baronGrga

Halloween 2 (2009) je takovou malou zdravicí Ricku Rosenthalovi, velkým mrknutím Roba Zombieho směrem k ortodoxním fanouškům původních "háček" a jablkem sváru napříč celým hororovým diváctvem. Konzervativní halloweenáři mohou Zombiemu spílat, že z Laurie udělal uječenou megeru, z Loomise vypočítavého mamonáře a z Michaela emočně labilního psance, váguse a vometáka v jedné osobě. Sněhové vločky a jednorožci zas namíchnou kohokoli, kdo se při sledování hororu nepotřebuje dojímat. Lehké fantastično nepotěší exploitační fandy, exploitační maso nepotěší zastánce nesplatterového hororu. Odpůrci Zombieho stylu jako takového se všemi jeho zpomalenými záběry, vulgarismy, buranstvím, oblíbenými herci a podivným smyslem pro humor přijdou během jeho Halloweenu o několik vlasů. A všem těm, kteří čekali horor o Michaelu Myersovi, zůstane ještě pár chvil po závěrečných titulcích zdvižené obočí a několik významných otazníků levitujících nad hlavou. Osobně v tomto Halloweenu nevidím dobrý horor, natož dobrý horor o Michaelu Myersovi. 30% A mé pořadí: H1, H20, H2, H6, H1(2007), H5, H4, H2(2009), H8.

Přispěvatelé do halloweenské série by se dali obecně rozdělit na dvě skupiny podle toho, jakou cestu zvolili ve snaze vytvořit zase tak dobrý příběh, se kterým přišel v roce 1978 Carpenter. Někteří se rozhodli držet se ukázněně konceptu minimalisticky pojatého monstra v kombinéze a měnit jen příběhy, kterými prochází. Jiní vytvořili příběh, kde už nejde jen o to, co Michael dělá, ale i proč to dělá. A pak přišel Rob Zombie, který naopak takřka nakopíroval pasáže z původního Halloweenu (včetně kamarádky posedlé slovem "totally", stejných záběrů i původního "as a matter of fact,...it was"), laškovně je změnil tam, kde si byl jist, že znalce originálu překvapí (namátkou malý Michael v masce velkého Michaela či právě scéna, kde se Laurie ptá na boogeymana) a doplnil je o příběh zaměřený na Michaelovo dětství, vysvětlující, zase jinak než autor H6, Michaelovu motivaci. Někomu tenhle remake může sednout, ať už právě snahou o zlogičtění Michaelova počínání, nebo typickým Zombieho rukopisem, který se vyžívá ve svérázně buranských postavách, sexuálních aktech i explicitní řezničině. Kdo měl ale raději toho prázdného Michaela, v němž podle Loomise není nic lidského, může tuhle Zombieho verzi, věnovanou bezmála z poloviny právě Michaelovu nitru a emocím, vnímat s nelibostí. Stejně tak milovníkovi původní verze srdce zalká, když namísto charismatické a duchapřítomné Curtisové dostane nesympatickou a hysterickou Scout Taylor-Compton. Nic proti pokusům o inovaci, mně tenhle Halloween nesedl. 55%

Rick Rosenthal, autor H2, si diváky rozezlí hned zkraje svého nového počinu tím, že nevybíravě zatočí s ikonou halloweenské ságy J. L. Curtis. Další podpásovku Rosenthal zasadí při vysvětlování Michaelova vzkříšení. Přestože i předešlé díly sváděly lítý boj s problémem, kterak vymyslet co nejméně do nebe volající zdůvodnění Michaelova comebacku (a stejně nezvítězily), dekapitace z H20 se do našich myslí vryla jako finální zúčtování a důstojný závěr celé série, jehož zpochybněním se Resurrection připodobnilo v tomto velkolepém pohřbu k hráči na rumbakouli. Rozčarování přichází i během filmu, kdy se ukazuje, že po šesti čistě hororových dílech se Resurekce rozhodla jít cestou klikatou, křižující jak žánr hororu, tak žánr komedie. Ne že by komediální ladění hororových sequelů bylo překvapením, ale Michael Myers a fórky je spojením přímo dadaistickým. Posledním hřebíkem do Rosenthalovy rakve je bohužel celé vyznění Halloweenu, připomínající spíše opelichaného hranostaje, nepovedenou repliku, smutnou parodii, bez špetky napětí a hrůzy. 25%

Dvacet let od prvního Halloweenu, po třech více či méně nepovedených pokračováních, přichází Halloween H20 a dokazuje, že nedostižnost Halloweenu (1978) nemusí nutně znamenat pitomý sequel. Za úspěchem H20 stojí jednak dějová návaznost na H2, kde to ještě hororově vřelo, jednak perfektní hudba a jednak - především - návrat Jamie Lee Curtis. Curtisová má charisma, ať už jako dvacetiletá Laurie Strode, nebo jako čtyřicetiletá Keri Tate. A pro H20 připravila několik neskutečně silných scén, kterým vévodí ta takzvaná sekerková, kdy konečně malá ségra nachází odvahu, požární sekeru a jde si ztichlým nočním kampusem pro Michaela. Na H20 potěší i to, že neobsahuje příliš vaty a přechází od jedné obsahově nadité scény k druhé, aniž by nudil, přestože o nečekaném vývoji se v H20 mluvit nedá. Dost chvalozpěvů, tenhle díl je zkrátka povedený a společně s H2 má na to sem tam dýchnout jedničce na zátylek. 80%

