Šňůra

Paul Walker a Vin Diesel z jedničky se vrátili, na režisérskou sesli si sedl Justin Lin, který má na triku už tokijskou trojku a vznikla z toho slušně nadupaná, řemeslně dobře odvedená podívaná.

Jackie Chan se zase jednou vrátil natočit film domů do Číny. I když jeho postava nevybočila z klišovité škatulky venkovských prosťáčků, kteří toho mají pod čepicí mnohem víc, než se na první pohled zdá, přeci jen je tahle čínská historicko-válečná sranda mnohem lepší než mnohé z jeho hollywodských trháků, především těch z devadesátých let. Na stará kolena, kdy své tajtrlíkování Jackie omezil na minimum nezbytně nutné, se zdá, že nastartoval znova svou kariéru a to v mnohem příjemnější a koukatelnější poloze.

Spíše z nostalgie k originálu z roku 1981 jsem se podíval na tyhle nové Titány a raději nic pozoruhodného nečekal. Taky se nic nekonalo. Perseus sice nepotřeboval pomoc Bohů, ale zcela jistě by se mu šikla nějaká ta pomoc zejména v podobě lepšího scénáře. Takhle z toho vznikl jen nahodilý slepenec řeckých pověstí a bájí, kdy se tu bez nějaké bližší souvislosti a vysvětlení náhle objevují jednou čarodějnice-vědmy, podruhé Medůza, pak Calibos, škorpióni, Kraken, Pegasus... jako když v lunaparku náhodně jdete z jedné atrakce na druhou. Do toho sem tam nějaká ta bitka. Ale to je málo, na dobrý film to nestačí.

Nekorunovaným králem béčkových filmů je bezesporu Robert Rodriguez. A Mačeta já překrásné béčko, se skvělým béčkovým hereckým obsazením a herci si tu krásně zablbnou. Jsem nadšen. Prakticky už od první scény hektolitry umělé krve stříkají proudem a usekané hlavy, ruce, nohy a další části lidského těla padají jedna za druhou, jak na běžícím pásu. A stejně jako hlavy a údy padají i hlášky. Přitom je to pořád jen předkrm. Na konci nás prostě čeká pěkně vysoká fůra mrtvol. Každý, kdo ten film nebude brát vážně, tak si užije náramnou porci zábavy.

Politické drama ve sportovním filmu, nebo sportovní drama ve filmu politickém? Vlastně na tom nezáleží, protože ať chceme či ne, sport a politika se vzájemně ovlivňují a když to jde tím správným směrem, nemusí to být zrovna na škodu. Tady se navíc na režisérskou židli posadil mistr Clint Eastwood a já už si nejsem jistý, jestli vůči němu nejsem až příliš nekritický, zda mu až příliš nefandím, ale prostě nějak neznám špatný film, který by on režíroval. Jen dobré, velmi dobré a pak ještě lepší. V tomhle filmu, natočeném podle skutečných událostí, to měl o malounko snažší v tom, že měl na place skvělého Morgana Freemana a skvělého Matta Damona. V této sestavě pak vám už nezbývalo nic jiného než fandit společně s prezidentem Nelsonem Mandelou (Freeman) ragbyovému týmu Springboks (národní tým Jihoafrické republiky) vedenému kapitánem Francoisem Pienaarem (Damon) na mistrovství světa v ragby v roce 1995. Ragbyové mistrovství světa, které pro JAR znamenalo něco podobného jako pro nás hokejové Nagano. I když v případě jihoafričanů šlo asi i o něco víc.

Číňani uměli vždycky točit pěkné historické válečné filmy, plné stylově pojatých a choreograficky vyladěných bojových scén, vizuálně bez chybičky. Jen už to tak jaksi zevšednělo.

Street dance se mi líbí, ale v tomhle filmu jsou dlouhé pauzy mezi několika hodně slušnými tanečními čísly vyplněny idotsky tupou vatou o tom, jak se jedna hezká mladá dívka pohybuje mezi dvěma mladými chlapci, z nichž jeden je milý a hodný sirotek, starající se o své kamarády, se kterými bydlí ve skladišti, kdežto ten druhý je bohatý, ale zlý, prohnilý a bezcharakterní frajírek. Jak to asi dopadne? Tanec dobrý, ale to ostatní zkrátka nestojí za nic.

Nejsem si jistý, jestli ten film by získal tolik hodnotících hvězdiček na různých filmových servrech, pokud by nebyl zrovna o Facebooku. Měl by tolik, kdyby byl třaba o výrobně kuličkových ložisk někde v Indii? Protože jinak mě život Zuckerberga zas až tak zajímavý a úžasný nepřipadá. Otázkou je, nakolik je tento filmový příběh pravdivý. Sám Mark tvrdí, že vůbec, že autentické jsou pouze mikiny a trička. Ale asi ani nemohl říct, že pravdivý je, protože nikdo by o sobě přece neřekl, že je hajzlík. Nejsem si jistý, jestli jsem tomu filmu nedal 6 bodů z 10 jen proto, že mám G+ prostě radši. Budu si muset asi počkat, až někdo natočí film o Larrym Pageovi nebo Sergeyi Brinovi. Nebo o obou.

Krásná fikce o tom, jak možná mohl vzniknout jeden slavný obraz holandského malíře Johannese Vermeera. Vizuálně dokonalé především díky kameře Eduarda Serry... a samozřejmě, i díky kráse Scarlett Johansson, na kterou se vždycky moc pěkně kouká. Avšak tady to není jen o tváři, podala i pozoruhodný herecký výkon, přičemž většinou na to stačila pouhá obličejová mimika.

Tak je to takový hezký cestopisný film, ale to je tak asi vše. Jinak řekněme si to na rovinu, Liz Gilbertová (hlavní hrdinka) je pošahaná ženská, která neví co chce a uteče pokaždé, když se objeví problém. To není nic proti Julii Roberts, protože ta ji zahrála dobře a bez ní by to z průměrného byl nejspíš hodně podprůměrný film. Ale když to vezmeme pozpátku, tak bylo natočeno mnohem lepších romancí, než je milování na Bali, meditace v Indii byla dost velká nuda, a jediné, co se mi líbilo a bavilo mě, tak bylo jídlo v Itálii, protože při něm se opravdu sbíhaly sliny. A to je málo. Škoda, protože jinak to mělo docela slibný potenciál, třebas i v mužském hereckém obsazení - James Franco, Richard Jenkins, Javier Bardem. Jenže ani jeden neměl co hrát. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak pokud bych chtěl vidět nějaký ten pěkný cestopis, tak mi National Geographic Channel asi nabídne mnohem lepší podívanou.