baronGrga

Kdyby někdo prohledal Andorovy kapsy, našel by v nich pohodlně zastrkané všechny filmy i seriály, které kdy kdo natočil od původní trilogie (ano, i Mandaloriana). Tohle obrovské překvapení, které snad už nikdo nečekal, nesklízí ovace jen proto, že není jako většina toho, co dosud v rámci Disneyho vzniklo. Andor konec konců ani netouží zapadnout do Star Wars koloritu: většina postav jsou lidé a na obvyklou dávku bizarních tvorů a droidů můžeme zapomenout, nehraje tu žádný jazz a není tu ani zrnko tatooinského písku, není tu snaha o nostalgické brnkání, nikdo se nesnaží hláškovat, místo světelných mečů sviští vzduchem cihly a nejrůznější kovové nářadí a místo Síly tu proudí na jedné straně teror totalitních praktik a na druhé pomalu se probouzející odboj. A je dost dobře možné, že pro tohle všechno a pro samotnou postavu Andora tak, jak ho vykreslil Rogue One, se málokomu do tohohle prequelu k prequelu bude chtít. Ale byla by to chyba. Andor je konečně inteligentní, dospělý, výborně zahraný, napsaný a zrežírovaný Star Wars příspěvek a nejvyšší hodnocení mu patří naprosto po právu a zaslouženě.

Seriál Obi-Wan Kenobi funguje jako taková Epizoda 3,5. Nejen že se časově strefuje zhruba do půli cesty mezi prequelovou a původní trilogií (10 let po Revenge of the Sith a 9 před New Hope), ale přivádí také zpět na scénu většinu klíčových postav obou trilogií. A to je zároveň i důvodem, proč tahle série nemohla přinést nic vyloženě nečekaného, co se týče možností a směrů, jak a kam se mohly jednotlivé postavy posunout. Východiska i cíle jejich osudů už byly definovány prequely či událostmi původní trilogie. I tak se na tomto ohraničeném manévrovacím poli podařilo vytvořit příběh, který je v dobrém slova smyslu jednoduchý, který ale zároveň nabízí dostatek času a prostoru hlavním hrdinům a jejich motivacím (na rozdíl třeba od Mandaloriana 1) a který navíc obě trilogie celkem přirozeně propojuje. Do půlky druhého dílu to dokonce vypadá, že je tu opravdu zaděláno na něco mimořádného. V Kenobiho nabídce nalezneme něco starého i něco neokoukaného, herecky výbornou záporačku i přesvědčivého Obi-Wana, který se v roli starostlivého pečovatele zaryje do srdcí mnohonásobně více než coby generátor rádoby vtipných hlášek z pozice káravého mentora, a hlavně vizi, která je na nejlepší cestě se naplnit. O to víc zamrzí, když se s dějem po druhém dílu začnou dít podivné věci, od křiklavě nepravděpodobných úspěchů kladných hrdinů, přes různé zvraty způsobené nečekanou a často nelogickou změnou něčích plánů či postojů, až po vyložené přemety z ranku záhadné přemisťování nebo neobjasněná zmrtvýchvstání. Nepotěší ani to, když je až příliš pozornosti plýtváno na ryze epizodní postavy nebo když se Leie dává více prostoru, než dokáže sama utáhnout. O neschopnosti obejít se bez roztomilých mazlíčků už ani nemluvím. Přitom by stačilo soustředit se více na Kenobiho a extravagantní padouchy a naopak o mnoho méně na postavy, které mají zhruba stejnou šanci přilnout k srdci jako otravný létavý droid, a bylo by to přinejmenším velmi příjemné překvapení po skoro-všech dosavadních Disney spíše-zklamáních. 70 %

