GilEstel

Čirá voda dětských slz. Příkop strachu a nejistoty. Zrcadlo žárlivosti, vinny a sebeklamu. Noc co noc vnímáš silněji nevyslovitelné. Jsi zajatcem invaze cizích bludů, loutkou okolní hysterie, obětí anarchie citů. V té drzé naléhavosti je cítit krutý zápach absurdnosti. Jak šťastný by byl člověk bez potřeby vynalézat nová slova, nové řeči, nové pravdy. Kdo rozehrál ten ohnivý běs, co pohltí věci, zvířata i lidi. V hrdosti je pevnost odporu, co se zbortí jak středověká hradba pod dělostřeleckou palbou. Plameny požírají kus po kuse celý tvůj vnitřek. Raněná zvěř na honu neunikne ohnivým vlnám. V tichosti lesa čeká na ránu z milosti. Scénář, co nikdo nepřepíše.

Nesmrtelná klasika z dětských časů mých dědů a babiček. Vztahy žáků a učitelů, studentská léta. Jeden z pilířů lidského života v dobách jeho mladého rozpuku. Název filmu je i životní pravdou, co platí již od dob Marie Terezie. Okamžiky, na které člověk celý život nostalgicky vzpomíná, na křižovatky cest, co ho vedly do světa dospělosti. Na velké momenty světa školních lavic a posledních zvonění. Rok co rok je škola továrnou lidských kolektivů, nových výzev a pohnutých osudů. Dnes stejně jako tenkrát.

Svět bláznů. Tvůj nový domov. Cizí a chladný svět plný přízraků zabalených do bílých prostěradel, co čekají než je vyvedeš z údolí zatracených. Je tvým údělem být jim spasitelem. Sám však bloudíš po klikaté cestě. Tvou mysl čeří neklid a zlo pokouší tvou pýchu. Tohle je tvá životní zkouška, tak na chvíli vypni emoce. Jsi starý bojovník, co dávno poznal svět. Není kam spěchat. Hoď se do klidu, vždyť o to tu jde. Žena v bílém tě sleduje. Má růžové líce a oči plné bezedného milosrdenství. Ta bezduchá hříčka omylu, ta prázdná nádoba soucitu, to její věčné ženství.....Pojď na můj klín a ukaž, jak se to u vás dělá. Ne, ne. Je čas si vzít medicínu. Jsi přeci voják a víš, jak na to. Dost bylo těch co s mozkem plným plamenů a slávy, dnes leží v prachu ulice. Jedna bitva válku nevyhraje. Tvůj anděl smrti horlivě káže za sklem. Je čas připravit se na modlitbu. Ukaž, jak umíš Otče náš. Promluvme si. Však ty už dávno píšeš vlastní verše. Pravda? Jsi dítě Sodomy, marně zbloudilé ve smrtelné únavě. Jsi jako kluk, co zapálí požár a uteče. Přízrak temnoty, co uvěznil hříchy v žaláři svého srdce. V tomto domě jsi došel na konec sil. Moc času ti nezbývá. Jen neochvějná jistota, že poslední rána bude patřit tobě.

Lidé vždy potřebovali mít své hrdiny a vzory, potkávat šťastné konce velkých dramat. Snad aby sami neztratili naději na to, že svět kolem není tak zlý a špatný, a že i na ně tam někde venku čeká velká chvíle, malý zázrak co převrátí jejich vlastní životy k lepšímu, dobro co je ochrání od všeho zlého. Sully je typickým příkladem lidového hrdiny, co dokázal nalézt klíč k miliónům lidských srdcí, aniž by si je přivlastňoval. Eastwood to vystihl velmi přesně.

