baronGrga

Tron: Legacy je rozhodně jiné než Tron osmdesátkový. Nejvíc je to samozřejmě vidět na úrovni CGI, kdy v této oblasti pionýrský Tron působí dnes již vtipně, zatímco novodobá The Grid je se všemi disky, co už nepřipomínají svítící frisbíčko, nýbrž svítící aerobíčko, létajícími stroji, co nevypadají jako smontované dílky z Block Outu, a motorkami, co neumí pravoúhle zatáčet, uhlazená jako drdol digitální sirény. Přilehavá je i hudba Daft Punk, díky níž se několik pasáží filmu proměnilo v dlouhý, uhrančivý videoklip. Jenže to je vše. Ze dvou hodin je zhruba 35 minut opravdu vynikajících (první dvacetiminutovka v Síti a barová příhoda), a zbytek je nezáživné, prázdně upovídané a zpomalující melodrama o zenovém mistru, jeho synovi, jenž umí zamračený obličej a nebojí se ho použít, a jeho řidičce. Nejdelším hřebíkem do rakve nového Trona je ale fakt, že kromě jedničkových hlášek typu Greetings programs vlastně to nejzajímavější z původního filmu vymizelo. Oživlý počítačový systém se změnil v město, kde by Zelení omdleli z účtu za prosvícenou energii, kde většina obyvatelstva nezná nic pohodlnějšího než motorkářský outfit s praktickými reflexními proužky a kde nic moc nenasvědřčuje tomu, že jde o jedno velké moře jedniček a nul. 50 %

Dobrý nápad a dnes již pořádná nálož retra, které funguje co do míry legračnosti lépe než věčně šprýmující Jeff Bridges, to jsou jediná lákadla, kterými může Tron vábit k obrazovce. Svět živoucí počítačové sítě je sice originální, ale kromě toho, že není vždy snadné poznat, kterou postavu právě sledujeme, neboť v helmě a kontrastním černobílém provedení vypadají všechny jako klony Fridy Kahlo, se Tron hemží dějovými přemety, dialogy na úrovni troglodytů a herci s poruchou mimického svalstva, jejichž tváře dokáží zračit všeho všudy pět emocí (a co je nad rámec, to vypadá věru divně, viz scéna dvou mužských postav, kdy to vážně, ale vážně vypadá, že přijde milostný akt, přitom ve skutečnosti jeden právě digitálně zmírá). Tři hvězdy tady neznamenají průměrnost, ale průměr z hvězd za nápad a za provedení.

Po téměř 20 letech od prvního found footage se Blair Witch Project stává skutečným průkopníkem tohoto subžánru a činí tak natolik dobře, že nezbývá, než mu dát takové hodnocení, o jakém si v době, kdy jej šlo prvně spatřit, mohl čerstvý držitel občanky leda nechat zdát. Blair Witch Project je navíc skvělý v tom, že kromě toho, že je to povedený(!) horor o bloudění po lese, je také skoupý na jednoznačnou odpověď na to, co vlastně kamery trojice filmařů zachytily. Tím se jednak vyvaroval okamžiku trapnosti, kdy by mělo dojít na košťata a bradavice (promiň Argento, Bavo, Eggersi a jiní), jednak ponechal prostor divákovi, aby si tenhle ryze jednoduchý příběh interpretoval po svém (ať už v duchu kouzel a čárů, Deliverance nebo třeba Long Weekend).

Hujer jurské série Jurassic World se úpěnlivě pokouší vlichotit se fanouškům všudypřítomnými odkazy na jedničku, ovšem přes veškerou snahu se celkovým dojmem blíží spíše Ztracenému světu. Za raptoří ocas přitažené akční scény a těžkopádné úvahy o střetu civilizovaného lidstva se zvířecí říší již nenechávají prostor pro hororovou stránku ještěří revoluce, a tak jediné strachy, které divák zakusí, jsou ty, jak dlouho ještě bude muset sledovat dvojici hlavních hrdinů, kteří jsou jen o trochu sympatičtější než ptakoještěr usilující o společný tandemový let. 55 %

Jurský park 3 je v rámci celé jurské ságy takovou klasickou dvojkou. Sice nedosahuje kvalit jedničky, zato všechny ostatní sequely, včetně dvojky oficiální, nechává za sebou. Po vzoru jedničky se celkem obstojně snaží dosáhnout oné skoro až nepochopitelné kadence, s jakou jedna šlamastika následuje další, a i tady je divákovi nabídnut jednoduchý příběh, který funguje dobře sám o sobě bez zbytečného nášupu okázalé nebo za vlasy přitažené akce. Bohužel tam, kde před osmi lety Jurský park nepotřeboval takřka jediného dinosaura, aby divák trnul napětím, trojka nepohne ani větévkou (což naopak Ztracený svět místy zvládl). I tady se ale dočkáme vyloženě povedených scén (raptoři ve zkumavkách, voliéra, vyzvánění mobilu), které společně s lehce žánrově parodickými momentkami tvoří pěkný celek za 75 %.

