baronGrga

Druhý díl It si dal za cíl být jiným. Kdo by však s nadějí očekával, že Andrés Muschietti udělal z pokračování kultovního hororu spíše než druhý kabinet žaludek obracejících kuriozit a hlasitých jump scares promyšlený horor, který se díky vyspělejším trikovým možnostem a o mnoho tříd lepším hercům, než jaké bylo schopné nabídnout devadesátkové It, zapíše zlatým písmem do historie hororu, bude zklamán. Dvojka chce, zjednodušeně řečeno, být méně děsivá a více zábavná. Méně hororových scén, méně mrtvolných nevábností, naopak velké množství klaunových inkarnací, které nejen že hrůzu nebudí, ale mnohdy působí až parodicky, a časté ředění dusné atmosféry scénkami a hláškami jako ze Scary Movie posouvají It 2 na žánrové pomezí mezi hororem a komedií. /O to více šokující jsou rovnou dvě scény, v nichž dochází ke konfrontaci Pennywise s dětskou (v obou případech na výsost roztomilou) vedlejší postavou./ Strašidelné tu tak zůstávají pouze scény s Pennywisem ve své klaunské podobě (který je coby klaun s démonickým makeupem sám o sobě děsivý, i když je pravda, že i tady se dá s nostalgií zavzpomínat na ztvárnění "It" Timem Currym: zatímco devadesátkové It je splašený klaun, který se stále chová jako klaun, jen místo smíchu rozdává pozvánky do smrtonosného kanálu, nové It je prostě JEN monstrum v klaunském kostýmu), a stopáž, která činí strašidelných 165 minut. Což je vlastně největší slabinou celého It. V hororech vždy platí, že největší hloupostí je rozdělit se. A to měl mít Muschietti na paměti, když přemýšlel o struktuře děje. Postavy se tu rozdělují dokonce několikrát za film a každá (ze šesti!) prožívá svůj vlastní mikropříběh, což film neskutečně natahuje a bohužel výrazně obírá o atraktivitu. Pochvalu naopak Muschietti zaslouží za téměř bezchybný casting. Dospělí nejen že hrají skvěle, ale pochytili i vše podstatné z povahy svých dětských protějšků tak, že ani u jednoho (snad až na jednu slabší výjimku) není pochyb, koho má představovat. Třešničkou na tom všem je, že většina z nich dokonce i podobně jako jejich dětské protějšky vypadá. (Nic z toho se naopak nedá říct o dospělácké části It z 1990). Druhý díl je rozhodně vyzrálejší než jednička, ani tentokrát však vinou rozvláčného vypravování i přespřílišného šaškování nezvládá opustit vody lepšího průměru. 65 %

Dvojice hlavních hrdinů s charismatem améby je zpět. Vypadají pořád stejně, jsou stále stejně nezajímaví a divákovi je stále stejně jedno, co se s nimi stane, protože nebudí sebemenší chuť se s nimi jakkoli ztotožnit. Dvojka Jurského světa se na rozdíl od jedničky již nesnaží svézt na oblibě původního Jurského parku. Nicméně ani zde se nelze ubránit pocitu, že sledujete něco, co už v jurské sérii proběhlo. Jako by si režisér Bayona, mimochodem autor úspěšného hororu a katastrofického filmu, který se zjevně rozhodl své dosavadní know how nechat tentokráte z nepochopitelných důvodů doma, usmyslel, že lze nepovšimnutě zrecyklovat námět z roku 1997 (tedy nechat vyjet tým žoldáků na vzdálený ostrov s úkolem odchytat pravěké příšery a převézt je za účelem indo-megalosauřího zisku na pevninskou Ameriku, přičemž celou akci řídí na pohled stejně drsný alfa lovec se stejným počtem vlasů jako tehdy Pete Postlethwaite) a očekávat přitom všem divácké nadšení. Neoriginální děj, v němž zeje tolik logických děr jak po kousanci prapříšery a který uvádí kromě již zmiňovaného dua prvoků nemálo zcela zbytečných postav, nenadchne ani samotnými dinosaury. Ilustrujícím příkladem budiž scéna jako vystřižená z Jurského parku. Hrdinové jedou autem a s údivem sledují procházejícího Brachiosaura. Zatímco v Jurském parku divák úžasem popadá dech spolu se Samem Neillem a Laurou Dern, ve Fallen Kingdom v takřka téže scéně žasne jen Daniella Pineda coby dinosauří veterinářka, která nikdy dinosaura neviděla. Vysvětlení však nespočívá v divácké otupělosti. Dinosauři jednoduše v nových zpracováních zevšedněli. Tytam jsou časy, kdy se decentně skrývali před okem kamery za palmovou haluzí a kdy pár vteřinami v záběru dokázali vypumpovat divákovi tep na maximum. Jejich exkluzivita se přístupem autorů Jurského světa (jedničky i dvojky) posunula na úroveň holuba a míra jejich výskytu na plátně beze zbytku naplňuje rčení, že méně je někdy – a tady zcela jistě – více. 60 %

