baronGrga

S takovým názvem filmu člověk rovnou sedá k obrazovce s hadrem na smetáku, neb čeká, že bude mít od těch jatek zadělané celé kanape. První půle Calvaire ovšem těží z atmosféry ticha před bouří, kdy je divák nucen neustále se zaobírat palčivou otázkou, kdy a jak se zdánlivá idyla belgického pohostinství zvrhne v naznačovanou sodomii. Absurdně laděná druhá půle se všemi svými červenými trpaslíky, barovým kvapíkem i vánočním zázrakem, aneb jak se z jezevčíka stane stokilové tele, přináší nakonec i slibovaná muka, leč bez snahy udělat z nich přednostní artikl (což patrně mohlo kdekoho otrávit). U mě ovšem víc než spokojenost. 80%

Líbí se mi horory, kde se oběť snaží chovat racionálně. Průšvih je, když se jí to nedá věřit. Hixploatační bouří zmítaná Nadia "Pia" Farès sice na rozdíl od svého druha, který se předvedl jako naprostý juzek, bere chutě iniciativu do svých rukou, jenže s vynalézavostí, za jakou by se nemohl stydět ani zmiňovaný MacGyver či čtyřlístkový mág Myšpulín. Storm Warning tak snadno sklouzává od poměrně svěžího hororu k nepovedenému akčňáku, pročež pouze lepší průměr: 65 %

Identita by byla báječným thrillerem, plným čísly ocejchovaných mrtvol, provokativně riskantních mordů a čerstvě vypraných hlav, kdyby nebylo toho nešťastného nápadu rezignovat na příběh obyčejného vraha, který prostě na konci potupně zhyne//všecky pokosí bambitkou a zmizí v červené korvetě do zapadajícího slunce, a místo něj - a to je ten kámen úrazu - vnutit divákovi okoukanou pointu, která už prostě fungovat nemůže. 50%

Třicet deka gore, dvacet deka nahoty, dvacet zločinných vnitřností a deset deka oživlých mrtvol... můžete nechat patnáct. A ještě tady jak tam máte to hudební téma, to si taky vezmu. Tak takhle nějak asi vznikl Re-Animator. Že by to bylo o moc ulítlejší než kdejaké osmdesátkové bé, to se mi nezdá, i když úsměvné to bezesporu je. Osobně ale nemám důvod nad ně Re-Animátora povyšovat. 45%

Spojení exploitation hororu a tématu jako je holocaust se mi nepovedlo strávit. Holocaust je děsivý sám o sobě. Ztvárnit jej jinak než "dokumentárně", natož s laděním do hororového žánru, mi prostě nepřipadá vhodné.

Gensovi se nedá upřít umění vyšťourat co možná nejohavnější stránky lidské povahy a přenést je na plátno způsobem, který v divákovi probudí pocity víc než nelibé. Na druhé straně na mě jeho The Divide působí na všech frontách nesmírně lacině. Zabrnkáme trochu na nacionální strunu, frkneme tam nějaká ta zakonzervovaná děcka, feťačku z ulice, fotky šťastné rodinky, drvoštěpy a citlivé hochy s kytárou, ačkoli to pro zápletku má nulovou hodnotu, ale hlavně že tam budou ty emoce, ne? Dvě hodiny dekadentní nudy. 40%

Sluníčko pálí, žhavý vzduch víří rytmy honky-tonk, zemití Texasané pouští z úst jednu perlu za druhou a taťka klaun, kterému by to mimochodem náramně slušelo po boku éterické múzy Divine, talentovaná recitátorka Baby a citlivý Otis rozjíždí své unikátní představení. The Devil's Rejects se sice nemohou pyšnit kdovíjak nepředvídatelnou zápletkou, ale vyvážit tenhle nedostatek se jim daří povedeným střihem, neotřelým scénářem, dobrým hudebním podkreslením, a to i scén, u nichž platívá naprosto jiný hudebně-žánrový úzus, a nakonec i příměsí jisté bizarnosti, ústící často v kromobyčejný vtip. Naopak v momentech, kdy Zombie chce, dokáže divákovi řádně zrychlit tep, pročež jeho vyvržencům dávám 80%. Tutti-fuckin-fruity!

Další setkání s Martinem a další tak trochu zklamání. Jakoby po prvním Martinově giallu nastalo dusivé bezvětří a závan čerstvé tvůrčí magie, který by namlsaného diváka znovu oblažil, zůstával daleko za obzorem. Ačkoli se pan režisér v úvodních titulkách "přiznává" k inspiraci Poem, daleko patrnější je tu inspirace sebou samým (třeba samotný název, kdo viděl Signoru W., ví). Zprvu zamýšlené nízké hodnocení však dávat nebudu, patřilo by samotnému Martinovi, nikoli Tuo vizio... Tedy 70 %

Po zhlédnutí Lo Strano vizio della Signora Wardh se zdálo, že koktejl jménem Martino jen tak z ruky nedám a že z toho minimálně bude láska na několik dalších filmů. S přibývajícími minutami Tutti i colori del buio mi ale čím dál tím víc ten pocit prvního opojení hořkl na patře. Stejné herce ještě překousnu, ale stejný hlavní motiv pracující s konfliktem přeludu a reality mi už přišel poněkud ohraný. Kdyby mi někdo řekl, že se jedná vlastně o jakýsi Martinův seriál o příhodách nervově labilní Fenech, jež padne do osidel tu BDSM a ondy zas černé magie, nebylo by těžké uvěřit. Nevidět předtím Signoru Wardh, asi tu teď pěji chvalozpěvy, takhle musím s hvězdami dolů. 65 %

Z počátku se L'étrange couleur des larmes de ton corps ještě tváří, že pod pojmem "děj" nerozumí jen zbloudilý náznak akce ověnčený řetězcem detailních záběrů na oční bulvu, odhalenou bradavku, břitvu, znovu bulvu, secesní divoženku, postel, vlasy a rozšklebené hlavy, připomínající ženský klín. Dvojice Cattet - Forzani si bezpochyby v zacyklené nedějovosti doslova libuje, což se dá nějak překousnout u jejich kraťasů (které jsou mimochodem s tímto snímkem jako vejce vejci), ale u skoro dvouhodinového záznamu barevných očí je to prostě k uzoufání nudné. 20%