Lehce zestárlý (i když teoreticky jen o 5 let starší) muž se zuby zářícími víc než mandalorská helma a slabostí pro lázeňské procedury se jal vyprávět svůj příběh a notně to připomíná vyprávění starce zastihnutého počínající senilitou. Příběh skáče od současnosti do minulosti, zabíhá do nadbytečných detailů a neatraktivních příhod, nebo naopak šroubuje některé historky za hranici uvěřitelnosti, přihazuje další a další postavy, z nichž ani jedna nemá mnoho šancí vyvolat u diváka významnější sympatie, případně odbíhá k úplně jiným vyprávěním o úplně jiném hrdinovi, aniž by se obtěžoval s budováním alespoň malého rozviklaného oslího můstku. Jako by nic se tu objevují a zase mizí postavy z původní trilogie, pro pamětníky přijde king kong v rancoří kůži a  mládež má zase patrně zaujmout dělnická omladina jezdící na nablýskaných speeder vespách, která jakoby vypadla z úplně jiného žánru. Potíž je ale i v samotném hlavním hrdinovi, jehož "hrdinství" skoro pokaždé končí dříve, než pořádně stačí začít, neboť prakticky každý jeho střet s padouchy nakonec vyřeší jeho mnohem schopnější nohsled, zatímco on končí ve vaně se šnorchlem, a který ani ve zbytku času, který na plátně má, nedokáže výrazněji zazářit vzhledem k tomu, že jej sledujeme převážně v pozici úředníka řešícího audience, oficiální návštěvy a vysoké ceny vody. Bez znalosti Mandaloriana bude navíc divák patrně podiven, když se do děje připlete zcela neznámá postava v luxusnějším provedení Fettovy uniformy s mikroverzí Yody v podpaždí, ale ve srovnání se vším ostatním je už tohle nejspíš malichernost. Přitom kdyby se hlavním tématem seriálu stala jedna z těch linek, které se povedly (a že tam přece jen jsou), Fettovi by se přenechala vedlejší role, v níž by udělal mnohem větší parádu, a celý příběh by měl jeden vybraný směr, kterým by se ubíral, bylo by z toho celkem povedené star wars rozptýlení. Takhle bohužel nejde o Boba Fettovi říct víc, než že se jedná o zmatený vesmírný buřtguláš, který neví, co chce vyprávět, a ani se to nijak nesnaží zastírat. 55 %

Scénáristicky zoufale rozčepýřený seriál. Z hlavního děje tu trčí na všechny možné strany dílčí, nijak nedotažené příběhy, které nemají žádný přínos a působí dojmem, že se tu ocitly proto, že nikdo pořádně nevěděl, kam by měla 3. série směřovat a proč. Přitom právě jedna z těch slepých dějových kolejí (19) měla potenciál vyslat hlavní příběh dál než jen do bezpečných mělkých vod, v nichž se jinak neobratně plácá, a s klidným srdcem vyšoupnout např. neustále se odněkud vynořujícího, kdovíproč resuscitovaného droida, vzpomínkové vize baby Yody nebo třeba úplně zbytečné kapitoly ze života Mandalorianů, které tam jsou snad jen proto, abychom si s nimi mohli prosvištět jejich univerzální this-is-the-way odpověď na všechny strasti světa. V neposlední řadě pak nutno dodat, že série navazuje na události z The Book of Boba Fett, a pro ty, kdo Bobu Fetta zatím neviděli, je tak na několika místech poměrně nejasná.

Pro první čtyři díly v podstatě platí, co u první série. Více méně samostatně fungující epizody se potýkají s celou řadou nedomrlostí, od předvídatelnosti, přes neschopnost vtáhnout do děje a fandit jednorázovým postavám, až po absenci jakéhokoli napětí. Celé to neskutečně táhne postava Mandaloriana, který se pro mě osobně stává zatím jednou z nejoblíbenějších a nejsympatičtějších postav celého hvězdného universa. Velkým překvapením je naopak druhá půlka série (5.-8.), která konečně nachází svůj rytmus, přichází s originálním dějem, který je postupně rozvíjen napříč jednotlivými díly, a která spolehlivě předčí i první sérii svou přirozenou celistvostí a jasně rozpoznatelným záměrem, co chce vyprávět.  Být po mém, mohla by druhá série mít klidně jen tyhle čtyři díly a byla by za plný počet hvězdiček.