Vídeň. Město císařů a králů, oper, hotelů a nesplněných přání. Pohaslá hvězda kdysi mocného impéria zadupaná prachem a krví první i druhé války hledá znovu cestu k nebesům. Marně. V rozvalinách městských čtvrtí proplouvají noc co noc zbloudilé stíny postav, hledajíc naději v místech, kde slunce nevychází. Vysoké pouliční lampy nám dávají zprávu o tiché prázdnotě prastarých bulvárů. Těch pustých ulic s dlažebními kostkami kdysi kypících životem s proudy honosných kočárů. Opuštěný Riesenrad v Pratru se pomalu hrdě otáčí v běhu času při hudbě citary. Smutně čeká na své návštěvníky. Nikde žádné děti. Den co den vylézají potemnělé prapory lidských stínů ze sklepů a sutin domovních dvorků plni strachu, že se ve světle nového světa rozplynou. Z poklopů kanalizačních vpustí vystupují z městské stoky do ulic kartony předražených cigaret a ředěné dávky penicilinu. Snad jako příslib lepší budoucnosti a nového začátku. Vždyť morálka je slabostí rozumu, tak proč si hrát na lidství. Člověk musí sám sebe tisíckrát zabít, aby mohl znovu žít. Ještě je brzy opustit skrýše a vystoupit ze stínu. Pustit ven toho naivního zranitelného člověka, žijícího a bláhově milujícího.

Postava Tonyho Camonteho je jedinečnou směsí rozporů. Na jedné straně klukovský avanturismus – nadšené gangsterské chlapáctví plné bouchaček, drsných hlášek a absolutní svobody mimo zákon a veškerá pravidla. Na druhé straně amorálnost, bezcitnost a bezvýchodnost života psance točícího se v nekonečné spirále hrůzných událostí, před nimiž nelze uniknout. Gangsterský opus Howarda Hawkse z dob počátků zvukového filmu je dítětem své doby. Doby těžkých časů prohibice, kdy zbohatlé podsvětí průmyslových měst určovalo pravidla každodenního života lidí. Film byl ve svém čase velmi tvrdým a nekompromisním varováním před válkami gangů. Na svou dobu použil nečekaně brutální výrazové prostředky a v Camontem našel dokonalý prototyp antihrdiny, u kterého přirozená touha po moci vyjádřená sloganem „Svět je tvůj.“ zničila veškeré entity života jednoho vlastního mikrosvěta. _____Film se dočkal v 80. letech kvalitního remaku od Briana De Palmy

Těšil jsem se na pěkný dokument o planetě Zemi. Místo toho jsem se dočkal uplakané hysterie o apokalypse lidské civilizace. Co nám vlastně chtěli autoři filmu říct? Snad že od doby co člověk slezl ze stromu, začal chovat dobytek a okopávat brambory, šlo to s naší matičkou Zemí od desíti k pěti? Člověk přeci nedělá nic jiného než ničí naší krásnou planetu stále RYCHLEJI A RYCHLEJI. Film na diváka apeluje slovy „Je na nás, co s tím uděláme, jak bude příběh pokračovat.“ Copak někdo může ovlivnit, že v Bangladéši jsou záplavy, v Africe sucho a hladomor, lidé chtějí jezdit auty, bydlet v domech a v poušti staví mrakodrapy? Trochu zbytečná a pokrytecká agitace za lepší svět. Překvapivě autoři nabízejí v samotném závěru svou vlastní cestu, jak věci napravit. Mimo jiné doporučují nahradit stávající elektrárny větráky a solárními panely (naprosto nekritický obdiv zelené energie). Zbourat bariéry mezi lidmi, otevřít hranice, přestat zbrojit, peníze dát na pomoc chudým. Pokud možno aby všichni lidé na světě se měli stejně dobře, žili spolu v dokonalé harmonii stejně jako v harmonii s přírodou. Prostě naivní pohádka, která je úplně vytržená z reality fungování světa. Dobrá zpráva je, že člověk také jednou vyhyne, neboť jeho existence je jen malým zlomkem času života na planetě Zemi. Naše planeta už zažila mnohá vymírání druhů a toto bude jen jedno z dalších. Planeta nás přežije všechny a bude tu ještě nejméně 4 miliardy let. Netřeba se obávat, že ji zničíme. Jen jí dočasně pozměníme. Třeba se pozmění i člověk, ale určitě ne díky hysterickým filmům jako je tento.