Vklínit superpadoucha z kultovního komiksového filmu do dvouhodinového psychologického dramatu zní na první dobrou jako udělat akční thriller o Mikuláši Koperníkovi, nicméně Toddu Phillipsovi se vyplatilo zariskovat a v době uvedení filmu do kin v podstatě nebylo dne, aby se vás někdo nezeptal na Jokera. Těžko říct, zda by takový úspěch zaznamenalo "běžné" psychologické drama o frustracích bílého muže, jehož existenci společnost soustavně popírá, či ignoruje, byť zahrané se stejným zápalem a bravurou. A stejně těžké je i odhadnout, jak by příběhu o tom, kterak ze z outsidera společnosti stal geniální kriminální živel Gotham City, slušelo žánrově očekávatelnější zpracování. Ať tak, či tak, výsledkem Phillipsova experimentu je neskutečně sugestivní film, u něhož se divák nebude cítit vůbec dobře, a to nejen zásluhou na poslech velmi nepříjemného úpění smyčců, doprovázejícího scény klaunova sestupu na dno, vizuální stránky, jíž vévodí odpudivě vychrtlá postava hlavního (anti)hrdiny, často zhmožděná od ran a kopanců, ale zejména vystupováním samotného Jokera, který dovede v divákovi vzbudit současně odpor i lítost, touhu nevidět a neslyšet jej, ale zároveň jej utišit v jeho zoufalství, s jeho bizarním smíchem, který mu proti jeho vůli vyráží z hrdla jako zadrhnutý umíráček jeho důstojnosti. Joker je extrémně depresivní film, který v sobě nemá prakticky nic z komiksového světa, na který je výrazně nepříjemné se dívat, přesto je to film, který s přehledem a na dřeň splňuje vše, co si předsevzal. 80 %

Druhý režijní počin Jordana Peela opět na první pohled zaujme promyšleností na všech myslitelných frontách. Každá použitá barva jako by měla svůj přesně určený účel, každý tón jako by nemohl padnout jinam, než kam jej Peele spolu s Abelsem vtiskli, ať již jde o bizarní dětský sborový zpěv nahodilých slabik, běsnění smyčců nebo nepokojné břinkání exotických nástrojů. Us dává od začátku jasně najevo, že nepůjde o běžný home invasion horor, jehož děj se omezí na řádění krvelačných zabijáků a vyústění na závěrečný úlevný oddech přeživších. Stejně jako v Get Out se i tady na pozadí hororového příběhu dá vysledovat společenská kritika, tentokráte nikoli v otázce barvy kůže, ale sociálních vrstev, i tady se děj dotkne svazku duše s tělem, i tady se rýsuje poutavá zápletka, která si diváka postupně připravuje, znejišťuje jej stále podivnějšími a podezřelejšími situacemi, až jej nakonec dokáže vyděsit pohledem na nehybnou čtveřici za ruce se držících lidí. Násilných scén sice výrazně přibývá, i tady se ovšem vše odehrává mimo záběr a explicitní tu zůstávají pouze zvukové efekty (existuje-li něco jako audio-gore subžánr, pak jím Us rozhodně je). Během první hodiny tak divák dostává přesně to, co od Peela očekával. Atmosféra houstne tak, že by se dala nůžkami stříhat, divní lidé se divně usmívají, mluví nebo luskají prsty a ještě ke všemu vypadají na vlas stejně jako páni domácí. Plusové body lze Us přičíst i za scény inteligentně parodující hororový žánr zejména díky netradičně neheroické postavě otce rodiny i jeho ještě primitivnějšího protějšku v červených teplákách. Jenže nakonec i tady pointa bohužel sklouzává k nesmyslu, jehož velkolepost umocňuje i násilně našroubovaný a na předešlý děj nepasující závěrečný twist, který prostě napodruhé tak snadno Peelovi prominout nelze. 70 %

