baronGrga

Zhlédnuto o samotě, v noci, v dobrém rozmaru i formě, ale nehněvejte se na mě, tomu filmu prostě něco chybělo. Nechci to svalovat na vrub času. Pominu-li Hitchcockovu legendu z téhož roku, jsou tu třeba vynikající o rok mladší Innocents. Naopak La Maschera del demonio sebou mrská na mělčině mezi pohádkou a hororem, kde není jasné, zda hodnou princeznu a jejího zachránce ohrožují upíři nebo čarodějky, a kde vrcholem strašidelnosti jsou kníry Javutičovy a blesky nad krchovem. 40%

Klasika: parta studentů, mezi nimiž nechybí neatraktivní exhibicionista, klaďas, nerd, sexbomba, hysterka a správňačka, si vyjedou na výlet do opuštěné chaty, v jejímž okolí se srocují místní bubáci. Død snø přesto není tak docela tuctovou vyvražďovačkou a vnáší do tohoto subžánru vlastní (třebaže absurdní) nápady. Nejenže tu po horských hřebenech mašírují zmrtvýchvstalí Einsatzgruppen, což samo o sobě je již řádný úlet, ale jejich vražedné počínání doprovází veselé trylkování z Peer Gynta, případně jiná naprosto nevhodná hudba. Dějově je to celé nesmírně ujeté, od legendárního aktu na latríně, přes plán na záchranu života strhnutím laviny, až po závěrečná jatka se srpem, kladivem a motorovkou. Kladně hodnotím záporáky, kteří tu nepůsobí nijak trapně; na rozdíl od mnohých zombie hororů tu není vidět žádná špatná imitace Fulciho zombielook a zombiewalk, naopak, byť nejsem fanda zombíků, se mi tihle hoši šedé pleti s jemně odhalenou čelistí a pevným držením těla celkem zamlouvali. A rada na závěr podle Wirkoly: při běhání po lese pozor na větve (a vnitřnosti). 50%

Tady se Balagueró zatím nejspíš hledal. Pár okamžiků z Darkness už nechává tušit, že od tohoto španělského tvůrce se ještě lecčeho dočkáme, ale zatím jsou ty ve tmě nehybně vyčkávající dětičky spíš jen takovým ostrůvkem v moři plném předvídatelnosti, ne zrovna nápaditosti a nedotaženosti (hlavně v závěru, kdy se začnou věci dít tak nějak hekticky, paní Morpheusová vyleze bůhvíproč z fotky, podlaha začne krást pastelky jak zjednaná a z rituálu se stane instruktáž pro začínající chirurgy). 65%

Povídkový film proč ne, hororové povídky (myslím ty literární) taky proč ne, ale film složený z hororových povídek mi nějak nesedl. Má-li být horor strašidelný, musí mít trochu toho peprného sósu okolo a to se zákonitě nedá stihnout v jedné dvacetiminutovce. House That Dripped Blood rozhodně není špatným počinem, první tři příběhy jsou dokonce v rámci časových možností docela pěkně udělané, ale efekt cvakajících zubů to prostě nevyvolá. Čtvrtá upírská povídka se zlým robonetopýrem to celé ještě o kousek víc srazí, takže celkově 65%.

Paranormal Activity se od ostatních démonických duchařin liší tím, že sází na jednoduchost. Hlavním hrdinům se po baráku nepotloukají žádní vystajlovaní bubáci, tropící kdovíjaké skopičiny, aby byl divák jaksepatří vystrašen. Naopak jediné, co se v domě odehrává, je sem tam nějaký ten zničehonic zvuk nebo pohyb, které gradují z takového toho domácího strašení do rozměrů, ze kterých by si i ti největší kritici Paranormal Activity propotili trenky. K úplné spokojenosti by to ještě chtělo některé scény zkrátit pro svižnější spád a trochu víc si pohrát s koncem, ale jinak dobrých 70%.

Když si tak matně vybavím D´Amatova Antropofága, přestávám se divit u Buio Omega. Pan D´Amato se nějakého toho kousání do tváří, dloubání očí a trhání nehtů neštítí. A je-li třeba rozpustit předmět doličný, holt se s ním musí do vany po kouskách. Buio Omega vypadalo zprvu na originální příběh, ale zvrtlo se v samoúčelnou brutální úchylárnu, která sice umí šokovat, jenže způsobem, který je mně osobně cizí. 25%

Rozhodnout se Bianchi natočit žánrovou parodii, udělal by rozhodně lépe. Po zhruba dvacetiminutové sekvenci košilatých záběrů jsou na scénu vpuštěni první z mnoha zombíků v negližé, aby zaplnili zbytek filmu přehlídkou toho nejlepšího ze somnambulní chůze revmatiků i jemné práce se zemědělským náčiním. Hlavní hrdinové si ale zaplať pánbů ví rady a pouští se se zombíky přes četné nástrahy, jakou je třeba medvědí past na zahradě, do křížku s takovou vynalézavostí, až přechází zrak ("mami, zkus ho podpálit", "mám nápad, pustíme je dovnitř a ujedeme"). Tohle byl vážně úlet - 20%.

Otázka zní jasně: stojí za to zhlédnout film s čikarijským názvem, nekonečně dlouhou stopáží a dlouho nikam nesměřujícím dějem, který zato srší atmosférou, impozantními obrazy, geniální magneťákovou mantrou a k tomu všemu ještě slušnými herci a scénářem? Já tvrdím, že tak na 70% jo.

Páter Thomas si z nejasných důvodů hodí laso na krk a způsobí tím hotové nadělení: slečnám leze z úst trávicí trakt, dámám se noří bulvy do karmínu a pánové se znenadání ocitají bez zadních částí hlav. Do toho se dozvídáme něco rad do života, aneb co nedělat s krumpáčem, slyšíme-li volání z hrobu, případně se se všemi zúčastněnými učíme ledovému klidu a umění poker face, ať už nám před očima lezou červi nebo mrtvoly. Fulci stejně jako v Zombi 2 a možná ještě důsledněji používá jako základní kameny několik zombie a gore scén, mezi něž teprve následně vykydává příběh, což nutně znamená dějový průšvih a poctivé okénko do tajů chirurgie. City of the living dead: 40%.

Jeden z prvních slasherů je s nešťastným datem spřízněn nejen názvem, ale i provedením. Na rozdíl od haddonfieldských domků to kolem Crystal Lake překypuje napětím asi jako hlavní hrdinka sexepílem. Cunningham volí nešťastnou strategii vysílat postupně na scénu každou z postav, aby sama a zvesela zavítala někam, kde se jí dostane pořádného záseku, a jakmile skončí její příběh, vyslat do naprosto stejného příběhu další. Budoucí táborníci tak vlastně nemohou předvést nic jako strach nebo zchvácení panikou, jelikož jejich jediným úkolem je nechat si udělat škvíru do těla. Velmi zdařile se na druhou stranu povedla jedna z posledních scén u jezera, pročež zvedám hodnocení na pěkných 60%. Č-č-č-č-ka-ka-ka-ka!