Seš ty vůbec ještě člověk? Jsi šťastná? Žiješ ještě? Život je fraška, v níž hraje kde kdo kostky. Tak proč hrát podle pravidel a nenapsat si sama svůj vysněný osud? Ale je tohle skutečně tvá vůle? Tvá pravá motivace? Ta vylhaná nevinnost mě rozplakala. Stará pravda říká, že život vzkvétá prací. Ale může s ní i umírat. V bohatství nelze mít klidný spánek. Štěstí z bohatství bylo vždy veřejným majetkem. Napila ses pančovaného lihu z Ďáblovy továrny, a tak ses stala onucí korporátního slizu. Sbohem sny a ideály. Zaprodala si svou duši a tvé utrpení roste každým dalším krokem. Až k nesnesitelnosti. Ta bolest tě sžírá zevnitř jako mor a postupně zavírá jedno po druhém všechna okna tvé poklidné minulosti. Zpěv andělů zaznívá ze záchranné lodi. Je to láska, která vyvede tvou duši z nekonečného utrpení a smích je klíčem k poznání. Ale ty už neslyšíš. Přežíváš uvězněná v ulitě přeludů a omylů vlastního bytí. Prozři a slyš. Ještě není vše ztraceno. Já tě mohu zachránit. Vím, že to dokážu. Jsem Toni Erdmann a nemám co ztratit. Vyvedu tě ze slepé nicoty zbytků vlastní existence._______________________________Podobný film: Klaunovy názory

Úžasně příjemné překvapení. Město zvířat ozářilo scénu dětského filmu pronikavým světlem jako slunce při úsvitu. Přineslo nám jeden z nejkrásnějších animáků za poslední roky. Disney dokázal, že i v dnešní době lze úspěšně točit pro široké publikum bez přemíry sprosťáren, násilí a zbrklé akce, nebo trapné potřeby otírat se o symboly konzumu a popkultury. Je to ten těžší způsob, ale výsledek je pak o to cennější. Krásně vypointovaný detektivní příběh Zootropolis má v sobě tolik vtipu a pozitivní energie, jako málokterý film. Úspěšně čelí předsudkům vůči odlišnosti a vlastní méněcennosti. Vše je podáno v moderním kabátě od Armaniho, jelikož animace je jedním slovem dokonalá. Široká plejáda zvířecích postav s jejich emocionálním rozvrstvením nastavuje přímé zrcadlo životu v reálném světě. I hlavní postavy zde mají své chyby a dopouští se přešlapů s jejichž následky se musí potýkat. Ne vždy totiž existují jednoduchá řešení a hledání pravdy bývá někdy složité. Disney se po čase posouvá zpět do pozic, které mu historicky patří.

Robinson Crusoe na planetě Mars. Opuštěný lidský jedinec v neznámém světě, kam lidská noha dosud nevkročila. Dobrodružství, jenž dráždí smysly moderního člověka stejně, jako kdysi námořní plavby 18. století s výpravami do nepoznaných končin širého oceánu. Film má svůj zjevný potenciál a navíc je na své téma velmi napěchovaný vtipem. Astronaut Damon je ryzí sympaťák, co nikdy neztrácí hlavu a je neustále nad věcí. Místy je to až limitující. Tohle vesmírné dobrodružství si užijete sice uvolněně, ale za to bez vážného dramatu, které se zde nabízí. Místo lidského hrdinství a síly ducha, který žene člověka na hranici sil v boji o přežití, máme možnost sledovat panoramatické záběry, high tech technologie a poslouchat disco hudbu jako doma v obýváku. Problém vidím i ve velkém prostoru, který byl věnován paralelnímu dění na Zemi. Nepřineslo to žádný stěžejní konflikt a neúměrně to protáhlo stopáž. Film mohl být mnohem účinnější, kdyby kamera zůstala po celou dobu na Marsu s hlavním hrdinou. Poctivá práce s detaily je víc než výpravný velkofilm.