Dvojirakri

"I Vy máte šanci vyhrát v Ranci!"

Sonda do charakterů povětšinou malých českých lidiček prostřednictvím jejich kulinářského (ne)umění. A protože, jako hrdý nemajitel televizního přístroje, vidím tento pořad sporadicky až nahodile, nepřestává mě bavit. Ten koncept je nadčasový neboť jíst musíme všichni, a množství soutěžících takřka nevyčerpatelné. Já bych do toho ale nešel. A to říkám jako kuchař z povolání. :o)

Spíš než lítost ve mě ústřední postava vyvolává otázky: jak se dostal do svízelné situace když ani jeho soukmenovci s ním nechtějí nic mít? Jaká byla tehdy v Itálii politika okolo penzí? Jakto že si státní zaměstnanec nedokázal naspořil, jak pak asi žili dělníci? Co děti, on, Ital, měl opravdu jen psa? Tento snímek ve mě zanechá jen málo, nejvíc scénu s projíždějícím vlakem která je opravdu pamětihodná, pak ta fyzička starého pána který běhá jako by ho do zadku píchli, a v neposlední řadě roztomilá Maria Pia Casilio, ozdoba celého filmu.

Jeho národ postihlo veliké neštěstí v podobě útoku atomovými zbraněmi. Ona prožila první lásku s nepřítelem. On nebyl přítomný oné katastrofě. Ona byla přímo poznamenána, citově. Oba ve vztahu, setkali se a zamilovali v nově vybudované Hirošimě a právě asi ta naprostá blízkost někoho druhotně poznamenaného koho už znovu neuvidí v ní probudilo to co v těch mladých létech zažila. Ta nutnost to ze sebe dostat, poprvé v životě, byla silnější než cokoli. Možná jde o trochu vyumělkovaný konstrukt, budiž. Lituju že se i později v ději nepokračovalo poetickým přednesem v kombinaci se zobrazením hrůz, ano. Přes to přese všechno jde o nadmíru povedený debut! S vědomím toho že ten japonský herec francouzsky jen hrál opravdu nadstandardní!

Téměř v každém záběru extravagantní, provokující, adorující násilí, zrcadlo nastavené prachobyčejným emerickým (krimi)seriálům, nebo spíš těm strašně průměrným lidem kteří to hltají, pak si jdou zapíchat s vlastní dcerou aby jí mohli tvrdit že je to špinavá coura. Jo, takový můžete ignorovat nebo je prostřednictvím takovýho bijáku pořádně kopnout do koulí. Spíš ale než abych si takovým film užil a něco si z něj odnesl, tak mě znechutil. A Juliette Lewis se chová jako kdyby na ni Robert De Niro ve filmu Mys hrůzy zanechal brutální následky.

Tyhle nezávislý černobílý (pardon) filmy nemám úplně v oblibě. Černoši mi nevadí ale jejich temperamenty jsou vůči mému jaksi inkompatibilní. Nu a promiskuitu nepěstuju, ehm. Jak z toho mám tedy poskládat nějaké kloudné hodnocení když to není vůbec snímek pro mě? Strhat to jen tak? To si asi nezaslouží. Tak asi tak tři ***.

Malý zavalitý hrbatý Belgičan, který úzkostlivě dbá na svůj zevnějšek, čistotu, gentlemanské chování, každodenní rituály, vyhýbá se jakékoli možné fyzické námaze, nesnášející sport, zkrátka ukázkový asexuál 30.let středu Anglie. Přesto dokázal tento, v provedení fantastického Davida Sucheta, okouzlit nejednu generaci diváků kteří chtějí něco jiného než bezduché střílečky a honičky v autech současnými velkoměsty. Na stejné výši jako herecké výkony zmíněného musím postavit výpravu a také ty nádherné účesy a róby, jimiž se honosí krásné dámy prakticky v každém díle! Jaký to rozdíl oproti dnešní nudné módě! Odhadnout pachatele je často téměř nemožné, a tak to má u správné detektivky být! Agatha Christie's Poirot je televizní perlou svého žánru!

Tehdejším okem šlo jistě o nadprůměrný mysteriózní thriller, tím dnešním, po všech těch Hannibalech, Jehňátkách a Sedmičkách už trochu vyčichlá podívaná, které ani trochu nesluší použitá hudební kulisa a soudobá móda oděvů pestrých barev. Pro někoho kult, pro jiného dávno překonaný brak. Jsem tak na půli cesty.

Tyvole! Co to bylo? Samá hnusná držka, kurva, násilník, pasák, oslizlej dědek..! A ten hlavní hrdina, vždyť se jen válel, chlastal, rval se, pářil, chlastal, psal, válel se, chlastal, pářil se....... eeeehm, kde se můžu přihlásit...? :->>> Dva postřehy - mezi žánry mi schází Životopisný, a ten druhý - už vím kde vznikl předobraz Biga Lebowského. :->>>

Harry Potter s posttraumatickou stresovou poruchou.