kdosizrosy

Co říct? Snad jen dechberoucí skvost, kde ty tři hodiny a čtvrt nejsou absolutně znát.

Říká se, že v okamžiku smrti ztratíme přesně 21 gramů. Všichni. Spletitá mozaika několika lidských životů, jejíž vyústění rozhodně nedokážete odhadnout, neustále vás nutí přemýšlet, překvapuje vás, místy se v ní ztrácíte. Není to však vůbec na škodu, spíše naopak - ději to dodává spád, umocňuje ho, lépe vykresluje lidské emoce a problémy, kterými je snímek doslova nabit. Se všemi postavami, ať už to bude kdokoliv, budete soucítit, na každé z nich by se dalo najít to dobré, ale i to špatné. Scénář je brilantní, řežie jakbysmet a herecké výkony by se daly vydzvihnout do výšin. Tak jak by to mohlo dopadnout špatně?

Jak už vyplývá z názvu, jedná se o jakési "pokračování" Paris, Je T'aime a to pouze s výjimkou, že nás zde příběhy přivádějí do metropole spojených států. Povídky jsou o dost slabší, vytrácí se z nich ta krásná něžnost a jemnost, kterou dominuje Paříž. Všude jsou cigarety, nejsou v tom emoce a je to až místy takové hrubé. Přidejte k tomu také malou různorodost a skutečnost, že to vše vyznívá tak nějak do ztracena. Není to zlé a za zlédnutí stojí, ovšem jen slabý odvar Paříže. (nejvíce mě zde asi potěšil výběr skladby No Suprises od Radiohead..milé překvapení)

Paris is city for lovers..lovers of art, lovers of food, lovers of..love. Paříž. Symbol umění a lásky..symbol něčeho povznášejícího a romantického. Alespoň pro mě. Je to snímek zobrazující různé podoby lásky v osmnácti krátkých povídkách od dvaceti různých režisérů. Některé jsou silné, jiné o kapku slabší, ale i tak to vše tvoří krásně fungující a působící celek, na který se určitě rádi podíváte znovu. Je to něžné, úsměvné, vkusné, snové a smutné. Za nejlepší povídku osobně považuji asi tu o vztahu slepého mladíka se začínající herečkou končící krásnou větou "I see you.". Hodně různorodý a příjemný snímek, v němž si každý najde jistě to svoje.

Hnusná lidská komedie proplétající životní osudy dvou mužů a dvou žen, kteří si za vidinou štěstí stále dokola ubližují a nedokážou z toho najít cestu ven. Láska, naschvály, pomsta, zrada, lži v snad až trochu divadelním příběhu, který se jen tak nevidí (+ bonus za Damiena Rice).

Anyway. We're always alone. Pod vlivem všudypřítomného hašišového kouře pomalu plynoucí snová řeka zvláštních obrazů a myšlenek, která netrpělivé nemůže nikdy odměnit. Revoluce, kouř, láska a frustrace. O ničem jiném to není. Po vizuální stránce se tomu nedá nic vytknout, černobílé aranžmá všechny ty pocity životní nespokojenosti ještě umocňuje, kamera je dokonalá. Ale přiznejme si to, 178 minut je i na film přeplněný hašišovým kouřem opravdu příliš. Několika minutové záběry na schovávání se na střeše nebo na zapalování dýmky prostě nudí a to ty myšlenky, které film předkládá můžou být sebelepší. Je to takový nevybroušený diamant. Z části se mě to dotklo, celkem i niterně, ale zároveň přiznávám, že po první polovině jsem se už ptala, kdy bude konec. Les amants réguliers bych tedy přirovnala k většině děl známých ruských spisovatelů - kdyby se to osekalo a odprostilo od sáhodlouhých popisů, bylo by to skvělé, pefektní. Takhle jsou to pouze vysoce nadprůměrné 3, protože ta stopáž je někdy vskutku neúnosná. (a Clotilde Hesme to tady vážně sluší.)

