baronGrga

Dosavadní bilance Mijazakiho od nejslabšího k nejlepšímu: Doručovací služba čarodějky Kiki = jednoznačně dětské a nejslabší. Můj soused Totoro, Ponyo = dětské, ale originální. Zámek v oblacích = na pomezí filmu pro děti a dospělé, dějově silně západně laděné, místy až plytké. Cesta do fantazie = na pomezí dětského a dospěláckého filmu, spolu s Naušikou nejlepší co do obrazivosti a fantasknosti. Mononoke, Naušika = jednoznačně nedětské a spolu s Cestou do fantazie dosud nejlepší.

Scénáristicky neotřelý, vizuálně vypiplaný a chytrý zároveň, to je Get Out, horor, který svou atmosférou, barvami, hudbou, ale zejména zpracováním a způsobem, jakým se snaží diváka přimět k urputnému skandování názvu filmu směrem k hlavnímu hrdinovi, připomíná horory přinejmenším o čtvrt století starší. Zatímco dnes každý druhý horor nabízí instantní strašení prostřednictvím vizuálu, Get Out pečlivě buduje bizarní atmosféru, v níž divní lidé divně mluví a ještě divněji se usmívají, jakoby dějištěm nebylo venkovské sídlo americké vyšší střední třídy, ale oživlé muzeum lobotomie, takže diváka v důsledku vyděsí i trocha malé noční atletiky. Ke konci se, pravda, i tento na moderní poměry soft horor uchýlí k obnaženým orgánům a poměrně brutální vendetě, vše ale zůstává delikátně skryto mimo záběr, což může potěšit i tu část obecenstva, která jinak horory právě kvůli podobným obskurnostem nevyhledává. Naopak smutným mínusem filmu se stává rozkrytí celého komplotu, kdy vysvětlení pasuje na veškerý předešlý děj jako jelení záď na čajový šálek. 80 %

Dobrou zprávou na úvod je, že s Argentovou Suspirií má nová Suspiria společný jen název, tančení a zvrácené okultistky. Jmenovat se "Baader-Suspiriorum komplex", "Saxana v Berlíně" nebo třeba "Zločin a trest podle Guadagnina", vyšlo by to zhruba nastejno, protože tenhle příběh o Matce slz, holocaustu, RAF, mateřství a možná ještě několika dalších, v hororovém žánru ne tak docela vítaných psychologických témat, je naprosto svébytný film, který se rozhodl jít svou vlastní cestou. Kdo se těší na uhrančivý, vizuálně i hudebně extatický a tíživou atmosférou prosáklý horor z taneční školy, kterému 40leté zrání může dodat kvalit vpravdě nedozírných, ten bude na 40 % zmaten a na 60 % zklamán. Nová Suspiria sice originál s přehledem válcuje tam, kde herecky a děsivostí čarodějného vzezření brousil parkety. Stejně tak i skromné baletní padedé ve srovnání s choreograficky vypilovanými tanečními scénami hravě uvízne v Guadagninově kapse. Ve všech ostatních, pro hororový žánr podstatných ohledech ale tenhle remake znatelně klopýtá a nezachrání jej ani názorná ukázka poctivého "breakdance", ani sekvence ekl-scén v duchu cinema of the unsettling, a dokonce ani nahé ženské dvojče Butterball Cenobita v roli Heleny Markos. 50 %

Nápad dobrý, chtělo by se říct. Jenže udělat dobrý thriller o slepém superseniorovi, na nějž neplatí ani chloroformové výpary, ani ocelová lanka, a který ze všeho nejraději opakovaně zmrtvýchvstává, to je úkol vpravě delikátní. A přimotají-li se k tomu tři trulanti, jimž ze samého zadržování dechu zadrhává patrně též okysličování mozku a kteří dokáží budit sympatie podobně jako unikat před hněvem strašlivé bílé hůlky, dostáváme se za hranici proveditelnosti. Myšlence home-invasion-naruby tleskám, v této podobě ale zaslouží slabých 60 %.

