MrKrahujec

No vida, a já už myslel, že je s tím doopravdy a definitivně konec, tedy s klasickým (lehce hravým) science fiction ve stylu starého dobrého H.G. Wellse, Julese Verna, anebo, pro mě za mě i takového Karla Čapka, ba dokonce i Voltaira, či samotného Cyrana de Bergerac. Kdyby to nebylo podle comicsu, tak bych klidně na nějakého takového lehce zmodernizovaného Wellse hádal. A to i přes ten, nebo přesněji právě pro ten všudypřítomný humor a svádivě divokou nadsázku.

No tedy... legrace to sice byla, o to nic, ale přece jenom trochu prvoplánová. Některé ty vtípky dokonce ani v jiných komediích tohoto typu už vůbec být nemusejí. A to jsem velkým ctitelem němé grotesky, Laurela a Hardyho, i mnohých pokračovatelů, ale jak třeba legendární "To je ale bláznivý svět!", ještě legendárnější série o Růžovém panterovi, nebo z těch novějších třeba "Bridget Jonesová" jsou přece jen o několik úrovní výš. I když teď zjišťuju, že vlastně nevím úplně přesně proč.

Tak úplně na začátku jsem si říkal, že to vypadá jako nějaká variace na geniálních "451 stupňů Fahrenheita" od Raye Bradburyho, pak mi to zas přišlo jako trochu inspirované "1984" George Orwella, ale někde od druhé třetiny mi to už nejvíce připadalo jako konečně zfilmovaný výtečný román "My" od Jevgenije Zamjatina (kdo nezná - vřele doporučuji). Ten totiž ještě zfilmován nebyl, a třebaže ty střílečky a šavlovačky byly trochu navíc, film mu zůstal téměř věren až do konce, který byl ovšem na rozdíl od románu happyendem. Ale uznávám, že takový konec, jako je v té knize, by byl pro masového filmového diváka přece jen příliš depresivní.

No, blbost to teda je, ale celkem roztomilá blbost. Něco na způsob "Loupežníků na Chlumu". Člověk prostě musí přistoupit na pravidla vyprávění a pak se může i bavit. Ale opravdu jen čas od času...

Tenhle horror je tak krásně klasický, až mi připomněl starou dobrou tradici E.A. Poea, H.P. Lovecrafta a především a hlavně obou Jamesů (i když údajně nebyli spřízněni), tedy Montague Rhodese Jamese a Henryho Jamese; obzvlášť na něj a na jeho brilantní knihu "Utažení šroubu" jsem si vzpomněl tak často, až se mě zmocnilo podezření, nejde-li o její zfilmování. To se sice samozřejmě nepotvrdilo, ale úroveň, řekl bych, zůstala srovnána.

Tohle už je taky vlastně pouhopouhá vzpomínka na to, "jak to kdysi chodilo", kdy ještě i těm největším světovým lumpům krajně záleželo na tom, co se o nich mluví a píše. To v dnešní době už ani Donald Trump, ani Viktor Orbán, ani Miloš Zeman a hlavně ani Andrej Babiš na takových, navíc drahých, zbytečnostech nelpí. Ani jednomu dávno nevadí, jestli je v médiích pravdivě nazvou lháři, podvodníky a zloději, případně i vrahy. Náš pan premiér na to maximálně řekne: "Nech si píšou, však to stejně nikdo nečte". Všem bohatě stačí jejich hmotný mandát. Takže tento film je jakousi vzpomínkou na doby, kdy pravdomluvné slovo ještě mohlo opravdu zásadním způsobem ovlivnit společenské dění. A možná i trochu osvětlit důvody, pro které máme dnes na cigaretových krabičkách tak pestrou výzdobu.

Musím uznat, že asi opravdu v žádné kriminálce, ani vážné, ani komediální, jsem neviděl automobilovou honičku, která by na výslovné přání padouchovo probíhala co nejpomaleji...

Je to zajímavé, ale tahle tak čistě svěrákovská pohádka mi nějak nesedla. Svěrák sice použil hned dvě (jinak samozřejmě výborné) pohádky geniálního Karla Čapka, ale bohužel se ukázalo, že obě jsou stále příliš krátké, aby utáhly celovečerní film, takže se muselo na mnoha místech dost zoufale natahovat (hlavně to "putování za prací" je docela k usnutí). Navíc se mi pořád nějak zdálo, že zrovna tyhle dvě pohádky k sobě ne úplně dobře pasují, takže bylo třeba přidat ještě jednu neexistující postavu (Arnošt Goldflam), no a když se k takové klasice, jakou je K. Čapek něco přidává, tak to snad ani nemůže skončit dobře. Touhle zkušeností si už prošli mnozí.

No, z dnešního pohledu tohle opravdu nemá daleko k podomácku splácanému filmu a Jean-Paul Belmondo je tu ještě velmi školácky neohrabaný a rozpačitý, takže jeho partnerka tu místy je (nevídaná věc!) dokonce aktivnější, než on sám. Ale je to i jeden z důvodů, proč se ten film dá i dnes dokoukat do konce a to i se zájmem: můžeme názorně sledovat, co všechno se Belmondo z hereckého umění postupně naučil a případně se domýšlet, jak by ty nemožně zpackané sekvence mohl rozehrát později. A v neposlední řadě je to i pietní vzpomínka na pozoruhodnou Francoise Dorléac, která zahynula nedlouho po dokončení tohoto filmu. A pokud to opravdu posloužilo jako inspirace pozdějšího Indiana Jonese, taky dobře.

Jak jste proboha přišli na to, že tenhle filmový skvost je "dnes již silně vyšumělý"??!!