džanik

Vzpomínky, noc, prásk, prásk, tvrdí hoši, auto, asfalt, nadjezd, kulomety, kravata, kancelář, harddisk, tvrdí hoši, prásk, prásk, sklo, beton, vrtulník, prásk, prásk, zase nějaká základna nějakých šílenců s obrstroji a megaambicemi.. A hlavní hrdinka, ach jo.. Já chci zpátky Peggy!

Připomnělo mi to jeden klip skupiny A-ha (Take On Me): https://www.youtube.com/watch?v=djV11Xbc914

Tohle byl fakt Edison, přátelé!

Tak pokud jsem nakládání koňů pro Klondike dal 1* (bylo vidět, že se něco děje), tak tady to vidím na 1/2* (nevidím, že by se něco nakládalo- lépe by to vyřešila fotografie)

Jednoduché, srozumitelné. Spíše komedie než drama.

V každém z nás je prý kousek Hitlera. Velice silný film. Viz http://www.csfd.cz/film/43481-the-stanford-prison-experiment/prehled/

Ten kluk utíkal, ale nepřipouštěl si proč. Připadá mi, že nešel někam, že prostě utíkal na konec světa s trucovitou hlavou plnou "Já vám to ukážu!" (ty rodičovské hádky mi taky něco připomínají..) Před svou minulostí a před sebou samým ale neutečeš. Je třeba odpustit, je třeba milovat. Měl jsem kdysi v jednom sešitě s tvrdými deskami, úkolníček nebo co to bylo, nalepený hned na druhé straně obrázek Aljašky. Zrovna jako by vytržený z tohohle filmu. Bylo mi devatenáct a začal jsem chodit na vysokou. Přišlo mi v té době, že nerozumím svým vrstevníkům. Připadali mi povrchní? Bál jsem se jich? Nevěřil jsem si? To spíš já jsem se neuměl, nechtěl zařadit. Ano, četl jsem Thoreaua i Londona, ale taky bibli a knihy o zenu. A taky jsem se toulal sám krajinou a po horách. Utíkal pryč z města (určitě jsem v době studií na VŠ strávil víc času sám na cestách než po hospodách, o kinu, koncertu nebo diskotékách ani nemluvě). Ono dva dny nebyl problém, po pěti dnech, kdy jsem jen občas míjel s batohem lidi a prakticky s nikým nepromluvil, mi ale začalo být vážně úzko a smutno až k breku. Jednou jsem málem umrzl v polích na totálně zafoukané cestě; najednou jsem prostě nemohl v tom hlubokém sněhu dál. Je nutno sdílet sebe i okamžiky. Člověk není solitér. Nakonec se ožení a s milovanou ženou založí rodinu, a tak to myslím má být.

Co to jako mělo být? Mělo mě to jako vést k přemýšlení o čem? Nemá to hlavu-patu... SPOILER: ty "konce světa" by museli už "obyvatelé" dávno odhalit a celé by to bouchlo.

Ou, to to trvalo! Po půl hodině jsem uvažoval, že to navzdory překrásné Paro prostě stopnu. Těch hektolitrů slz a nemístné teatrálnosti! Ale když člověk přistoupí na tuhle pozlacenou asijskou hru s emocemi, náznaky, barvami a tóny a vymaní se z evropské netrpělivosti... Za společný tanec Paro s Čandramukhi a vlastně i za (nečekaný) závěr jedna hvězda navíc.

Ou, romantika! (alespoň zkraje..) aneb jak já už se těším na Slovensko! Pravidlo č.1: nos sebou mapu, č.2: nestanuj v lese, kde se vyskytují medvědi (viz př. doliny Nízkých Tater, že jo), č.3: "špinavé" prádlo nezapomeň schovat...