Šňůra

Je znát, že už nám Steven Spielberg trochu stárne, ale stále je to velmi dobrý výprávěč příběhů, na které se vždy rád podívám. A to i přesto, že z nich přímo tryskají emoce, patos a jsou plné kýče. Jenže tak to je v pořádku, je to Spielberg. Proto se jeho, i vážná díla, které vypráví vlastně jako pohádky se šťastným koncem, nám divákům líbí.

Dívat se na to dá, ale doporučuji u toho vypnout mozek. Přitom, když se podíváme na jména tvůrců, tak čekáme přeci jen lepší zábavu - Jim Sheridan je osvědčený a výborný režisér a jména jako Daniel Craig, Rachel Weisz a Naomi Watts by měla být zárukou herecké kvality. Nutno podotknout, že také jsou a snad jen díky jejich výkonům je to pokoukání jakž takž snesitelné. Ostatní ale selhává. Na horor se u toho málo bojíte, nebo se spíše nebojíte vůbec, na thriller je tu opravdu velmi málo napětí a když se to v poslední třetině filmu přepne do žánru psychodrama, tak dojdete nejspíš k přesvědčení, že jediným bláznem je nejspíš autor scénáře. Logické přehmaty jsou totiž takové, že jen nevěřícně kroutíte hlavou. Nakonec, když naskočí závěrečné titulky, tak si ale přeci jen řeknete, že už jste viděli i mnohem větší ptákoviny.

Americká romantická komedie a opravdu vtipná? To jsem teda koukal. Ale ona vážně bavila, na Milu Kunis se chlapům opravdu dobře dívá a Justin Timberlake znova potvrdil, že je přinejmenším stejně tak dobrý herec jako zpěvák. Navíc byl celý film protkán nejen vtipnými, ale taky i inteligentními dialogy, což mě baví vždy. V závěru to sice sklouzlo (možná až příliš) do klišovitosti, ale celkový dojem je přesto i tak velmi příjemný.

Divné. Plechovky do sebe řežou plech neplech, až jiskry lítaj a olej vytéká a mě se to kupodivu i líbí. Ba co hůř, když pomalu a jistě hrozí, že se některá z nich stane jen hromádkou nepotřebného šrotu, jsem skoro i dojatý. Stárnu a blbnu? No, když se to tak vezme, on je to vlastně skoro až rodinný film, tak co. Bylo to zábavné.

Úžasná konverzačka, kdy téměř 90 minut jen sledujeme filosofickou debatu mezi dvěma muži v podání Samuela L. Jacksona a Tommyho Lee Jonese. Debatu, ve které každý z nich hájí svůj postoj, svou pravdu a své životní krédo a snaží se o tom přesvědčit toho druhého. Moc pěkný zážitek.

Už jsem si skoro myslel, že to snad ani není možné. Ale stalo se. I mistr Clint Eastwood natočil zcela průměrný, ba i trochu nudný film. A to i přesto, že scénář k němu napsal osvědčený Peter Morgan, produkovali jej Frank Marshall a Steven Spielberg a jednu z hlavních rolí si zahrál Matt Damon. Výsledkem ale je jen prázdná, banální báchorka. Bohužel.

Nesouhlasím s tím, že se jedná o film, který díky režisérovi a hercům měl velké ambice, ale stal se z něj jen průměrný a klišovitý snímek, kterých již bylo natočeno mnoho. Mě se právě líbil svou obyčejností. Vše přece nemusí končit ohromým happy endem nebo velkou tragédií. Že Jamie Foxx ve své postavě lehce schizofrénního muzikanta a bezdomovce nevzbuzuje soucit? No a co? Copak se musí vždy zmáčet hromada kapesníků slzami nad nešťastným osudem? Naopak, právě svou otravností byl Foxx velmi uvěřitelný. A Robert Downey Jr. mu byl velmi dobrým parťákem. Ne, není to oscarová pecka, ale to tyhle velmi pěkné obyčejné příběhy nebývají.

Opět výrazně originálně neotřelá myšlenka, ale to už u Nolana nepřekvapí. Jen divák musí být neustále ve střehu, aby s ním udržel krok a neztratil se v těch mnoha vrstvách, které jsou předkládány a kupí se na sebe, vedle sebe i přes sebe, aby v konečném důsledku byly složeny v jeden kompaktní celek. Snít sen ve snu a přecházet z jedné snové vrstvy do jiné a v jednu chvíli být současně hned v pěti snových rovinách, navíc v různých časových i fyzikálních podmínkách, to už dá hlavě zabrat. Nolan to však zvládl přehledně a srozumitelně. I když, nějaké výtky jsou. Snad ze strachu, že ne každý hned pochopí, je první půlka spíš vysvětlovací a zasvěcovací a tudíž i trochu statická. To polovina druhá, to už je jinačí jízda. Jenže snad právě díky tomu všemu vysvětlování a ukazování se tak taky trochu ztrácí i napětí. Přesto je Počátek špičkový a originální krimi thriller, který vás pohltí. Teď abych se bál usnout…, kdo ví, kdo se mi do snu vetře.

Jinak brilantní herec Philip Seymour Hoffman také zatoužil zkusit si i režii a natočil příběh, který důvěrně znal, neboť jej už léta hraje i v divadle. Minimalistický příběh dvou párů, z nichž jeden se pozvolna a potichu dává dohromady, zatímco ten druhý se pomalu a nahlas rozpadá, pravděpodobně velmi dobře funguje na jevišti, avšak pro filmové plátno to je docela málo. Ale na druhé straně je dobré zase vidět film, který na rozdíl od mainstreamové hollywodské produkce, nekončí happy-endem, ale prostě běžnou životní realitou.

Film Alois Nebel má unikátní výtvarné pojetí, to se mu rozhodně upřít nedá a povedlo se tak dobře, že se vizuálně skutečně podobá stejnojmennému komiksu, který mu byl předlohou. Výtvarná podoba filmu je zajímavá i tím, že se nenudíte, i když se toho zrovna na plátně moc neděje, protože můžete, stejně jako například já, hrát například hru "kdo je kdo (postava - herec)". Děj je tady totiž problém. Ten film má samozřejmě příběh a dokonce i snad zajímavý, jenže tvůrci jej neumí odvyprávět. Pár věcí tak působí dost chaoticky, nelogicky a tomu, kdo nečetl předlohu prostě jen tak nedocvaknou. Chvilku drama, chvíli thriller a do toho ještě, zřejmě jako tmel, vetknuta také trocha té romantiky s Květou. Němci, Rusi, revoluce... Nicméně i přes tyto výhrady k ději musím hodnotit film spíše jako nadprůměrný, protože po výtvarné stránce to bylo originálně neotřelé, atmosféra krásně syrově depresivní, výborný Miroslav Krobot, který z postavy Aloise Nebela udělal kafkovsky nemluvného, uzavřeného hrdinu a opomenout nelze ani hudbu, z níž vzešel výborný soundtrack.