Režisér Solo: Star Wars Story Ron Howard neměl jednoduchý úkol. Nejenže se k režisérské sesli dostal až půl roku po začátku hlavního natáčení, musel ale také přijít na způsob, jak nesrazit laťku nasazenou až kamsi do výšin hyperprostoru prvním z hvězdných spin-offů Rogue One. Zatímco tvůrci Rogue One si z původní trilogie vypůjčili prolog a kolem něj vystavěli celý film plný převážně nových postav, tvůrci Sola si půjčují jednoho z původních hlavních hrdinů (a rovnou toho nejsympatičtějšího) a vypráví o jeho cestě, která jej zavedla až na Tatooine. Problém druhé Star Wars Story ale není v tom, že jakkoli se představitel hlavní role snažil napodobit Forda, neexistuje snad jediný moment v celém filmu, u kterého byste si řekli: to je ten starý, dobrý, přehnaně sebevědomý náfuka i dobrák Solo (Ehrenreich mnohem víc připomíná DiCapria v jeho drzounských rolích). Problém této Story tkví v tom, že je úmorně nezajímavá a kromě naprosto bizarního nápadu nechat milostně vzplanout člověka a robota také tragicky neoriginální. Prostor pro nový příběh tu přitom byl naprosto volný. Han Solo mohl zažít cokoli, kdekoli a s kýmkoli. Jenže on si stoupl vedle mnohem charismatičtějšího Woodyho Harrelsona, po jehož boku uloupil pohonné hmoty (!), a na závěr se od něj poučil, že lidé jsou předvídatelní. Celkový dojem nespraví ani Emilia Clarke v roli Qi'ry, která se po celou dobu tváří (a díky nevzhlednému ohonu z vlasů i vypadá) jako sekretářka, ani jinak výborný Donald Glover coby Lando, který na rozdíl od Hana v sobě něco z původního Landa opravdu má. Solo neurazí, ale bohužel ani náznakem nenadchne. 60 %

Kluci na BMX, duhy na oblečení, telefony na proklatě dlouhých šňůrách, culíky nebezpečně vyčesané do strany, syntezátory ON, děti hrající si na ulicích a k tomu všemu sérioví vrazi na dosah walkie-talkie. Na první pohled další přírůstek do fenoménu retro filmů o klučičím dobrodružství, ačkoli scénář k Summer of 84 prý podle tvůrců vznikl dávno před uvedením nového It i Stranger Things. Jsou-li vaším filmovým fetišem osmdesátá léta, buďte připraveni, že k tak perfektně navozenému zeitgeistu jako třeba u Stranger Things nepřičichnete. O to poctivěji se ale režisérské trio věnovalo ději, který jednoduše baví. Příběh ze zdánlivě bezpečného amerického předměstí by sice mohl obsahovat mnohem méně hormonálně přebuzených rozhovorů od méně archetypálních hrdinů (klaďas, nerd, drsoň a tlustý hodňous) a o něco více pokusů svádět diváka na falešnou stopu. Celkově vzato ale tohle letní dobrodružství s nečekaně temným vyústěním příjemně překvapí svou pečlivostí, lehkostí i svébytností. 80 %

Usednout k Super 8 je jako stisknout tlačítko na stroji času a nastavit ručičku na doby, kdy za doprovodu burácejících žesťů i konejšivých smyčců dětští hrdinové pod taktovkou Spielberga zachraňovali svět dospělých a cinkání železničních přejezdů, blikající světla a vlnění větvoví stačily na to, aby se vám napětím tajil dech. I tady totiž děsí i dojímá orchestr ne nepodobný tomu williamsovskému, i tady se děti chápou iniciativy, aby nastoupily tam, kde dospělí selhávají, a i tady se po většinu času buduje napětím tím, že se namísto hrozícího nebezpečí ukáže jen jeho odraz v kaluži, zacinká zvonek nebo se pohne několikatunový vagon. Na druhou stranu se J. J. Abrams evidentně nechtěl zbavit všeho, co nabízí jedenadvacáté století. Děti tu jsou přirozeně bezprostřední, skáčou si do řeči, místy jsou dokonce celkem obstojně vtipné, nejdou daleko pro lehkou vulgaritu a obecně jsou mnohem opravdovější (i herecky) než jejich předchůdci před 40 lety. Máme tu CGI megalomanskou explozi vlaku, létající mikrovlnky, pračky i auta a nakonec i vesmírná plavidla s mimozemšťany uvnitř. A právě to je i monumentálním kazem Super 8, jehož závěr, plný všech těchto létavých spotřebičů, odhalených monster a logických přemetů, sráží celý film o několik úrovní níž. Bez posledních 20-30 minut 85 %. A pro milovníky nostalgických retro filmů se vzorovaným oblečením, BMX a dětmi pijícími v bistru kafe jedno velké must see.

