baronGrga

Zatímco se Fincherův Vetřelec 3 vrátil laděním zpět k hororovější a co do množství vystřelovacích čelistí úspornější jedničce, Jeunetovo Vzkříšení znovu, podobně jako Cameronova dvojka, přidává nejen na počtu vetřelců, ale zejména na akčních scénách. Čtyřku pojí s dvojkou konec konců i naturel hlavních hrdinů, v obou případech nepříliš komplikovaných vojáků, resp. žoldnéřů, na jejichž bicepsech se sice houpe víc zbraní, než kolik by toho svedla W. Rider pronést z obchoďáku, avšak s o poznání lehčí šedou kůrou. A právě část posádky Betty je bohužel také to, co jinak neprávem nedoceněné čtyřce ubírá body. Pár nesympatických žoldáků tuhle místy typicky Jeunetovsky podivnou, místy vtipnou a místy strašidelnou akční sci-fi zbytečně táhnou ke dnu, přitom je to právě Vzkříšení, které má ze všech čtyř dílů jako jediné skutečně zapamatovatelné scény (na rozdíl od ostatních dílů, z nichž v paměti utkví spíš dojem), výrazné "hlášky" nebo (stejně jako trojka) dokonalý, přesně padnoucí soundtrack. Pět hvězd za původní release; SE není špatná, alternativní začátek a konec neurazí, ale delší dialogy občas brzdí jinak příjemně svěží tempo filmu. 85 %

Vetřelec 3 se pod Fincherovou taktovkou vrací od akčně pojatých Vetřelců zpět k hororu a je až k neuvěření, s jakým přehledem a elegancí se mu povedlo nesrazit nastavenou laťku. Trojka je o to intenzivnější, o co bezvýchodnější je situace, do jaké se tentokráte Ripley, v doprovodu zbožných holohlavých trestanců, kteří by za normálních okolností stáli na opačné straně barikády než klaďasové, dostane. Jednosměrná jízdenka do nápravného zařízení a slévárny v jednom, kde se kilometry chodeb a potrubí házejících naoranžovělé odlesky kroutí do nekonečného bludiště, v jehož inventáři se nenachází ani bambitka na žaludy a příletový řád možné pomoci obsahuje víc prázdných polí než záznamů, je učiněným semeništěm zoufalství, ale také extrémních rozhodnutí. A tady nastupuje Ripley, která vlivem událostí předchozích i nynějších (stejně jako v mém komentáři pod jedničkou zmíněná Laurie) konečně přestává utíkat a se štanglí v ruce se jde vetřelci postavit. S geniálním a dokonale přiléhavým hudebním podkresem, který dokáže proměnit už tak emočně nabité scény (a že se vážně povedly) v jedinečné drama, scény napínavé změnit v komorní mikrohoror a ty akční v oční vakuumextraktor, má tahle Fincherova prvotina právem nárok na pět hvězd. SE významně nedoporučuji, upovídané, nudné a hlavně dějově příšerně zprzněné. 95 %

Cameron si dokázal dát jedna a jedna dohromady, čímž vznikl film nejen o vícero vetřelcích, ale také sequel, který se dokázal díky odlišnému přístupu režiséra vyrovnat zdánlivě nevyrovnatelné jedničce. Vetřelci už logicky nemohli těžit z neklidu divákova, jenž trnul hrůzou, co očekávat od velkokapacitního kurníku na LV-426, a tak naopak tohoto vědomí, kdo že to na hřadě vyčkává na pevné obejmutí, využívají a právě díky němu vám zajistí od prvních minut opět řádné tetelení. Na místo, které totiž podle všeho právě trhlo rekord ve vetřelčí porodnosti, posílá Cameron zhruba desítku vojáků, kteří sice mají tolik zbraní, že jen na jejich vyjmenování padne 20 vteřin filmu, detektory pohybu snad s ještě lepším zvukem, než co měli vesmírní pošťáci z jedničky, odhodlání ostravských hooligans při návštěvě Letné a Ripleyovou v apartních Reebookách jako poradkyni, jenže kdo ví, ten musí souhlasit s holčičkou, jejíž vysokofrekvenční křik musí být i ve vesmíru slyšet, a jednou z jejích mála replik "it won't make any difference". Co se ale opravdu povedlo, je finále s vetřelčí královnou. Ne snad kvůli královně samotné, za kterou spíš procenta strhuji, protože ta nemá s Gigerovými monstry kromě čumáčku společného téměř nic. Ale to, co se odehraje mezi Ripley a královnou, a to úplně beze slov, je totiž naprosto strhující a možná vůbec to nejlepší z celého filmu. Nejen kvůli intenzivnějšímu zážitku právě z finále, ale i kvůli scénám z ještě fungující kolonie Hadley´s Hope doporučuji 150minutový director´s cut a dávám pět hvězd. 85 %