Hororová jednohubka, ve které je všudypřítomné a všeobjímající ticho použito jako hlavní nástroj k budování napětí a které lze prominout i to, že se ke konci blíží počtem děr v logice regulérnímu řešetu. Hlavní premisa "Stay silent, stay alive" tlačí na co možná nejkoncentrovanější příběh, očištěný od dialogových i dějových vycpávek. Proto také Quiet Place plyne navzdory lenochodímu tempu jednotlivých postav příjemně svižně a nenudí zbytečnostmi. Kromě skvělých herců, kteří s přehledem zvládají přenést vše podstatné do gest a mimiky, má zásadní zásluhu na hodnocení i dunivá, silně znepokojivá hudba (připomínající místy Jóhannssonova Sicaria), která vám s bránicí provede to samé, co vysokofrekvenční řinčení s ušními bubínky mimozemského predátora. 80 %

Pro fanouška původní trilogie nastaly sladké časy. Ačkoli musel čekat dlouhých 33 let a přetrpět tři ďábelské prequely, skupina bojovníků za lepší přírůstky do galaktické ságy vedená Garethem Edwardsem přichází s Rogue One, který může zachránit upadající reputaci Star Wars a obnovit jejich skvělost v celé galaxii. Rogue one sice vypráví příběh, jehož konec si stačí přečíst v úvodních titulkách Nové naděje, přesto jde o naprosto svébytný film, který, na rozdíl od The Force Awakens, nabízí něco víc než jen nostalgické vzpomínání bez záchvěvu novátorství. I tady se samozřejmě najdou očividné narážky na původní epizody (zejména na IV,což je ovšem z části logické vzhledem k tomu, že popisuje události těsně předcházející), ty jsou ale spíše milým bonusem k jinak originálnímu ději, jenž nešetří napětím a jenž se v duchu původních epizod nebrání ani lehkému parodování. Kladné body získává i vynikající Felicity Jones v roli Jyn, jejíž postava je lidštější, opravdovější a o poznání sympatičtější než uměle superhrdinská a téměř stále zarputile se mračící Rey z nové trilogie. Naopak krokem vedle je bohužel oku nelahodící počítačový Peter Cushing a zbytečně komplikovaná, až rozumu odporující závěrečná akce povstalců na Scarifu, po níž si naštěstí lze spravit chuť strhujícím a navzdory všemu překvapivým finále. Celkově je Rogue one jako splněný sen fanouška starých Star Wars, v nějž už nedoufal, a zaslouží 90 %.

Nové IT je IN a in je horor přecpaný lekačkami atakujícími ušní bubínky v konjunkci s odpudivým vizuálem, od gejzírů tělních tekutin, přes odhalené tkáně až po nejrůznější hnilobné výstřednosti. Nenapadlo by mě, že budu někdy nostalgicky vzpomínat na devadesátkové It, ale po Muschiettiho adaptaci musím. Ty tam jsou pozvolna gradující scény zakončené děsivě znamenitým číslem švihlého klauna, jenž zve své oběti k návštěvě kanálu. Ta tam je dokonce i myšlenka přátelství, které dokáže zahnat neexistující běsy, protože tady se hrdinové rozdělují při první možné příležitosti a přeludy se střílí jateční pistolí a mlátí baseballkami. Devadesátková verze byla špatně zahraná a mnohdy, hlavně v druhé části, i nesmírně hloupá. It 2017 je zahrané skvěle a po řemeslné stránce mu nelze nic moc vytknout, ale jako horor se opírá o ty nejlacinější prostředky ke strašení a ztrácí tak potenciál vystoupit z lepšího průměru k výšinám. 65 %

