombie natočil a já dosud viděl, lze nalézt dva společné znaky. Tím prvním je stylová režie mající šťávu, o tom se nepřu, a ten druhý je fakt, že Rob Zombie, ačkoli k jeho tvorbě začínám chovat určitou úctu, bez zbytečných keců nezvládá dotáhnout rozjetou zábavu do konce. House of 1000 Corpses bohužel není výjimkou, takže po prvních dvou třetinách, respektive hodině, kdy si divák vychutná gore orgie plné humoru a svěžích nápadů, přichází poslední část, v níž režisér vykrádá již sám sebe, mohu-li to tak nazvat, takže, jako případě instruktážních dokumentů z řeznického prostředí, neohodnotím jinak, než třemi krásnými, přesto trochu smutnými, hvězdami, avšak našlápnuto bylo na mnohem více...obzvláště za ty nahé ženy mající nástroj k vytvoření bolesti v ruce.

Nebudu tvrdit, že si mě Rob Zombie po zhlédnutí prvního Halloweenu získal, to bych lhal, a to se nemá. Přesto jsem ke druhému dílu přistupoval s jakýmsi očekáváním, neboť Zombieho originální režie má šťávu, což se ukázalo i během Halloweenu II, a mé srdce tak čvachtalo vlhkem. Leč, jak tomu někdy bývá, osud měl cestu smyšlenou jinak, takže svěží a zábavná vyvražďovačka ustupuje ve chvíli X do pozadí, aby na scénu přišla úplně jiná věc, jiný příběh, přinášející absolutně jiný zážitek, bohužel negativní, a tak má nadšenost je v řiti (režisér snad opravdu nezvládá dotáhnout zábavu do konce?), a jediné, co po konci titulek zůstává, je zvláštní pachuť, kterou jsem zažil již dříve u projektu podobného rázu. Promarněný potenciál, proto průměr zase, takže asi tak.

Nerad chodím se stádem, ale podívám-li se kolem sebe, pro tentokráte mi nezbude nic jiné, než držet hubu a krok, neboť již nespočet uživatelů přede mnou vyplodilo to, co se teď chystám na následujících řádcích vyzvracet já, tedy názor, opírající se o přesvědčení, že dokud Rob Zombie zůstal se svou stylovou režií dějově v minulosti, tedy ve vodách Michaelova mládí, neměl jsem mu téměř co vytknout, leč jakmile hlavní hvězda, vyučený to řezník, vyroste a děj snímku se posune do současnosti, většina atmosféry tak hutné a krásné zároveň jest ta tam (použil bych i jiné, snad výstižnější, slovo), a na plátně se pak odehrává už jen prostá vyvražďovačka, jakých již nespočet natočeno bylo.

Carcharodon Carcharias zachycen nejhezčím možným způsobem. Děkuji!

Dnes se nebudu zaobírat významným datem, ačkoli je tento den možná ještě výjimečnější, nežli den předchozí, ale veškerou svou pozornost věnuji bez zbytečného odkladu komentáři k tomuto snímku. Zprvu jsem si myslil, věřím, že ne sám, že se jedná o sequel, tedy pokračování včerejšího Safari Expres, ale tato myšlenka byla zbourána hned úvodní karetní scénou, a tak jsem si říkal, že to bude prequel, leč i to bylo během několika okamžiků shrnuto ze stolu logiky, abych nakonec zjistil, že, ač ve filmu hrají stejní herci, je tento film vlastně úplně jiným počinem nemajícím s původním nic společné. To samozřejmě vůbec nevadí, ba naopak, dokonce bych uvedl, že volné pokračování, mohu-li tak o tom mluvit, je svižnější, vtipnější a celistvější, takže nemá smysl přemýšlet, zda tři puntíky udělit či nikoli. Ursulka Andressová je znovu kočka jako řemen.

1149, v tuto dobu českým národem nejdiskutovanější číslo, neboť přesně před tolika roky přišli na Velkou Moravu repu znalí světoborci Cyril a Metoděj (kdo by si vzpomněl, nebylo by večerních zpráv?), a protože je to pro věřící důležité datum, pořádají se církevní srazy, mše a párty, leč lidé si zapomínají s sebou brát základní a životadárnou věc nazývající se voda, a tak kolabují, hlupáci. Ovšem věnuj se radši komentu k filmu, Georgi. Najít správná slova vyjadřující s určitostí moje pocity, jež se objevily po skončení snímku, je o poznání těžší, než poslouchat pecky hrající na dnešním sokolském srazu. Safari Expres měl občasná a trapná klišé jako role hloupého náčelníka pořádkového sboru, též nesmyslné scénky a místy zrychlený děj, avšak to mi nevadí, když jsem se téměř po celou dobu bavil, i když v jednu chvíli oči neposlouchaly a pomalu a zlehka se zavíraly. Váhání mezi podprůměrným a průměrným hodnocením nakonec učinil přítrž fakt, že prsíčka MILF bohyně Ursuly Andress byla opravdu skvostná.

Beze studu a lži se opovažuji tvrdit, že Deliverance je reálně uvěřitelný příběh o tom, jak se partička velkoměšťáků, aby si odfrkla od svých stereotypem postižených životů, vydá na popud jednoho člena výpravy zažít na víkend dobrodružství v člověkem dosud netknuté přírodě, která se za určitou dobu přetransformuje v přehradu, avšak namísto strhujících zážitků z tohoto víkendového čundru parta potká skupinku lidských hovad, tentokráte v podobě dvou horalů, kteří mají úplně odlišnou představu o prožití závěru týdne. Vyjma jedné scény bych uvěřil všemu, opravdu.

Snad nejlepší ukázka nejen české povahy, jak se neustále uvádí, nýbrž povahy lidské všeobecně, neb vždy se ukáže až s příchodem kritické situace, že první zadek, který se při ohni snažím uhasit, je ten můj. Nejde mi na rozum, proč snímek klesá a klesá v hodnocení?