francis

Kouzelnej scénář, to je důvod, proč tenhle film vidět. Je to Romeo a Julie trochu jinak, ale rozhodně vtipně a nápaditě. Wajdův návrat do dětství zprostředkovaný starým poutníkem, podobně jako v Lesních jahodách Ingmara Bergmana (i když tam se jedná o skoro klasické flashbacky). Sestry ze sousedství jsou dekadentní na hranici parodie, kamarádi hlavního hrdiny praštění a neuspokojení, jak jen panicové můžou být, a Tadeusz Konwicki je naprosto skvěle obsazený, konečně puberťáci, u kterých nemáte pocit, že je jim pětadvacet, ale fakt jim věříte jeho patnáct, šestnáct. Tenhle film možná není dokonalej, ale rozhodně má velkou sílu a závažnost mu dodává všudypřítomná blížící se válka. (a nevěřte nikomu, kdo používá víc než jeden vykřičník na řádku!)

Nejzbytečnější věc, kterou kdy Tim Burton natočil. Je to o několik tříd horší než původní verze (ano, je to skoro úplně jiný, ale to bohužel v tomhle případě nic neznamená) . Doufám, že další podobný zklamání už mi můj oblíbenec nepřipraví.

Asi moje nejoblíbenější gangsterka, možná proto, že je opravdu současná, ctí pravidla žánru, ale přesto zůstává neotřelá a překvapuje až do konce. Kromě toho je i vtipná a svými stylovými, myšlenkovými a téměř filosofickými přesahy naprosto nadčasová.

Náročné. Obrazově dokonalé, myšlenkově hluboké, stylově bezchybné, hudebně nezapomenutelné, herecky úsporné a přesto až neuvěřitelně působivé. Od začátku až do konce. Nejlepší film, jaký jsem kdy viděl.

Mám dojem, že je to právě Miloš Forman, kdo ve svých filmech (hlavně v Černém Petrovi, Hoří má panenko a Láskách jedné plavovlásky) úplně nejlíp vystihnul českou společnost 60. let, navíc s úžasným smyslem pro (většinou docela černej) humor. Černý Petr je výborná komedie, ale kromě toho skoro až psychologická studie celý řady lidských typů, ať už lidí střední generace, formovaných prožitkem války a atmosférou krušných poválečných desetiletí, anebo generace teenagerů dospívajících na počátku šedesátých let. Formanovy postavy jsou živý, uvěřitelný lidi, který se ze všech sil (a často dost neohrabaně) snaží vypořádat se svými rolemi v rodině, mezi kamarády, ve vztazích... Představitele všech rolí vybral Forman bezchybně, i když nejvíc pozornosti na sebe zaslouženě strhávají vynikající Vladimír Pucholt a Jan Vostrčil.

Nejlíp zfilmovaný Arnošt Lustig. Film je natolik tíživý a v absurditě a vygradování situací budí tak silné emoce, že citové vypětí diváka je téměř fyzického charakteru.

Další z nezapomenutelných roliček mého favorita Jana Klusáka, tentokrát dokonce docela velká. Film jako celek má velkou sílu, jako experimentální alegorie je až neuvěřitelně dotažený a v důsledku působivý. Nevídané střídání napětí, nejistoty, uvolnění, smíchu a znovu napětí a ještě tíživější nejistoty dělá z tohohle filmu extrémně silný zážitek.

Nejlepší komedie (parodie na spaghetti westerny) Terence Hilla. Narozdíl od jiných (povětšinou s Budem, tady ovšem bez něj) tentokrát naprosto dotažená, bez slabých míst, a hlavně, je to extrémní supersranda. Má to hlavu a patu, je to neskutečně romantický (v rámci parodie samozřejmě), choreografie rvaček nadprůměrná a přehrávání tentokrát nepřekračuje hranici trapnosti. Přitom Enzo Barboni pracoval v podstatě se stejným týmem, jako u většiny filmů z toho období. Že by byl Bud Spencer tak silnej rozkladnej element? Jo a českej dabing je kouzelnej.

Sebeironie hlavního hrdiny je kouzelná. Michael Winterbottom mi v tomhle filmu připomíná způsobem humoru Monty Pythony (pravda, v trochu netypickej poloze) tak často, až je to zarážející, ale zřejmě je to hlavně tím, že stejně jako oni vychází ve svých parodiích z prostředí televize BBC. Tenhle film ale neni jenom chytrá legrace (i když i to by samo o sobě stačilo na slušný hodnocení), ale i kronika britské hudební scény od poloviny sedmdesátých do začátku devadesátých let. Všechny kapely, kterým film vzdává často dost svéráznou poctu (Sex Pistols, Joy Division a New Order, Happy Mondays...), zní naprosto skvěle, kombinace dokumentárních a hraných záběrů je nápaditá, vkusná a povedená, hereckej výkon Steve Coogana naprosto fenomenální (co na to asi skutečnej Tony Wilson?). Když máte na vybranou mezi skutečností a legendou, vyberte si legendu. Obzvlášť tehdy, je-li tak neodolatelná jako 24 Hour Party People. A dokonce i v případě, že vám jména zmiňovaných kapel vůbec nic neříkají, protože díky tomuhle filmu máte docela velkou šanci, že si je zamilujete.

Možná trochu moc hollywoodské, co se týče stylu, a to trošku kazí hloubku tohohle filmu. V podstatě to je ale dost odvážnej film s trefně vybraným obsazením a působivou hudbou.