baronGrga

Memento určitě stojí za podívání. Zas něco méně obvyklého, co není běžně na krámě. Je fakt, že převrátit časovou osu filmu a časovou osu jeho příběhu je celkem neotřelé. Na druhou stranu není všechno zlato, co se třpytí, a zašmodrchané časové přímky ještě neznamenají dobrý film. 60%

Přiměřeně krátký příběh o dokonale promyšlené habaďůře.

V průběhu filmu mi vrtalo hlavou, co že mě to na Session 9 tak zvláštně děsí, když se tam v zásadě nedívám na nic jiného, než na chlapíky v bílých skafandrech, kterak odstraňují azbest. A pak mi to došlo: v hlavní roli - Danvers State Hospital. Brad Anderson nechal prostory bývalé léčebny se vším původním vybavením vyprávět svůj vlastní příběh, na jehož pozadí se odehrává příběh dělníků, a ono to funguje víc než dobře. Díky zvláštnímu mixu zvuků a s velkým přispěním Mary, Billyho a princezny z magnetické pásky tak vznikl opravdu velmi solidní horor, který má na 80%.

Pár dní před Funny Games U.S. se mi dostalo do rukou francouzské À l'intérieur z téhož roku. O to přesvědčeněji nyní mohu napsat, že trnout hrůzou a napětím zredukovat mrkání na minimum můžu i bez toho, aby mě neustále skrápěly cákance krve, a že naopak strategie Hanekeho umístit veškeré brutality mimo záběr je vlastně mnohem děsivější, než kdejaká sebečervenější řezničina. 95%

Čtyřmi slovy: za hranicí dobrého vkusu. À l'intérieur tak neochvějně vítězí na poli nechutnosti a zvrácenosti, že jej málokterý film může předčit. Přestože všechny ty chirurgické hrátky s nůžkami či vlasovou jehlicí uzemní jednoho dříve, než by stačil říct "odporné", řeč je tu především o zvráceném nápadu strčit do role oběti těhotnou. Vzhledem k tomu, že tady vůbec nejde o to, co se děje "uvnitř", je to zkrátka jen prvoplánová, nevkusná provokace. Za formu 90%, za obsah 20%.

Prvních padesát minut odehrávajících se po většinu času pod žhavým texaským sluncem, kde sem tam zabékne kráva, líně se pohne stéblo trávy, větrná čerpadla sekají rozvlněný vzduch a z útrob bílých domků se line zvuk harmoniky, jsou nabité přesně tou správnou atmosférou jižanského venkova, do které v tu správnou chvíli vstoupí podivný jižanský chlápek s břitvou a hezkými vzpomínkami na léta strávená na jatkách. Perfektní, místy i děsivé. Jakmile ale pila zarachotí za poslední snadnou kořistí a film se přehoupne do své poslední třetiny, začíná úplně jiné představení, kde jednoznačně převládá podivnost a úspěšná snaha o navození nepříjemných dojmů, o které se stará děda s kladivem, bráchové psychopati a ryčící hrdinka, jejíž projev evokuje co jiného než jateční rekviem. Ačkoli mě tohle nové směřování filmu nijak nepotěšilo, musím uznat, že to funguje tak, jak to zafungovat mělo. Přesto se nedokážu přinutit ke čtyřem hvězdám, na to to prostě bylo až příliš úchylné. 65%

Don´t Look Now se nese v duchu proslulého zkonstatování o sovách a o tom, čím se (ne)zdají být. Holčička v červeném není holčičkou, červený flek není jen tak obyčejným flekem, přítomnost není přítomností a odmítnutí v tohle všechno uvěřit vede k tomu, že se to celé stane. Zamotané? Ano, a řádně! Z počátku je ještě divák naburcován a třese se zvědavostí, jak že se tyhle podivnosti vysvětlí. Film ale pokračuje v témže pomalém tempu a argumentační mlze a přidávání dalších bizarností, z nichž největším šokem byla asi 18+ metoda, kterou se slepá dáma uváděla do hypnózy, bylo přiléváním vody do už tak syčícího ohně. Don´t Look Now spíše zklamalo, 60%.

S Carpenterovou tvorbou je to jako na houpačce. Jednou je tak dobrý, až by jeden radostí tleskal a vyžadoval repete, a podruhé se zhoupne do kalných vod špatného hororu. Když se snažím utříbit dojmy, připadá mi, že kdykoli Carpenter fušuje do sci-fi, vyjde z toho podivný slepenec za vlasy přitažených teorií, příliš jednoduchého děje a sázky na look hlavního bubáčiska, což se postupem času žel bůh ukazuje jako krok vedle. Ve Věci nenacházím (když už ne děj) ani tu atmosféru plnou nejistoty, kdo je člověk a kdo potvora s hadičkami, což ale nejspíš způsobil fakt, že v houfu vousatých polárníků v kuklách bylo nad mé síly vůbec rozpoznat, kdo je kdo, natož komu lezou z hlavy klepítka. The Thing ani na podruhé ne lépe než 45%.

Jedním slovem geniální. Vzpomínáte, jak jste tuhle tahali na nohou lyže, přestože jste zrovna ukrutně spěchali do práce? Nebo jak se tehdy z výřečné paní výčepní náhle stala vaše matka? A co jak jste se tenkrát zamotali do nějakého svinstva a nakonec jste si museli na okamžik odendat nohu, aby jste se z toho bez úhony vyhrabali? Tak přesně tahle naprosto ujetá logika, která ale ve snech působí zcela přirozeně, je svět podle Suttera Canea. A když se do toho všeho ještě přimotá armáda bláznů, pošahanců a děsivých pštroso-ryb, je to nezapomenutelná jízda, která rozhodně má na 95%.

Je tu staré sídlo na břehu močálu, v jehož výparech se topí ztrouchnivělé kmeny stromů a jehož olověné mlhy olizují drolící se zdi. Dvě bledé kapky ohně jako dva mihotající se životy. Roderick Usher v karmínovém plášti z nejjemnější tkaniny jako skleněná figurka, jejíž smysly jsou natolik citlivé, že slyší klapot bot a škrábání krysích drápků, a jeho sestra Madelaine, pomalu vyhasínající, vlivem známých i neznámých chorob. Atmosféra, která dýchá z každého slova ve scénáři a každého filmového okénka, si nezadá s atmosférou, kterou knižně zachytil mistr. Corman si sice do filmu přidal milenecký vztah mezi hlavním hrdinou a Madelaine, ale to mu ani v nejmenším nejde zazlívat, pak by totiž opravdu film neměl žádný děj a těžit jen z hezkých obrázků se nedá. Filmu prostě patří potlesk, byť u něj krev v žilách netuhne.. ale to ani u Poea. 70%