baronGrga

Wanovu Conjuring, připomínajícímu natřikrát přelitý lógr z Insidious a několika dalších zřejmě autorových oblíbených hororů, dávám tři hvězdy. Vynechám fakt, že mi skutečně co chvíli Wanovy záběry připadaly nepříjemně povědomé. Co mě ale na filmu zaráželo víc, bylo (Pyrrhovo) vítězství formy nad obsahem. Ráčil-li mě Wan opít přehršlí děsivých panenek a bosatých polednic, nezdařilo se. Nedotažený příběh panenky Annabelle je tu snad opravdu jen kvůli Wanově loutkařské vášni a nedotaženě působí i zbytek Conjuring, jako kdyby na bližší vysvětlování tvůrcům nezbyl čas. Výsledkem je rychlý sled možná vyšperkovaných, leč v rámci celku nedopečených scén. 60%

Tak k tomuto asijskému hororu mě pro změnu přivedlo nekonečně dlouhé bloumání po čínském letišti, kdy už člověk nevěděl coby a zkoumal kdejakou reklamu. Plakát na Bunshinsabu přinejmenším upoutal mou pozornost, děsivé asijské bledule a mezi nimi paní s hořícím igeliťákem na hlavě. Bohužel to byla taky jediná zajímavost celého filmu. Ostatní už bylo dějově okoukané, ničím neozvláštněné roztahané drama školaček a vlasatých bubáčic, navíc pro evropského diváka značně nepřehledné, neboť mu drtivá většina už tak vizuálně splývajících postav běhala po plátně ve školní uniformě.40%

Asijské horory mému gustu zrovna nelahodí a k příběhu o dvou ségrách mě přivedly toulky mezi žebříčky hororových melodií, kdy tenhle smyčcový motiv neochvějně učaroval mému sluchu. Konec konců film je docela pěkný i na oko, tlumená světla i barvy v kontrastu s ostrými tahy rudých rtěnek, zajímavé záběry, někdy možná až trochu snová atmosféra.. Potíž je s dějem, který je natolik tajemný a téměř až do konce nerozluštitelný, že už to jednoho může začít poněkud nebavit, a kýžené rozuzlení přichází takřka s křížkem po funuse. Janghwa, Hongryeon je ten typ filmu, u něhož tříhvězdové hodnocení neznamená průměr, ale vyvážení povedeného nepovedeným. 65%

Jednoznačně originální španělský snímek, jehož hlavní předností není děj, nýbrž jeho uspořádání. Jakkoli nelze Angustii upřít poutavý počátek příběhu zasazeného do bizarního pokojíku plného věčně tikajících metronomů a točících se spirál, kde holubi vrkají a detailně zabraní šneci oblézají starožitný nábytek a kde vynikající Zelda Rubinstein čaruje svým unikátním hlasem, další směřování tohoto příběhu se stává spíše obskurní podívanou pro silné žaludky nebo fanoušky oftalmologie, a podobně dějově průměrný zůstává i přidružený příběh. Naopak naprosto unikátní je právě ona výstavba vyprávění, které se chová podobně jako spirála u holubářů a vysílá ze svého středu další příběhy, které se v závěru vlastně opět zacyklí. Zážitkem by jistě bylo vidět Angustii v kině. 65%

O pět let mladší Sette note in nero mě přiměly dát Fulcimu ještě šanci a výběr padl na jeho další giallo, jedno z těch úplně prvních. Neříkám, že Non si sevizia un paperino postrádá, tak jako mistrovy pozdější brutality, děj, nějaké to rámcové představení postav, neřku-li zápletku. V bíle omítnuté a věčně sluncem zalité Accenduře se sice hází se statusem podezřelého jak s horkou špagetou a o kvalitní detektivce by se dalo mluvit jen stěží, ale na Fulciovku je to pořád úspěch. Přesto to celé (až na opravdu, ale opravdu povedenou a grandiózní scénu hřbitovní) postrádá půvab, přičemž přitažlivost tohoto gialla mizí s každou započatou minutou. 60%

