baronGrga

Halloween kills doslova, a to veškerou poetiku toho, co jsme měli na haddonfieldské sérii rádi. Kde je ten Michael, který se oddával dlouhému zírání, než se rozhodl vynořit ze tmy? Kde jsou ty chvíle napětí, kdy Michaelovy nohy rázovaly směrem k oběti, která jen tak tak stihla (nebo někdy ne) opustit Michaelův perimetr těsně před obávaným máchnutím ostří? A kam se poděli hrdinové, kterým by divák mohl držet palce? Greenova dvojka navazuje dějově těsně za jedničku (2018) a popisuje události téže noci, během níž se obyvatelé Haddonfieldu nechají vyburcovat a rozhodnou se Michaelovi postavit. Děj je ovšem rozstrkaný do tří různých větví (dění v nemocnici, dění kolem několika různých skupinek lidí, kteří nahánějí Michaela, dění kolem Michaela), z nichž dvě zásadně nefungují, nenabízí nic moc kromě množství postav, o nichž toho moc nevíme, a to, co víme, můžeme zase relativně záhy zapomenout, hloupých dialogů plných klišoidních průpovídek, nelogičností a protimluvů, k jejichž autorství se mimo jiné připojuje i trio hlavních hrdinek, a v neposlední řadě příliš na sílu tlačených filozofických úvah, které by samy o sobě nevadily, nebýt té přebytečné nudy kolem. A pak je tu linie kolem Michaela, která je vesměs pokaždé skvěle rozehraná, má to nápad i šmrnc, jenže i tady nakonec původní duch originálu mizí, z Michaela se stává superhero, slasherový Bud Spencer a Terence Hill, který se zbavuje protivníků, jako by se nechumelilo, napětí nahrazují laciné lekačky a mnohem větší pozornost je věnována samotným mordům a gore než pověstné Michaelově oblibě v aranžování těl. Halloween Kills se tak stává smutnou ukázkou, jak ze sequelu o Michaelu Myersovi udělat průměrný slasher o superzabijákovi v masce, který si možná pustíte kvůli atmosféře na halloween, ale u kterého se budete víc nudit, než bát. 50 %

Po 40 letech se vrací (moje number 1) noční můra z Haddonfieldu a vše, co bylo na tomhle slasheru dobré, s ní. Především máme zpět J. L. Curtis, bez níž je Halloween jako Vetřelec bez Ripley. Ale ani Michael nezklame. Jeho módní vkus se nijak nezměnil, jeho záliba v aranžování jakbysmet, vše se odehrává za legendárního carpenterovského břinkání 3 tónů a skoro vše je úhledně cenzurováno za žaluzie, za roh, kamsi nad třepající se nohy apod. Režisér David Gordon Green se rozhodl dějově navázat přímo na Halloween (1978 H1), ale za každý ignorovaný sequel poschovával po svém Halloweenu alespoň jedno malé easter egg (dávám do zajímavostí). Jeho Halloween se vůbec velmi usilovně snaží uspokojit fanoušky zejména H1, servíruje jim další a další reference na originál a snaží se co nejvěrněji zachytit jeho původní atmosféru. A daří se mu to vážně dobře, nebýt několika kroků vedle. V první řadě je to špatně typově vybraná hlavní hrdinka, která vypadá jak hezká milá holka z Dawsonova světa a ne jako někdo, kdo uspěje tváří v tvář Michaelovi, jako tomu bylo u Curtis. Nepotěší ani náhlý Michaelův úbytek jeho ikonické prkennosti, s níž vždy bezpečně ujistil diváka o tom, že hledí na čiré zlo bez jakýchkoli známek lidskosti. A pak je tu příliš překombinované finále, kterému by slušelo více napětí a méně zalézání a opětovného vylézání ze sklepa. Halloween 2018 rozhodně patří mezi ty lepší a povedenější pokračování, v osobním žebříčku ale pořád zůstává za mými top třemi díly H1, H2 a H20. 75 %

Dvě a půl hodiny zmaru a deprese v krajině bez barev a života. Těžko říct, co přesně je na Revenantovi tak úmorné. Jestli příběh, který vás nedokáže strhnout, protože se nejde nechat strhnout lhostejností, rezignací či rezervovaným stoicismem. Nebo jestli to je prázdnota, která prostupuje všechno a všechny, až se po hodině elegického vzývání šedi a ticha začnete modlit k veverkám, aby se zvedl mocný severák a odnesl hlavního hrdinu přes ledové vody, olysalé hvozdy a zasněžená skaliska konečně do cíle. A možná je to jednoduše tím, že když čekáte survival thriller, nemůže vás uspokojit zdlouhavý pokus režiséra vylíčit trudný život medvěda, indiána a lovce kožešin za dakotským polárním kruhem. 65 %