Po H4 (1988) a H5 (1989), které se rozhodly pokračovat ve vyprávění téhož příběhu, jen s dětskou hlavní hrdinkou (jako kdyby jim tajemný hlas našeptával: "a když nemáte Curtisovou, tak tam dejte Harrisovou, vono se to rýmuje") a s o poznání nižšími nároky na kvalitu, se Halloween 6 vydává jinou cestou, stavěnou na základech keltského rituálu Samhain, který byl naťuknutý v H2 (1981). Na jednu stranu to přineslo svěží vítr do stále víc a víc upadající série, kdy se příběh konečně odpoutal od Michaelovy neteře a vůbec přílišného lpění na stejném modelu vyprávění a místo toho zabrousil do temných vod okultismu, s patřičnou dávku obraznosti, kterou s sebou dávná tradice nočního rituálu nese. Na stranu druhou se však na tuhle novou cestu vplížili i podivínští přívrženci Thornova kultu, kteří příběhu víc škodí, než prospívají, a tak Halloween 6 balancuje mezi opravdu dobrým hororem, kde nechybí napětí ani slušný vizuální background, a tuctovou vyvražďovačkou, v níž se zamýšlené šokující finále povedlo stejně úspěšně, jako se v předešlých dílech povedlo hlavním hrdinům zlikvidovat pana Myerse. Jako samostatná jednotka by ode mě H6 dostalo 3 hvězdy. V rámci halloweenské série jako takové zaslouží o hvězdu víc. 65%

Malá Danielle Harris opět terorizuje jakýkoli lepší nápad svou osobitou dřevitostí, a tak není divu, že stejně jako Halloween 4 si i halloweenská pětka může nechat o lepším hodnocení leda zdát. Nápad napsat postavě, kterou ztvárňuje herecké poleno, do scénáře ztrátu řeči a nechat ji vyjadřovat se gesty a mimikou, možná zpočátku budilo v tvůrcích dojem, že je bitva vyhraná. Zkuste si ale posadit plaze na bicykl, řekněte mu, že šlapat nemusí a že bohatě postačí, když s tím kolem párkrát přejede tam a zpátky po visuté hrazdě To prostě nevyjde. Z příběhů haddonfieldského revíru je tento společně se čtyřkou z těch marnějších, hůře už to zvládl jen Zombie ve své dvojce a Rosenthal v Resurrection. 35%

Halloween 4 stejně jako Halloween 5 staví do první bojové linie Jamie, dceru Laurie Strode, což se ukázalo jako tah hodný Trójanů vtáhnuvších si obří dřevěnou kobylu za městské brány. Malá Harrisová snad zaujala svým hodňáckým lookem, avšak herecky stáhla oba díly natolik ke dnu, že už jim nepomohl ani čím dál senilnější Loomis, ani pár celkem napínavých scén. Michael navíc namísto své strašimasky nosí ve čtyřce cosi, co opižlanými otvory na oči a lihovkou načmáranými obloučky místo obočí připomíná výkres z pracovní výchovy na téma moje ruská korespondentka. Na žebříčku myersovských Halloweenů (tj. kromě H3) za sebou čtyřka a pětka nechávají už jen Halloween II (2009) a Halloween: Resurrection (2002). 35%

Haddonfieldská estráda pokračuje a v porovnání s Halloweenem (1978) malinko ubírá na intenzitě, i když v něčem svého předchůdce když ne trumfuje, tak alespoň dohání. Rick Rosenthal se snaží zachovat Michaelovy aranžérské ambice i odpor k unylé konformitě, a tak se i v Halloweenu 2 lze setkat s rozmanitou přehlídkou mordů i jejich následnou neotřelou instalací. Velmi povedené jsou pak scény, kdy (opět skvělá) Laurie uniká rozvážně kráčejícímu Michaelovi a vždy jen tak tak stačí otevřít dveře/přivolat výtah/proklouznout oknem atd. Drobným mínusem je snad až příliš mnoho postav, k nimž pořádně nejde nějak blíže přilnout, natož se strachovat o jejich celistvost. I tak se ale halloweenská dvojka společně s Halloweenem H20 v rámci celé série drží hrdě i zaslouženě v těsném závěsu za jedničkou a skóruje na 80%.

Jednoznačný favorit haddonfieldské (resp. summerglenské) série i celého slasherového subžánru. Carpenter přichází s minimalistickým zabijákem, který nejen že nemluví, takřka nechodí, a když, tak pomalou mechanickou chůzí, ale je prost jakékoli emoce či myšlenky, ponechávaje si z člověčenství pouze jediné gesto v podobě mírného naklonění hlavy a samozřejmě chápavý palec, jímž pevně svírá obří nabroušenou kudlu. Na černý pás slasherového umu však Carpenter v Halloweenu dosáhl i díky geniálnímu hudebnímu tématu, které samo o sobě budí nepříjemné pocity, natož když doprovází horu ztuhlých svalů v šedomodré kombinéze razící si cestu ke své oběti. Škoda jen občasného Michaelova heknutí či svižnějšího pohybu, vzdalujících jej od koncepce mechanického zabijáka; napraveno v pokračováních.

Ředitelka domova seniorů usedne večer co večer k piánu a večer co večer pěje tutéž baladickou píseň na téma čas. To se podepíše na psychickém zdraví důchodců, kteří namísto obvyklých kratochvílí začnou štrikovat revoluci a jednou do měsíce rozpárají místní pečovatelku. La nuit de la mort svou úpěnlivou snahou vyždímat z přehrávajících dědečků a babiček hrůzyplné výkony připomíná spíše grotesku a jediné, co svědčí o tom, že to pan Delpard myslel opravdu vážně, je příšerná hudba, která měla patrně imitovat experimentální hudbu italského gialla. Připodobnění k o dva roky mladšímu australskému hororu, které učinil jeden nejmenovaný uživatel a tím mě přivedl k tomuto počinu, moje zklamání jen přiživuje. 40%