Naprosto překvapivý Fulci. Nejenže se Sette note in nero oproti očekávání střeží (až na úvodní útesovou scénu) jakéhokoli gore a namísto dřev nabízí docela slušné herce, ale dokonce zde děj neslouží jen jako nutné prostírání, které stejně záhy zakydají litry krve, pročež o něj není nutné nijak zvlášť pečovat. Naopak. Fulciho Sette note in nero sice spotřebují několik dlouhých minut, než naberou ten správný směr, ale pak už se mohou pyšnit napínavým příběhem (i přesto, že je od začátku jasné, kde hlavní hrdinka skončí) a bezchybným finále. A jako obrovský bonus je tu naprosto famózní ústřední melodie (hanba tomu, kdo překládal a sprostě ji vyhodil z názvu), která celé giallo zvedá do sfér mistrovských. 75%

Mama je hororovým zklamáním. Strašidla ve skříni, můry, blesky fotoaparátu, noční běsy, vzkazy ve snech - aneb co ještě mohl Muschietti přihodit k vytvoření dokonalého recyklátu. A protože Mama nenabízí žádnou přidanou hodnotu (del Torova produkce a vtíravý pohádkový nádech nejsou plusem, ale sbírají naopak záporné body), nevzniklo z tohoto pytle klišé nic dobrého. Máma je nasládlou skládankou jednotlivých scén, které dohromady ukrutně nudí, bohužel. 45%

Famózní španělské představení. Balagueró jako zkušený matador mává zběsile rumělkovým pláštěm a žlutým pískem arény nechává supět brilantní Nuriu Gonzáles, která rozmetává polekané pikadory jako papírové figurky. Hned po úvodním zablýsknutí trubek se Para entrar a vivir mění v rozpálené bojiště, z kterého se dech zpomalí až se závěrečnými titulky. Hodinový kousek nabízející obdivuhodně čirou hrůzu místy hraničící s absurditou až komičností, jednoznačný originál. 85%

Balagueró navlékl slabší příběh s nevýrazným scénářem do vpravdě slušivého kabátku a z nijak zvlášť originální duchařiny se mžikem stala napínavá podívaná. Studenými barvami nasáklé Frágiles sází v první hodině na náznaky a pomalu, beze spěchu buduje atmosféru, ponechávajíc diváka pouze s neblahou předtuchou, kdo že se skrývá za obávanou "mechanical girl". Ztichlé nemocniční chodby, zmiňované chladné barvy i v pravý okamžik rozvibrované smyčce pak skutečně navodí nepříjemné pocity, které by horor měl nabízet. Naopak poslední půl hodina je trochu rozporuplná: na jednu stranu vstupuje na scénu v celé své mechanické kráse strašidlo podobné japonským Onryō, na druhou je tu spousta zbytečností, jako nad rámec ryčné finále, takřka pohádkové prvky nebo rozčilující vysvětlení typu "sometimes it's better not to ask". Kvůli hektickému rozjrajtovanému závěru nakonec dávám pomezních 65% na tři hvězdy.

Ano, zhruba půl hodiny před koncem se konečně začnete orientovat v hromadě silně dementních dětí, jejichž oblíbenou kratochvílí je blekotání do plastové pistole a otírání chrchlů do polštáře (přiřazení k rodičům trvá přibližně stejně dlouho). Ale vážně, ne že by tenhle britský kus byl vyloženě špatný, ale to, co na něm bylo nejmarkantnější, bylo to všudypřítomné dětské hýkání, které natolik trýzní smysly, že při pokusech o likvidaci těch, co jej vyluzují, nehne divák ani brvou. Nějak tu úplně chybí ten svíravý pocit děsu a viny, který tolik prýštil např. z ¿Quién puede matar a un niño? Tenhle horor není ani strašidelný, ale ani nudný, jen se úplně nepovedl.