Komentář k novému Blade Runnerovi se mi dařilo sepsat v podobném tempu, v jakém se odehrává 90 % z jeho scén. Až mi nakonec nezbylo než konstatovat, že nový Blade Runner je film, jehož cílem je, aby z něj divák neměl žádný pocit. Zatímco originál nabídl inteligentní scénář vyšperkovaný brilantními hláškami, slušivý cyberpunk a výrazné postavy, nový Blade Runner usiluje o co největší sterilitu. Hlavní hrdina, pokud se zrovna nepouští do povinné recitace ruských klasiků, většinu filmu promlčí. Prolomit hradbu nezáživného ticha nesvede ani jeho holografická hospodyně Joi, která hovoří řečí magazínu Vlasta a jejíž intelektuální kapacity dosahují vrcholu při marinování masa a házení pohledů plaché laně. Ve filozofická okénka ve stylu Roye Battyho nemůžeme doufat ani od kungfu sekretářky Luv vzhledem k výrazné jednoslovnosti jejích replik, ani od jejího šéfa Niandera Wallace, který sice má ambice pronášet zlověstné proslovy, ty však spíše než v zamyšlení ústí v nicneříkající kýč. A od Deckarda, který přichází jako balíček poslední záchrany tohoto filmu z minulosti, se dozvíme, že má rád sýr. Jenže stejně prázdné a sterilní jsou i celé kulisy roku 2049. Nejde o to, že by si na nich nenechali tvůrci záležet. Naopak je evidentní, že právě vizuální stránce věnovali možná i víc úsilí, než všemu ostatnímu. Jenže když pro samou vypiplanost zapomenete, že stavíte postapokalyptický svět, vyústí to akorát v hezké prázdno, kde se vše podobá vzorovým pokojíčkům z prospektu a kde i monstrózní skládka kdesi na okraji L.A. působí tak nějak uhlazeně a čistě. To vše bohužel ve výsledku činí z nového Blade Runnera dlouhou, nezáživnou sci-fi bez šťávy, která staví jen na obrazu a v duchu reklamního sloganu nejmenované obuvnické firmy doufá, že čím víc hologramů, tím víc Blade Runner. 65 %

Moje vzpomínka na 8 mm stará zhruba 20 let se omezuje na neurčitý pocit odporu a jediný záběr na zdrceného Nicolase Cage kdesi ve tmě. Je zvláštní, jak po letech ten samý film může v něčem skoro vyšumět a v něčem se naopak umět téměř dokonale zakonzervovat. A tak Schumacherův úvod do exploitation filmu připomíná tak trochu Tetris. Dnes už pravděpodobně nikoho nešokuje a není zdaleka tak důmyslný a chytrý, jak se tehdy zdálo, přesto i po letech dokáže zacílit a nepustit, dokud se neobjeví závěrečné a úlevné Game over. 75 %

Poté, co v roce 2002 Colin Farrell dotelefonoval z budky na rohu 45. a 8. ulice, proběhlo ještě několik pokusů dosáhnout stejného úspěchu za pomoci jediného sluchátka a omezeného prostoru, ale ať již to byl Rodrigo Cortés v roce 2010 se svou telefonní rakví, nebo Steven Knight v roce 2013 s telefonním BMW, žádnému z nich se nepodařilo vykročit ze stínu vrhaného budkou v srdci Manhattanu. O to hlouběji je třeba smeknout před Den skyldige, švédskou variací na Telefonní budku, která je svým námětem ještě naléhavější, vizuálně ještě minimalističtější a - s veškerou úctou k Joelu Schumacherovi - ještě napínavější. Příběh ženy, která vytočila tísňovou linku, je divákovi umožněno rozkrývat pouze prostřednictvím telefonního sluchátka Asgera Holma a nesmlouvavých close-upů na jeho tvář zaplavenou soustředěním, napětím i emocemi. Vše tedy závisí na divákově zkušenosti s podobnými filmovými situacemi, kterou si automaticky promítá do tohoto filmu (někdo volá 911, ale tváří se, že mluví s příbuzným - konec konců to známe i od Stu Sheparda z Phone Booth), na jeho interpretaci hlasů a zvuků, které společně s Asgerem slyší, i na identifikaci s postojem hlavního hrdiny, které se ale těžko dá ubránit, jelikož je na této postavě, kterou jako jedinou vidí, v podstatě závislý. O to zajímavější, zábavnější (a překvapivější) celé Den skyldige je a zasluhuje plný počet. 85 %

Locke měl být podle anotace přesně pro mě. Komentáře slibovaly podobný zážitek jako u Telefonní budky nebo Tísňového volání. Vrazte hlavnímu hrdinovi do ruky sluchátko a smršť napětí může přijít. Jenže Locke není tenhle typ filmu. Locke je film o muži, jehož druhé jméno by mělo znít "okay", který jede ve svém voze a celou hodinu a půl telefonuje s různými lidmi o fotbale, manželství, porodu a betonu. Nepřijde žádná nečekaná pointa, hovory přicházejí a odcházejí, GPS naviguje, světla na dálnici ubíhají dozadu, Ivan Locke se stoickým klidem a zvláštním akcentem lije beton, uklidňuje rodičku, fandí, zachraňuje manželství, mluví s mrtvými, smrká (aniž by to mělo jakékoli opodstatnění vzhledem k ději) a celé to vypadá jako pěkně udělaná dokumentární sonda do života telefonisty. 55 %

