baronGrga

Vesmírná robinzonáda Martian, aneb Matt Damon už zase potřebuje zachránit, je rozhodně jiná než z poslední doby podobně laděná Gravity či dílčí příběh Interstellaru. Zatímco jiní kosmičtí zbloudilci a osamělci propadají trudomyslnosti a škarohlídství, Mark Watney si pustí disko a zahájí kariéru humorného vlogera. Martian je tak spíše než temnou sci-fi o trudném životě kosmonauta za oběžnou drahou Země sofistikovanější vesmírnou verzí Sám doma, která sice nenudí ani na minutu, ale víc jak pod skafandr se divákovi natěšenému na Ridleyho Scotta nedostane. 65 %

Interstellar je stejně monumentální jako prostor, v němž se odehrává, ale bohužel i stejně nesrozumitelný a nekonečně dlouhý. Divák aby tak usedal k filmu nejen s dostatečnými zásobami bezsněťové pražené kukuřice, ale taky s učebnicí astrofyziky pro pokročilé, jinak hrozí, že bude pouze sledovat dechberoucí obrázky a doufat, že přes veškerou snahu tvůrců o užitečné příklady z říše ústřic pochopí, co se děje, bez ohledu na to, co na to říká horizont události, gravitační singularita, nedej bože humorný robot. A aby toho nebylo málo, na závěr se mu dostane ubezpečení, že jej Nolanovi mají za naprostého primitiva, jelikož se s velkou pompou dozví poselství rovné tomu z večerníčku o Kubovi a Stázině, což v důsledku pohřbí veškeré zbylé nadšení z předapokalyptické Země, obřích vln či ledových planet. 65 %

Pořád se mi honí hlavou, co by asi řekla kapitánu Kirkovi, v jehož podání zněl "nekonečný vesmír" stejně lákavě jako "Bibione" v raných devadesátkách, v kosmu volně rotující a do neznámých koutů vesmíru unášená doktorka Stone. Už vím: I hate space! Gravity je dokonalý vesmírný survival. Jestli někdy budu bloudit mezi hvězdokupami, nechci slyšet burácející zvuky ticha Stevena Price, nechci se kámošit s hluchým sluchátkem a rozhodně nechci při každém příslibu záchrany života ověřovat platnost Murphyho zákonů, protože to by vážně bylo děsivé. Asi jako Gravity.

Již první minuty Arrival doženou diváka k tomu, že 1) bude řvát víc zlověstně levitující čočky! víc extraterestrických hlavonožců! a méně gravitace! a 2) pozře několik nehtů v trýznivé touze vědět, o co kráčí (k čemuž má Villeneuve vážně nadání). Zhruba v polovině se ale kdovíproč, jelikož i kruhy od kafe a možná taky vzkazy intergalaktických olihní mlčí, tahle svébytná, elegantní fikce změní ve velkohubou smyšleninu, obsahující všechna možná filmová klišé, od tlačení na emoce, přes superhrdinské manýry hlavní postavy, až po zlé Číňany a Rusy, což působí stejně podivně, jako kdyby se Vetřelec vprostřed filmu začal shánět po sluchátku s úmyslem "volat domů". Za tu nepovedenou druhou část si dává původně zamýšlená čtvrtá hvězda Departure. 65 %

V hlavní roli Sicaria se ocitá hraniční čára dvou zemí, v nichž pojem řád nabývá různých významů a jejichž předěl je podobně nehostinným místem jako ústa neúnavně žvýkajícího Joshe Brolina. Tentokráte však Villeneuvovo dílo připomíná švédský nábytkářský kousek stojící na poctivých nožkách. Pilíři celého filmu jsou dvě geniální několikaminutové akční scény, při nichž se stahy divákových srdečních komor zesynchronizují s tepajícími perkusemi, čtyři postupně se snižující tóny rozepnou plíce nepříjemnou závratí a zuřivě poskakující a náhle utichající smyčce zaúčinkují podobně jako ebonitová tyč na liščí ohon. Zbytek je ovšem jednorázová, ničím výjimečná výplň, která je na první pohled líbivá, ale více zhlédnutí za stejného účinku zkrátka nevydrží. 65 %