Tři lidé tráví filmovou hodinu a půl (a jinak několik týdnů) v protiatomovém krytu, zatímco venku možná zuří, ale dost možná taky ne, invaze mimozemských červů a přes kontaminovaný vzduch se nedá vyjít ven. Trachtenbergův komorní thriller z Louisiany se rozhodně neubírá směrem, jaký nabral postapokalyptický exploitační horor z newyorského bunkru The Divide.  Na Cloverfield Lane je totiž příjemně teplo, po zdech visí Home Sweet Home cedule, v mrazáku se chladí čokoládová zmrzlina a za závěsem s kachnou v pláštěnce se dokonce skrývá vana s mísou. V šedesátkovou hudbou podbarvených sestřizích se hrají roztodivné deskové hry, kouká se na filmy a k dokonalé selance už chybí jen nějaké to házení popkornem a následné záchvaty šťastného smíchu. Jen kdyby tu nebyla ta všudypřítomná, někdy naléhavá a někdy argumenty na čas umlčená nejistota, jestli je život v podzemním království jen splněným snem choré konspirátorské mysli, nebo jedinou cestou k přežití, a zda věřit člověku, který za dvířky skříňky s keramickými jehňaty schovává barel kyseliny sírové. Což z Cloverfield Lane taky činí, kromě toho, že se tu v hlavní roli ocitá chytrá a sympatická hrdinka, která se při svých pokusech o útěk nechová jako dyspraktický lemming, přitažlivou, byť současně jednorázovou zábavu pro diváka milujícího podobné filmové hrátky. Poslední žánrově i kvalitativně naprosto odlišnou desetiminutovku osobně beru jako vyústění všech těch drobných absurdit do jednoho velkého "Come on!", jak sama hlavní hrdinka nevěřícně pronese, i když někomu to možná celkový dojem může zkazit. 75 %.

One man show Jamese McAvoye, nebo spíše 24 men show pana Kevina Wendella Crumba. Unikátní výkon skotského herce, který lehce a bez přehrávání přechází z disciplinovaného puntičkáře, přes distingovanou dámu, přepjatého extroverta, až k poníženému dítěti, zdvihá Split vysoko nad průměr. A to dokonce navzdory performanci zbytku hlavních postav (s výjimkou Betty Buckley), které se mimicky zasekly v poloze "jsem překvapena a nevím, co říct". Příběh tří unesených dívek, které mají sloužit jako welcome kanapky pro přicházející Bestii, je jakýmsi milosrdným thrillerem, v němž jsou temné scény z neutěšeného podzemního vězení prokládány jednak detektivní linkou, která divákovi postupně odhaluje pozadí všeho dění, jednak drobnými groteskními bizarnostmi, plynoucími z povahy některých Kevinových identit. Jestli se chcete cítit rozpolceně, chvílemi se bát a v další vteřině nadšeně valit oči, a navíc vaše povědomí o DID končí někde u doktora Jekylla a pana Hyda, je tehle Shyamalanův dvouhodinový, přes páté žánrové koleno vzdálený, bratranec Unbreakable i Glass šitý přesně pro vás. 80 %

Přeukrutně bizarní, trochu Monty Pythonovské, trochu Jeunetovské, nebetyčně vtipné povídání ze severního pobřeží Pas-de-Calais, kam se přes léto jezdí do své vily v neo-egyptském stylu rekreovat afektovaní, pocitem nadřazenosti trpící a dílem geneticky, dílem morálně zdegenerovaní Francouzi, aby se tu oddávali neřízenému žasnutí nad prostotou venkova a jeho obyvatel, jež provozují na větrem bičovaném pobřeží venkovní restaurační stan či svébytně pojaté převoznické služby. Srovnání s Troškou je mimo, protože u Dumonta se padá, přehrává a persifluje ne prvoplánově, protože by měl pád ze židle spustit nekonečné salvy smíchu, ale až v druhé řadě, jako potvrzení, že tady svět není v pořádku. Důležitou roli tu ale bez pochyby hraje znalost francouzské mentality, protože bez ní se skutečně Ma Loute jmůže jevit ne jako geniálně absurdní film, ale právě jen jako hloupý troškovský kameňák. 90 %