Slunovrat, květy ve vlasech, květy pod nohama, květy v očích, hudba, zpěv, všudypřítomné halucinogeny a pohanské rituály mezi švédskými luhy. Právem by se mohlo zdát, že Midsommar bude něco jako The Wicker Man převlečený do skandinávského kroje. Pravdou ale je, že Midsommar se vydal vlastní cestou a dějově míří úplně jinam. Malá komunita žijící mimo civilizaci budí sice v divákovi neblahé tušení, že nadmíru nadšené vítání nových hostí nepramení jen z přemíry jejich slušnosti a že zakázané chrámy, medvědi v kleci a koláčky s chlupy by měly hlavní hrdiny přimět přinejmenším ke zpozornění. Prostředí, jehož bizarnost se místy přelévá do hororovosti a jindy do komična, tu ale neslouží jako živná půda pro detektivně laděný folk horor, ale jako podhoubí pro drama o nezdravých vztazích a životních prioritách. Výjevy ze švédské samoty plné barev a jasu, doprovázené idylickým trylkováním fléten, se tak nakonec stávají neobvyklým prostorem, kde se střetává tradiční horor s artovým psychodramatem, hrůznost s opojením a boj o přežití s bojem o sebeurčení. 85 %

The Rise of Skywalker od J. J. Abramse, režiséra mj. i úvodního dílu, je takovým stokrát dobrým dortem nové hvězdné trilogie. Děj se přesouvá z jednoho fantastického místa na druhé, staré známé postavy se noří z minulosti, aby na vás ještě naposledy mrkly, nové postavy různého původu a vzhledu rozšiřují meze představivosti, světelné meče bzučí jako o závod a laserové šipky sviští hyperprostorem. Jenže bez silného příběhu, který by těmhle všem skvělým věcem dal vyniknout, tu vždycky zbude jen mdlý eintopf, který prostě nemůže konkurovat původní trilogii, a to ani když necháme Sílu, aby vyřešila absolutně všechno, možná i světový mír. Zpětně viděno, celá sequelová trilogie má dva zásadní nedostatky - jednak přichází, až na čestné výjimky, s tragicky necharismatickými a nezajímavými postavami, jednak nedokázala vybudovat příběh, který by stál za víc než jen jedno zhlédnutí, který by dokázal vtáhnout a oslovit, který by byl natolik dobrý, že by nebylo třeba recyklovat staré hlášky a postavy, který by byl jasně promyšlený od začátku do konce, který by věděl, co chce vlastně vyprávět a patolízalsky nepodléhal aktuálním fanouškovským náladám a bezmyšlenkovitě nematlal dohromady vše, co kdy na Hvězdných válkách bylo dobré. Fanoušek totiž nepotřebuje formální Star Wars, ale jejich plnohodnotného následovníka. 60 %

V roce 2015 jsme se dočkali nových Star Wars od mistra nápodoby J. J. Abramse, který přivedl hvězdnou sérii zpět na světlou stranu síly a pomohl znovu dostat k plátnu zapšklé fanoušky původní trilogie pomocí galaktických dávek nostalgie a vzpomínání. A Rian Johnson tuhle snovou startovní pozici dokázal využít přesně tak, jak jsme doufali. Kohoutky nostalgie přitáhl téměř na doraz a novátorsky se pustil do vyprávění příběhu, který sice v sobě má něco z Empire Strikes Back, ale celkově se nese v duchu poselství, které nám co chvíli neváhají připomínat jeho hlavní hrdinové, a to že minulost je třeba nechat zemřít. A bývala by z toho opravdu skvělá podívaná nebýt toho, že Johnson nechal zemřít i původní srozumitelnost a přitažlivost děje. Režisér i scénárista v jednom se rozhodl nedávat svým hrdinům nic zadarmo a pod nohy jim vysílá nekonečnou salvu klacků, které s dějem provádí nekontrolované vývrtky. Namísto hlavní dějové linky, kterou vždy ochotně naznačovaly úvodní létající titulky, nabízí Epizoda 8 spletenec několika dílčích linek, které nejsou kdovíjak silné a z nichž některé dokonce zůstávají nad příběhem rozpačitě trčet nedopovězeny. Jako drobné, ale ne nepodstatné mínus se jeví i vzezření obyvatel jednotlivých planet, z jejichž roztomilosti vám brzo začne slzet oko, jako by vám tam spadl chuchvalec ewočích chlupů. Naopak je The Last Jedi třeba pochválit za herecky nadprůměrného Adama Drivera, za zachování sebeironie a hlavně, přes veškerou Johnsonovu rebelii proti starým pořádkům, i ducha původní trilogie. 75 %.