Druhé setkání s Villeneuvem je poněkud rozpačité. Zatímco Prisoners byli dějem napínaví, v Enemy se toho příliš nestane. Zatímco Prisoners byli nejednoduší, Enemy je zašmodrchané jako Jake Gyllenhaal v síti svého podvědomí. A zatímco Prisoners stačilo vidět jednou, abyste dostali chuť vidět je znova, Enemy si zoufale pustíte několikrát, abyste nakonec zjistili, že tohle už prostě víckrát vidět nechcete. Přesto Enemy doporučuji zhlédnout, už jen pro ten pocit, kdy se upínáte k závěru filmu v očekávání, že přinese nějaké šokující rozuzlení (když už je ten děj květnatý jak život průměrného učitele historie), a místo toho vás čeká /miniSPOILER/ dívka, která si dlouho neholila nohy. 60 %

Dvě a půl hodiny na film je dost. U Prisoners platí, že těch sto padesát minut je, snad až na prvních deset minut rozmělněného úvodu, víc než dost povedených. Úpěnlivá a přitom zoufalá snaha vymlátit (obrazná vyjádření stranou) z vysoce nesympatického jinocha, který nejen že podezřele mluví, ale i vypadá, doznání, snad může, společně s Gyllenhaalovým obsazením, evokovat Fincherova Zodiaca. Byla by však škoda, a to vůči oběma filmům, je podrobovat dalšímu srovnávání. Prisoners jsou jiní a je to dobře. Děj se větví díky dvojímu pátrání jednak ze strany detektiva a policie, jednak ze strany rodičů, a k cíli se tak divák dostává po několika cestách, které dohromady tvoří nesmírně napínavý a nejednoduchý thriller. Opravdu vynikající.

Hororově laděné VVitch, jehož podtitul by mohl znít 50 odstínů hnědi, zaujme zejména právě vizuální stránkou, která téměř celou stopáž ignoruje existenci veškerých ostatních barev, což umocňuje nejen tíživou atmosféru nehostinné krajiny novoanglických hvozdů, ale i rigiditu víry hlavních hrdinů zbavenou radostí a svodů světa. Když se pak mezi jednotlivé členy rodiny začne vkrádat paranoia a plíživě rozkládat vzájemnou důvěru, zatímco černý kozel vrhá stále více a více dramatické pohledy, začnete i zapomínat, že se tahle jízda plná náznaků, ponechávající dostatečný prostor vlastní fantazii i interpretaci, zpočátku a pak ještě na pár /barevných/ okamžiků tvářila spíš jako dospělá verze pohádky o chaloupce na muří nožce a svou názorností rušila ono příjemné kouzlo neznámého. Není se tak čemu divit, že závěr, který se opět uchýlil k přímé ukázce toho, co na smetáku brázdí hluboké lesy, vyzněl jako kydnutí hnoje do mešního kalichu, pročež dávám 65 %.

Vyprávění o štamgastech, kteří sedí pořád na té stejné židli, pijí to samé pití a vedou pořád ty samé řeči o tom, že jednou tomu bude jinak. Neurazí, ale tenhle příběh, který je esencí nijakosti, vyprchá z paměti dřív než bublinky z Buscemiho pivní sklenice. 65 %

J. J. Abrams si v The Force Awakens stanovil jasný cíl - přiblížit se co nejvíc původní trilogii a epizody I-III nechat daleko za sebou, ať již jde o skromné porce CGI, herce, jejichž um dalece převyšuje desetiletou či dvacetiletou reinkarnaci hřibu smrkového, nebo třeba ambice vnášet do vesmírného univerza humor skrz šišlavého koňohlemýždě.  Zásadním zdrojem kladných bodů tu jsou více či méně zřejmé odkazy na původní filmy. Z písku ční vraky AT-AT tanků či křižníků impéria, zaznívají tu oblíbené barové melodie i známé hlasy, stormtroopeři vedou stále stejné smalltalky, světelné meče už zase vězí ve sněhu, dojde na hološachové pomsty, drtičky odpadů, známé droidy, vedlejší postavy a hromady dalších. Pravdou je, že ve Force Awakens se na nostalgickou strunu nebrnká, ale usilovně se do ní řeže, Leia už odrostla princeznovské tóze i šmrncovním rajtkám a Hanovu kondičku odnesl sokol. A nakonec celá Epizoda VII vlastně silně připomíná Novou naději, a tak se taky může stát, že divákovi se závěrečnými titulky vytane na mysli nutkavá otázka, zda už je vážně konec, neb zjistí, že celý film vlastně jen nostalgicky plesá nad něčím, co už jednou (resp. mockrát) viděl.