Ztracený svět staví zejména na ukazování velkých zubatých ještěřích hlav, na hlubokých Goldblumových očích a padajících a někdy též hořících vehiklech. Jako by Spielberg došel k názoru, který později pronese jedna z hlavních postav Jurského světa, totiž že dinosauři už nikoho neohromí a že k uspokojení zákazníka je třeba přidat na velikosti, hlasitosti a počtu zubů. A tak se také stalo, Ztracený svět se dinosaury přímo hemží, do toho však navrch vybuchují auta, tříští se skla a studnice moudrosti v podobě člena ještěří PETY a plešatého lovce s vadou řeči tu apelují na úctu k přirodě. Ne že by jedničkové důmyslné strašení pomocí náznaků úplně vymizelo, větší prostor tu ale dostávají vrtochy krvelačných bestií, a tak i uvěřitelnost příběhu, jíž se mohla pyšnit jednička, tu vzaly /nejen/ sandiegské vody. Jako akční film s dinosaury dobré, jako pokračování Jurassic park zklamání. 65 % za celý film, 70 % za prvních 100 minut.

Proč Jurský park funguje i po více než dvaceti letech? Protože Spielberg se nezachoval jako principál, co dostrká klec s dinosaurem doprostřed manéže, praví "hele dinosaurus" a zase odkráčí, spoléhaje na to, že to postačí k uspokojivému dvouhodinovému představení. A tak vznikl film s tak akorát jednoduchým příběhem, zato ale s obdivuhodným spádem a na dřeň vypiplaným napětím, o jehož nezapomenutelné scény se nepostarali jen ještěři, ale např. i vibrující hladina ve sklenici s vodou, houpající se konec kozího provázku, zamlžené okénko kuchyňských lítaček, drnčící bzučák elektrických ohradníků nebo třeba jen klepající se želé.

Je libo trocha laskavého brainwashingu? Tak to je nejvyšší čas pustit si Shutter Island a pak už jen zírat, jak mydlinky pomalu zaplavují nejen Prokletý ostrov, ale i váš obývák. Scorsese si totiž pohrává nejen s DiCapriem, ale i s divákem, a je to chytré, nesnadné a počet interpretací tu s každou další neviditelnou sklenkou vody, pozpátku putujícím cigaretovým kouřem nebo jen zdánlivě nepodstatnou replikou roste geometrickou řadou. Proto je tak veliká škoda, že se tenhle inteligentní thriller, který by s prstem v nose dosáhl na pětihvězdové hodnocení, rozhodl se vším tím artově létajícím svinstvem zabodovat i ve vizuálu, což v důsledku působí spíš jako laciný trik, jak se za každou cenu zalíbit. Kvůli tomu 65 % A jedno PS pro všechny mudrlanty, kteří tu mrmlají něco o prokouknutelné pointě: necítíte mydlinky?

Dívat se na Mystic River je jako pustit si jeden z těch dokumentárních filmů na Animal Planet, v němž raněná antilopa klopýtá savanou, a vy naprosto přesně víte, že se blíží její konec, a celý dokument trnete se sevřeným srdcem, připraveným pro tu němou tvář zaplakat, kdy to přijde. Navíc tu máme stádo, které antilopu zavrhlo, hladového lva, jehož touhu antilopu sežrat vlastně taky chápete, a rangera, který tomu všemu má snad šanci zabránit, ale možná nemá dost rychlý džíp. Přidejme hudební téma nesoucí se celým dílem, které notně připomíná hudbu pohřební, převeďme to do lidských rozměrů a máme tu silný, temný a znepokojivý thriller, který nechává ostatní adaptace Lehanových knih daleko za sebou.

Gone baby gone, nepředvídatelný, ale přitom divácky nenáročný krimi thriller s morálním přesahem, jenž poukazuje na tvrdý chleba pracovnic OSPODu, se v úvodu pouští do učeného diskurzu o vlivu toho, čím jsme obklopeni, na to, kdo jsme. To, v čem žijí hrdinové Gone baby gone, se Affleckovi podařilo přiblížit tak, že tahle bostonská čtvrť pro nižší střední vrstvu, jejíž takřka hédonické savoir vivre spočívá ve vysedávání na bíle natřených verandách, lakování nehtů, rapování, grilování masa a nastavování kůže tatérským a jiným jehlám, jakkoli působí spíše jak z dalekého Jihu, má zkrátka šmrnc. Až na dvě výjimky. A těmi jsou naneštěstí dvě hlavní postavy, resp. jedna hlavní postava a její lidská čivava (více se toho od Michelle Monaghan po většinu filmu nedočkáme). Casey Affleck a jeho detektivní družka vypadají jako kluk z reklamy na kopačky a studentka veteriny a na rozdíl od vynikající Amy Ryan jsou tihle dva stejně věrohodní jako charismatičtí. I to mimo jiné posouvá Gone baby gone v rámci lehanovské trojky Mystic river/Gone baby gone/Shutter Island na druhou příčku za mnohem lepší Mystic River. 70 %