První Vetřelec po bezmála čtyřiceti letech dokazuje, že i sci-fi, jíž dělí od současnosti zhruba tolik let, co vetřelčí ústní vodu od data expirace, může být kvalitativně mnohem výš, než jakýkoli její novodobější prequel. Tahle science fiction, která se v půli mění ve vesmírnou variaci na tradiční slasher, totiž stojí na třech pilířích, pevnějších než stisk facehuggeřího ocásku. Prvním je samozřejmě vizuální stránka, která z Vetřelce dělá jeden z nejděsivějších hororů všech dob zásluhou H. R. Gigera, mistra kostí, tkání a slizu. Druhým pilířem je zvuk, resp. neúprosné ticho, v němž je slyšet každý výdech, tlukot srdce, dunění motorů, hukot větráků a strojoven, odpočet vteřin s dutou ozvěnou nebo třeba zrychlující se "beep" na detektoru pohybu. To celé dohromady pak napomáhá vyvolat v divákovi nesmírně nepříjemný pocit, že ve vzduchu visí monumentální průšvih, ponechávaje jej ve sžíravé nevědomosti kdy, natož CO přijde. Třetím je postava Ripleyové, která je jednak zcela excelentně zahraná, jednak v sobě vyváženě mísí ženskost s racionálním mužským principem, což v praxi znamená, že po palubě Nostroma neběhá nedůvěryhodně hrdinná Buffy, ale ani hysterická Sally z Texasu či neschopná Alice od Crystal Lake. (Mimochodem obdobně vyvážená je i postava Laurie Strode, která má v následujících sequelech vlastně i velmi podobný vývoj jako Ripley.) Jako jediný nedostatek vnímám (a to pokaždé, co Vetřelce vidím) záběry celého nebo větší části vetřelce v pohybu, které působí přece jen trochu amatérsky. Bez výčitek pětihvězdový film. 90 %

Předělávat kult je chůzí po tenkém ledě. Předělávat animovaný kult do hrané podoby je jako jezdit po tenkém ledě na hřbetě mechanické gejši. A předělávat tenhle animovaný kult je jako jezdit na gejše po ledě a hrát přitom na mrkanou s chlápkem s protetickýma očima. Pravdou je, že zatímco originál byl příběhem snad až zbytečně složitý, remake je dějově naprosto nenáročný. Jenže zatímco originál byl mysteriózní, remake sází v podstatě výlučně na akční scény. Zatímco originál opájel pohledy na futuristické město betonových kolosů ověšených barevnými reklamami, u jejichž základů se krčí plechové střechy tržnic, chodníky se valí voda a na špinavé hladině řeky se houpou dřevěné bárky, remake nacpe na každý barák hologram a doufá, že identickými záběry vytříská i identickou atmosféru. Zatímco originál i při té nejdrsnější akci zaštrejchal do ticha rolničkou, remake duní hlasitým technem. Zatímco originál byl co do filozofických úvah otevřenou knihou, remake je v tomto ohledu středoškolská učitelka občanky. A zatímco originální Major Kusanagi snad jen kromě zjednodušeně nakreslené pánve vypadala se vším všudy jako člověk, divně se pohybující remaková Major Johansson se v nelichotivém tělovém neoprenu blíží robotickému plži. (Asi nutné) zklamání za 55 %.

Scénáristovi Ghost in the Shell se asi zavařily drátky v zátylku nebo mu někdo hacknul mysl vzpomínkou, že je ve skutečnosti moderátorka Ezo TV na pervitinu, jinak si nelze vysvětlit tu palbu textu, pod kterou se hned zkraje divák ocitá. Již celkem složitý děj, v němž se na první pohled odděleně odehrává několik příběhů (žadatel o azyl x Sekce 6 x Sekce 9), je navíc prošpikován nejrůznějšími zvyklostmi ze světa zítřků,kde k mluvě není třeba mluvidel, k řízení není třeba držet volant a k návštěvě něčího mozku stačí zvednou telefon, a to vše na úseku necelých 80 minut. Výsledkem je, že bez kyber-kognitivních funkcí lze tohle celé jen těžko sledovat a chápat, což je škoda, protože jinak tohle cyberpunkové město, jehož deštivými ulicemi se nese japonský svatební chorál o ozvěně měsíce, kde nebe je šedé jako ocel a místo slunce září pouliční neony, dokáže příjemně zaujmout. EDIT: po několikátém zhlédnutí, pochopení a remaku zvyšuji ze 3 na 4 hvězdy a 75 %.