Trvalo to, ale konečně někomu došlo, že dobrý filmový zážitek z předaleké galaxie nemusí nutně brakovat původní trilogii. A tvůrci Mandaloriana přesně tohle pochopili. Vedle osamělého pistolníka ve zbroji nekonečných možností a s hlasem klidným tak, že by mohl zaskakovat za Ovčí babičku, nám směle představují další naprosto neznámé postavy, kladné i záporné, a dokonce ani nejvzdálenější strýc z druhého Skywalkerova kolene, který by pronesl nějakou tu nečekanou I-have-a-bad-feeling hlášku, nedostane v Mandalorianovi prostor (Jawy a další tatooinské celebrity beru jako neškodné pomrkávačky). A byl by z toho opravdu skvělý sci-fi western se vším, co od tohoto žánru očekáváte, od hlavního klaďase, který by v miss sympatie ukradl korunku snad i Clintu Eastwoodovi, přes rozličné padouchy, až po geniální, přesně padnoucí hudbu, kdyby nebylo 1) nutkavé potřeby procpat mezi bandity z okraje společnosti tvora atakujícího svou roztomilostí level košík-plný-koťátek  2) všudypřítomných scénáristických amputací. Co se týče baby Yody, pravdou je, že Star Wars vždycky nějakou tu roztomilou/dětinskou postavu obsahovaly, ať již jde o R2, ewoky, modrého slona-pianistu, Jar-Jara apod. (o disneyovských pokračováních ani nemluvě). A tak si nejspíš někdo řekl, že když měl Luke svého R2, proč by Mandaloriana nemohlo doprovázet na jeho cestách něžně kvikající zelené batole s šedým chmýřím na šošolce. Za mě bizár a laciná ždímačka na emoce, ale baby Yoda nakonec není hlavní důvod, proč si ode mne seriál nevysloužil více hvězd. Mandalorian se skládá z mixu epizod, z nichž některé sledují jakýsi "hlavní" děj, zatímco ostatní do příběhu nijak zásadně nevstupují a jsou spíše takovou přehlídkou Mandových příhod ze života. A nebylo by to nutně špatně, kdyby každá z epizod měla svůj přirozený začátek, vývoj i konec přizpůsobený stopáži jednoho dílu. To se ale podařilo jen u dvou epizod z osmi, přičemž zbytek nabízí příběhy, u nichž od začátku víte, jak dopadnou (příkladem za všechny budiž epizoda Sanctuary aka 7 samurajů in 30 minutes), které byly ořezány na nezbytná torza a trpí zjednodušováním, urychlováním a těžkopádností. A pak už záleží jen na tom, jak moc vám postava lovce lidí a sólo otce přilnula k srdci a jestli vám stojí za to koukat na něj dál, nebo si říct "This is NOT the way" a vypnout obrazovku. Druhá série: tu. Třetí série: tu.

Konečně jsme se dočkali! Po Epizodě I a II se již zdálo nepravděpodobné, že by závěrečný díl trilogie dokázal nebýt dětinský / špatně zahraný / emočně podvyživený / špatnými dialogy a přepálenou snahou o vtipné hlášky zanesený / nepěkně vyhlížejícími zelenými plátny záplatovaný film, ale povedlo se! Přitom zpočátku to vypadá, že Revenge of the Sith přesně do těchto kategorií hladce zapadne. Nepřehledná úvodní vesmírná honička plná jakože vtipu a konec konců i celá zápletka s únosem kancléře a zabijáckým droidem na jednokolce zavání stejným zklamáním jako předchozí díly. Naštěstí zhruba po první třetině filmu se konečně začnou dít věci, na které jsme tak dlouho čekali. Proměna Anakina v Darth Vadera možná místy trochu škobrtá o Christensenovo přehrávání, ale s potřebným nadhledem je stejně přitažlivá, jako dobře promyšlená i zahraná postupná proměna Palpatina z obratného manipulátora v chladnokrevného diktátora. A když pak zazní legendární "Execute order 66", můžeme se už jen tetelit blahem a ždímat emoce při sledování začátku konce Republiky a demokracie. Co se moc nepovedlo, to jsou opět nejrůznější pokusy o napínavé duely, ať již jde o pochybné Palpatinovy šermířské dovednosti nebo nekonečné, digitálně děsivé a za vlasy přitažené závěrečné mečování na vulkanickém Mustafaru. Prominout musíme i dramatické "Noooooooo", které naprosto boří jinak velmi sugestivní scénu konečné proměny Skywalkera ve Vadera, ale i když je toho v Epizodě III k oprávněné kritice víc, celkově si Lucas zaslouží pochvalu a 70 %.