Bodrý kanalizační klaun, který rád leze dětem do sprchy či vypouští krvavé balonky v knihovně a prohýbá se u toho smíchy, drží tenhle televizní horor pohromadě, přičemž zbytek je nutné protrpět při pohledu na špatně hrající děti a ještě hůře hrající dospělé. It ještě v první, dětské části, dokáže místy diváka oslovit silou mystéria, které se, stejně jako balonky kdesi dole v kanalizačním potrubí, vznáší kolem postavy Pennywise. Když se však v druhé, dospělácké části, zosobněné strachy a noční můry dětí změní na jakési organizované zlo amerického maloměsta, klesne It kvalitativně přesně do míst klauního domečku. Hvězdy a procenta dávám pouze za první část, z druhé radím prokliklat si pouze Pennywiseova zjevení a nekazit si dojem hereckými prkny a zbytečnými členovci. 55 %

Po Prometheovi se ještě mohlo zdát, že předávka vetřelčí štafety ztroskotala na tom, že tu vlastně chyběl vetřelec, který by ji mohl nést. Po Covenant už ale není sporu o tom, že jakkoli je Gigerův xenomorf bez nadsázky nejděsivějším stvořením v historii filmu, mohl by jich být klidně celý šuplík, ale na dobrý film je to málo. Ridley Scott se tentokrát snaží nejen za pomoci legendárního monstra, ale i známých hlášek, rekvizit, scén, hudby, závěrečného "překvapení" a vlastně i žánrově vrátit k původnímu Vetřelci. Jenže zatímco V1, stejně jako jeho tři pokračování, děsil samotnou přítomností xenomorfa kdesi v šachtách vesmírných korábů či stanic, Covenant se stylizuje do moderního gore hororu založeného na lekačkách, brutalitě, agresivitě a žaludek převracejícím vizuálu. Místo hlavní hrdinky, která si ani tentokrát nedokázala urvat tolik divácké náklonnosti jako Ripley, na sebe zaslouženě strhávají pozornost spíše androidi Fassbenderovi. Covenant je lepší než Prometheus, bohužel starším Vetřelcům nesahá ani po drápky. 65 %

Prometheus stvořil člověka, pak pro něj ukradl bohům oheň a pak ho za trest po staletí oklovával orel. Ridley Scott stvořil vetřelce, pak mu udělal prequel a za trest bude stovky let oklováván fanoušky. Prometheus měl podobnou startovní pozici jako před víc jak třiceti lety Vetřelec. Výhodou mu bylo, že měl na své straně už zajištěnou natěšenou fanouškovskou základnu. Jasnou nevýhodou pak byla absence Ripleyové, což beze sporu a priori přitahovalo kverulanty a pochybovače. Jenže jakkoli se přímo nabízelo okopírovat osvědčené schéma, tedy 1. poslat lidi do jámy lvové 2. chvíli je trápit 3. po zbytek filmu je nechat pokoušet se za pomoci více či méně fungujícího plánu o záchranu života, což dvakrát vyústilo ve sci-fi horor a dvakrát ve strašidelnou akčí sci-fi, z Promethea se Scott rozhodl udělat mimozemskou, nesmírně zapletenou a zbytečně filozofující detektivku ve stylu Da Vinci Code. Místo jednoduchého děje, který ve všech předchozích dílech fungoval víc než dobře, tu tedy nyní máme složitý příběh o všemohoucím černém bahně, které rozkládá DNA, ale umí i zákeřné hadice, a když to jde dobře, střihne si i obřího hlavonožce. To vše absolutně bez efektu mrazení, částečně vinou přemíry pozornost odvádějících holografických a podobných výmyslů, částečně vinou naprosto nezajímavé hudby. Přidá-li se k tomu zklamání z hlavní hrdinky, která, ač dobře zahraná, nemůže coby extrovertní vědkyně a křesťanka v jednom strhnout sympatie diváka, navyklého emočně skromné Ripleyové, stává se z Promethea film, který jako první z celé série nejen že nastavenou laťku neudržel, ale srazil jí tak neobratně, že i nejskalnějšímu fanouškovi zůstala v puse hořká pachuť jak po talíři játrové polévky. 60 %