"Miluj mě méně, ale miluj mě dlouho." - tahle závěrečná věta, jakýsi epitaf, z Les Chansons d'amour dělá něco, na co nezapomenete a budete mít po čase nutkání vidět to znovu. Ne tak pro film samotný, nýbrž spíše pro ten pocit, jaký ve vás vyvolá a co ve vás zanechá. Dějově se nejedná o nic převratného, milostný trojúhelník, i když ne úplně klasický (možná bych spíš měla švédská trojka? aspoň na začátku), muzikály nadto nemám moc v lásce a navíc tady je ta hudba taková nijaká - sice příjemná, ale takřka stále stejná, nic si z ní člověk nezapamatuje. A tak vlastně, proč ty 4*? Zejména pro ty pocity, které vyvolává, pak pro skvělou kameru, prostředí a celkový pocit (což u francouzských filmů, zdá se mi, bývá samozřejmostí) a v neposlední řadě pro pohledné herce! (Alice + Ismael) 4 a 1/2.

Násládlý asijský kýč s přemrštěnou délkou, ve kterém už od takřka od začátku víte, jak všechno dopadne. Pravdou však je, že i přes tohle všechno má ten film hloubku a sílu. A s každým dalším postupem v ději je ten tlak na divákovy emoce silnější a silnější. Na druhou stranu musím právě ty emoce vytknout - resp. mít k nim připomínku - nejsou prokresleny přesně tak, jak by měly být, dalo by se z toho dostat mnohem víc. A možná právě proto mě, nejspíš jako jednu z mála, A Moment to Remember nedojal. Jen ve mně zanechal lehce smutný pocit, ale to bylo všechno. Slabší 4* si ovšem právem zaslouží. "Když zmizí paměť, zmizí i duše."

Ne krásná Junie, ale krásný Nemourse, Jacob, Jeanne, Mathias a tak dál. Prostě takřka všichni. V člověku tenhle film navodí pocit, že ve Francii jsou jenom samí fešáci a krásný slečny. Takže je aspoň na co se koukat. S dějem je to však už o něco horší - la belle personne neví, co vlastně chce. Jen tak si proplouvá životem, v novém městě, zdrcená ztrátou matky. A příval nápadníků jí to ale vůbec neulehčuje. Nakonec podléhá prvnímu, kdo se jí vyzná. Ošem následně na to zjišťuje, že jí nový přítelíček tak trochu ubírá prostor a ona ho zas tak moc ráda nemá. Zakoukání se do svůdníka Nemourse (což jí ale nikdo v případě Louise Garrela nemůže mít za zlé!) to nadto ještě celé komplikuje.(...) On to není špatný film už jen proto, že se na něj hezky dívá. Není to ani žádný romantický nonsens, protože romantiku by tady člověk hledal těžko. Zanechá to ve vás takový sotva postřehnutelný pocit a právě asi proto má cenu tenhle snímek vidět.

Tomuhle filmu jednoznačně vévodí Eva Green, která je ve všech svých garderóbních kouscích neskonale uhrančivá a svůdná. (až člověk nechápe, proč si ta Fiamma prostě nedá říct). Bez ní by ten snímek zůstal hrozně holý. Všechno ostatní jsou totiž jen takové doplňky, sice možná hezké, ale ve výsledku takřka nic neříkající. Avšak uznávám, že o přes to, že většinu filmu děvčátka skáčou do vody anebo intrikují, zápletka není v celku úplně tak špatná. Nadto kamera je skvělá a to prostředí 30. let zkrátka nezaměnitelné. Trhliny však mají své - trhliny. Je to až moc natahované a místy proto nudí a některé věci tak vyznívají do prázdna. Navzdory tomu ale rozhodně stojí za to film vidět. Ať už kvůli Miss G anebo kvůli té nevšední atmosféře, kterou spousta režisérů v dnešní době neumí zastihnout.