Po Skryté hrozbě jsme doufali, že se Lucas vzpamatuje a druhou epizodu udělá pokud možno úplně jinak. Klony útočí se naštěstí opravdu zbavují jedné z nejprotivnějších postav, žvatlavého Jar Jara, a namísto dětí cílí na young adult diváky. Tím ale výčet změn k lepšímu bohužel končí. Z malého Anakina se sice stal Anakin zletilý, ovšem jeho herecké kvality z něj dělají snad ještě méně sympatičtější postavu než v předchozí epizodě. Jeho vilné pohledy a bizarní promluvy směrem k Amidale budí neodbytný dojem, že se z mladého padawana stal psychopat a stalker, od něhož by mladá senátorka měla v normálním světě při nejbližší příležitosti utéct co možná nejdále. Což ovšem není případ Epizody II, kde se naopak Amidala do Anakina během lučních pikniků, večerů u hořícího krbu a projížděk na prasoklíštěti zamiluje, a na oltář jejich podivné romance padne podstatná stopáž filmu. Zbytek Epizody II pak vyplňují ultra-akční honičky plné explozí a implozí, přestřelky, lightsaberové šermovačky i gladiátorské souboje, pravidelně prokládané rozpravami Jediů sedících na polštářích. A i když to akčními scénami v druhé epizodě opravdu bují a překypuje, žádná z nich nemá potenciál zaujmout víc než Anakinovo pojednávání o rozmanitosti písku a vytrhnout tak diváka z nekonečné digitální nudy pro notně podceněné publikum. 50 %

"I have a bad feeling about this" aneb tomuhle se říká promarněná šance galaktických rozměrů. Po dlouhých 16 letech od Epizody VI přichází George Lucas s novou trilogií a bezkonkurenčně nejlepším příběhem, který mohl po původní trilogii přijít. Prequelové trilogii (Epizoda I-III), jakkoli tragicky dopadla, se totiž musí přiznat, že přišla s jasnou vizí, co chce vyprávět, což bohužel nelze ani zdaleka tvrdit o trilogii sequelové (Epizoda VII-IX). A stejně tak jí nelze upřít ani body za to, že se do vyprávění příběhu o konverzi jednoho z největších záporáků předaleké galaxie k temné straně Síly pustila s nadšením a novátorstvím, které naopak sequelům bolestně chybí (čest výjimkám!).  Bohužel Lucas povolal z bažin počítačově vytvořené Gungany, jejichž úkolem je otravně žvatlat, stoupat do exkrementů a nechat si prdět do obličeje od velbloudo-tapírů, do role Anakina obsadil z nepochopitelných důvodů desetiletého, herecky nepřesvědčivého Jakea Lloyda, který navíc vzhledem k pozdějšímu milostnému vzplanutí s podstatně starší Portman do celého dalšího dění vnesl notnou dávku obskurnosti, a k mlčenlivému čertovi (který za celý film pronese 3 věty) dosadil za temnou stranu síly daňové úředníky. To vše dohromady s hloupými dialogy a přemírou CGI, z nějž bolí oči, dělá bohužel ze Skryté hrozby nešťavnaté, notně pohádkově laděné zklamání za 50 %.

Halloween Ends působí dojmem, že tvůrci měli připravený závěr, ale nevěděli, čím vyplnit zbytek. Konec Halloween Kills naznačoval, že nadcházející trojka začne tam, kde dvojka skončila. Tedy u Laurie, která si právě ve sluchátku místo pozdravu své dcery vyslechla Michaelův dech, a opouští nemocnici s nožem v ruce, odhodlaná s Michaelem skoncovat, což je konec konců hlavním tématem celé dvojky. Najednou se však ve třetím díle ocitáme o 4 roky později, Laurie je jako vyměněná, žije v hezkém domě, peče dýňové koláče a píše paměti, zatímco Michael se vypařil a město, které tak moc prahlo po pomstě, si vystačí s vyléváním zloby na komkoli, kdo se nechá. Trojka tak namísto vyprávění o duu postav, na kterých Halloween vždycky stál (a když ne, tak to moc dobře nedopadlo), přináší příběh někoho úplně nového, komu Michael s Laurie dělají kompars, a spolu s ním i úplně nové ladění, které už vůbec neusiluje o podobnost s tím původně halloweenským. A tím definitivně rozděluje diváky na ty, kteří jsou ochotni tenhle zbrusu nový přístup skousnout a dát šanci filmu, který s Halloweenem nebude mít kromě chlapa s maskou a brutálních vražd nic moc společného (už ani halloweenská noc nehraje žádnou roli), a na ty, kteří tohle tvůrcům neodpustí a za to, že Michaela poslali vstříc Pennywiseovi a stařecké nemohoucnosti, budou trojku házet do odpadu. Za mě je Halloween Ends v podstatě dobrý thriller, který jako samostatná jednotka funguje obstojně (naopak ve vztahu k odvyprávěným dílům trilogie má spoustu děr a hluchých míst), ale znova už si ho nepustím. 60 %