Mad Max: Fury Road začíná slibně bizarně. Na scéně se objeví Hugh Keays-Byrne alias jedničkový Toecutter v masce s koňskými zuby, jenž obchoduje nejen s Aqua Colou, ale i s mateřským mlékem, jež pumpuje z prsů obnažených lidských dojnic chovajících plastovou panenku do obřích kanystrů, zatímco si jeho Fukushima Kamikrazee War Boys chystají volanty a stříbřenky pro případ, že by nadešel jejich čas odebrat se do motoristické Valhally. Jenže jelikož George Miller jde s dobou a ta na žádné dlouhé seznamování není, jde se po dvaceti minutách na věc a na plac se vřítí militantní frakce skokanů o tyči s motorovými pilami, sebevražední příjemci krevních destiček, mrzký šumař s plamenometnou kytarou a hlavně litry po vzplanutí lačných pohonných hmot, jejichž synchronní řev utichá až s koncem filmu. Problém Fury Road je, že tahle téměř nepřetržitá sekvence akčních scén je jednak díky vražednému tempu střihačovu protivně nepřehledná, jednak bohužel i náchylná k omrzení. 70 %

Zatímco Mad Max je obrazem světa moderního, který se hrouží do náruče zmaru, a Road Warrior se ve vyprávění dostává už za zánik staré civilizace do dob chaosu a totálního rozkladu společnosti, Beyond Thunderdome ladí optimistickou strunu a zasazuje příběh do začátků civilizace nové. Z motorkářských banditů a queer kořistníků se v Thunderdomu stává vládnoucí třída obchodního města Bartertownu, jehož chod a uspořádání, stejně jako úbory jeho strážců podobných římským centurionům, připomíná starověkou civilizaci, říznutou dědictvím 20. století. Vynikající hudba pak už jen umocňuje atmosféru tohoto města, kde se budují lepší zítřky, vysedává po nocích v Atomic café a účty se zásadně vyřizují v duchu gladiátorských tradic v aréně Thunderdomu. A pak přichází ta nešťastná druhá polovina filmu, s níž se za doprovodu veselých tónů jak ze Lvího krále objevují divně rozcuchané děti, které z Beyond Thunderdome dělají takový indianovský Chrám zkázy. Ne že by celá druhá polovina stála za starou Maxovu kozačku, ale ty děti jsou bohužel většinu času otravné a nereálně hrdinné a jen málokdy mile dětské a vtipné. Přesto Mad Max 3 za podívání rozhodně stojí (a kdo chce vidět a slyšet auta, ať si pustí Autosalon). 70 %

Mad Max Road Warrior se má k původnímu Mad Max asi jako opice Žofka ke King Kongovi. Tenhle sequel je tak jiný, že nebýt hlavní postavy a obecného rámce, jenž oba filmy zasazuje do blízké budoucnosti poznamenané ropnou krizí a nedostatkem paliv, málokoho by napadlo, že jde o madmaxovské pokračování. Road Warrior je čistě akční film a ve srovnání s jedničkou opulentnější, hlasitější a absolutně nenáročný. Jednoznačným vítězem je Road Warrior také na pohled, a to nejen co se týče efektních záběrů australského vnitrozemí, brázděného podivuhodnými stroji, zanechávajícími za sebou čáru zvířeného prachu, ale zejména dílem kostymérky Normy Moriceau. Ta zapátrala v "hadrárnách", sex shopech a vyřazených sportovních potřebách a vytvořila naprosto geniální soupravy, z nichž by módní policie dostala epileptický záchvat a teprve díky nimž získává postapokalyptická budoucnost tu pravou jiskru. Na druhou stranu vizuální obžerství a stupeň řevu motorů je vlastně takovou záplatou toho, co dvojce na rozdíl od původního Mad Max více méně chybí, a to je vtip, chytrost a napětí. Závěrem: Maxové 1 a 2 jsou jiní, přesto oba stejnou měrou skvělí : 80 %

Blízká budoucnost tentokrát nezáří neony, nepřekypuje high technologiemi, ani ji neutlačuje umělá inteligence. V Mad Max naopak žhne australské sluníčko, z jednoproudých silnic zvedají prach ošuntělá auta a obyvatelstvo tu terorizuje banda motorkářských pošuků v zablešených kožených bundách, jejichž vášeň pro divadlo a poezii si nezavdá s jejich násilnickým apetitem, připomínajíce westernem políbené droogs. Tenhle neskutečný (a neskutečně vtipný) bizár se v Mad Max snoubí s prvky hororu a dohromady tvoří svižný, místy děsivý (ovšem se všemi brutálními scénami delikátně skrytými mimo záběr), místy tak akorát akční celek za 80 %